Physicalism demands an explication of what it means for something to be physical. But the most popular way of providing one—viz., characterizing the physical in terms of the postulates of a scientifically derived physical theory—is met with serious trouble. Proponents of physicalism can either appeal to current physical theory or to some future physical theory (preferably an ideal and complete one). Neither option is promising: currentism almost assuredly renders physicalism false and futurism appears to render it indeterminate or trivial. The purpose of this essay is to argue that attempts to characterize the mental encounter a similar dilemma: currentism with respect to the mental is likely to be inadequate or contain falsehoods and futurism leaves too many significant questions about the nature of mentality unanswered. This new dilemma, we show, threatens both sides of the current debate surrounding the metaphysical status of the mind.
In passing remarks, some commentators have noted that for Nagel, physicalism is true. It has even been argued that Nagel seeks to find the best path to follow to achieve future physicalism. I advance these observations by adding that for Nagel, we should discuss the consciousness problem not in terms of physical and mental issues but in terms of our desire to include consciousness in an objective/scientific account, and we can achieve this only by revising our self-conception, i.e., folk psychology, to develop a more detached view of experience. Through the project of objective phenomenology, Nagel aims to achieve some sort of objective, detached, and scientific explanation of the subjective nature of experience. This project seeks to make the truth of physicalism intelligible and consciousness more amenable to scientific study, potentially raising an even broader concept than the one physicalism originally proposes.
Fyzikalismus jako metafyzická nebo ontologická koncepce si udržuje dominantní postavení od druhé poloviny minulého století až do současnosti. Tvrzení, že vše je fyzikálně konstituováno, je zároveň velmi těsně propojeno s mikrofyzikálním redukcionismem, který předpokládá existenci fundamentálních zákonů, na které je vše redukovatelné. V této souvislosti vzniká otázka statusu a možné autonomie zákonů speciálních věd. Stať se zaměřuje na základní fi losofi cké diskuse mezi silným, slabým a nereduktivním fyzikalismem, které se k autonomii zákonů speciálních věd staví odlišnými způsoby, z nichž však žádný nelze považovat za dostatečně přesvědčivý a úspěšný. Stať se snaží prokázat existenci univerzálního mechanismu emergence, jenž vede jak ke vzniku nových a komplexních entit, tak ke vzniku zákonitostí jejich chování, čímž je zdůvodněn autonomní status speciálních věd a speciálněvědních zákonů. and Physicalism as a metaphysical or ontological concept has maintained a dominant position since the second half of the last century to the present day. Th e claim that everything is physically constituted oft en accompanies microphysical reductionism, which assumes the existence of fundamental laws to which everything is reducible. In this context, a question regarding the status and possible autonomy of the laws of special sciences arises. Th e article focuses on the basic philosophical discussions between the strong, weak, and non-reductive physicalism that treat the laws of special sciences in diff erent ways, but none of which can be considered suffi ciently convincing and successful. Th e article seeks to prove the existence of a universal mechanism that leads to the emergence of new and complex entities and regulations of their behaviour, thus justifying the autonomous status of special sciences and laws.
Hempel’s Dilemma is intended to force physicalists to make an unfavourable choice between the current physics and a future physical theory. The problem with the first horn of the dilemma is related to the fact that current physics is, strictly speaking, inconsistent, while the problem with its second horn is that we do not know how a future, completed physical theory will look like. In this paper, the two strategies of avoiding the dilemma are compared and assessed: the attitudinal approach, according to which physicalism is a stance or an attitude, and Lakatosian approach, according to which physicalism is best understood as a research programme. It is argued that the latter approach ought to be preferred over the former approach because, among other things, it better explains how some physicalists and their opponents sometimes switch the sides, as well as why different physicalists undertake different activities within a given time interval., Hempelův Dilemma má za cíl přinutit fyziky, aby učinili nepříznivou volbu mezi současnou fyzikou a budoucí fyzikální teorií. Problém s prvním rohem dilematu souvisí se skutečností, že současná fyzika je, přísně vzato, nekonzistentní, zatímco problém s druhým rohem spočívá v tom, že nevíme, jak bude vypadat budoucnost, dokončená fyzikální teorie. V této práci jsou porovnány a zhodnoceny dvě strategie, jak se vyhnout dilematu: postojový přístup, podle něhož je fyzikální postoj postoj nebo postoj, a Lakatosovský přístup, podle něhož je fyzikismus nejlépe chápán jako výzkumný program. Argumentuje se, že tento přístup by měl být upřednostňován před dřívějším přístupem, protože mimo jiné lépe vysvětluje, jak někteří fyzici a jejich protivníci někdy mění strany,, and Duško Prelević
Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.