Ze čtyř svobod vnitřního trhu EU existují výjimky, popř. vynětí ze zákazu omezování těchto svobod. Přestože tyto výjimky jsou taxativně vyjmenovány v zakládacích smlouvách EU, judikatura Soudního
dvora EU jejich seznam postupně rozšiřuje, aniž by bylo přesně jasné, zda jde o výjimky či vynětí a kde k tomuto rozšiřování taxativního seznamu vzal Soudní dvůr pravomoc.Navíc tak Soudní dvůr činí velmi nejednoznačně, používá nejednotnou terminologii (nejčastěji kategorické požadavky či legitimní zájem) a ukládá nejednotné podmínky aplikace nových výjimek. Soudní dvůr tak jednak rozostřuje hranici mezi výjimkami podle primárního práva a kategorickými požadavky, jednak vytváří konkurenční koncepty,
jejichž poměr ke kategorickým požadavkům je velmi nejasný. Tento článek předkládá argumenty, podle nichž je koncepční vyjasnění zkoumaných rozporů velmi potřebné. Empirismus je zajisté v určité míře přítomen v jakékoliv judikatuře, nicméně výše uvedená existenciální analýza kategorických požadavků vede spíše k závěru o určitém „impresionismu“ na straně Soudního dvora, dojmové kazuistice, která má málo společného s právní jistotou a terminologickou rigiditou. Uvedené doktrinální rozpory mají i své praktické důsledky: mají-li vnitrostátní soudy být i soudy unijního
práva a spolu se Soudním dvorem zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění zakládacích smluv, potřebují minimálně jasnou vizi toho, co je legální překážka a co ji ospravedlňuje.Vnitrostátní soudy totiž dlouhodobě kladou Soudnímu dvoru předběžné otázky spíše na proporcionalitu vnitrostátních překážek než na jejich právní základ. Je načase, aby se tyto soudy začaly ptát i na právní podstatu dovolávaných výjimek.Nápravu by bylo lze nejjednodušeji požadovat od samotného Soudního dvora, aby svojí judikaturou tyto problémy vyjasnil. Pokud jde o rozostřování hranice mezi výjimkami primárního práva a kategorickými požadavky, nic ovšem nebrání ani členským státům, aby zrušily taxativnost smluvních výjimek a vytvořily legální prostor pro soudní extenzi seznamu těchto výjimek; vložení slova „zejména“ do příslušných ustanovení Smlouvy o fungování je to nejmenší, co lze pro nápravu výše popsaného zmatku udělat and The four freedoms of the EU internal market are subject to exceptions, respectively to exemptions from the prohibition of restrictions on those freedoms. Although these exceptions are exhaustively enumerated in the EU founding treaties, case law of the EU Court of Justice gradually expanded their list, without being clear on whether it deals with exceptions or exemptions and on which powers it founds such an extention of the founding treaties.Moreover, the Court is very ambiguous and inconsistent as to the terminology used (usually categorical requirements or legitimate interest) and as to inconsistent conditions prescribed for application of new exceptions. The Court thus blurs the boundary between the Treaties-based exceptions and categorical requirements, and it creates competing concepts whose relationship to the categorical requirements is very unclear. This article presents arguments according to which a conceptual clarification of the examined contradictions is very necessary. Empiricism is certainly to some extent present in any case law, however, the above mentioned existential analysis leads to conclusions on a certain “impressionism” of the Cout of Justice’s case law that has little to do with legal certainty and terminologal rigidity. The analysed doctrinal differences also have practical implications: if national courts are the courts of EU law and, together with the Court are to ensure coherence in the interpretation and application of the founding treaties, they need at least a clear vision of what is a legal obstacle to the said four freedoms and how it can be justified. National courts have since long asked the Court of Justice for preliminary rulings on proportionality rather than on the legal basis of the national obstacles. It’s time that the national courts began asking questions related more to the legal nature of the
examined exceptions. Remedy to the problem would be most simply be that the Court itself brings clarification to its case. As for the blurring of boundaries between primary law exceptions and categorical requirements,
nothing precludes Member States to abolish the exhaustive character of exceptions list and thereby to create legal space for judicial extension of these lists by inserting the words like “in particular” in the relevant provisions of the Treaty on the Functioning of the EU.