Jaká je hodnota života, či poněkud specifičtěji, jaká je hodnota lidského života? Podle nauky o posvátnosti lidského života má každý lidský život svou vnitřní hodnotu, tato teorie však v současné bioetice rozhodně nepředstavuje ortodoxii. John Harris je jedním ze zastánců nové teorie hodnoty lidského života (především ve své publikaci The Value of Life), podle níž jsou vnitřně hodnotné pouze osoby. Osoby se definují jako bytosti - lidského či jiného druhu - schopné vyšších kognitivních funkcí, které díky tomu mohou hodnotit svůj vlastní život (vědomí sebe sama je nutnou podmínkou osoby) a mohou si přát dále žít. Hlavním cílem této kritické studie je zhodnocení Harrisových argumentů. V první části se odhaluje obecná logická struktura jeho argumentace a zdůrazňují se její důsledky pro některá témata současné bioetiky (interrupce, infanticida, eutanazie). V druhé části práce se odhalují nedostatky Harrisova myšlení. Ukazuje se, že jeho argumentace je kruhová, předpokládá teorii, kterou se snaží odvodit. Studie uzavírá, že Harrisova teorie hodnoty lidského života je nesprávná a nevhodná pro současnou bioetickou diskusi. and What is the value of life? Or more specifically, what is the value of human life? According to the doctrine of the sanctity of human life, all human beings are intrinsically valuable, but this theory is far from being orthodoxy in current bioethics. John Harris is one of the advocates of the new theory of the value of human life (mainly in his book The Value of Life), according to which intrinsically valuable are only persons. Persons are beings -human or not--capable of higher mental functions that consequently can value their own life (self-consciousness is a necessary condition for personhood) and can have the desire to go on living.The overall aim of this critical study is to go into Harris's arguments in some depth. In the first part the general logical structure of Harris's argumentation is put forward and its consequences for current bioethical issues (abortion, infanticide, euthanasia) are pointed up. In the second part two fatal flaws of Harris's thoughts are exposed. It is showed that his argumentation is circular, it presupposes theory it aims to develop. The article concludes by stating that as fatally flawed, Harris's theory of the value of human life is unjustified and inadequate for dealing with current bioethical issues.
Stať se věnuje výkladu první věty nového českého občanského zákoníku, která zní: „ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo“. Autor poukazuje na inspiraci rakouským (a historicky i českým) občanským zákoníkem. Poukazuje i na posuny formulace proti rakouské předloze reflektující její vědeckou kritiku.Význam věty, která otevírá český občanský zákoník, spatřuje autor v tom, že jde o směrnici k oddělení soukromého práva od veřejného, s jejíž pomocí lze určit, které právní případy spadají pod úpravu občanského zákoníku přímo nebo subsidiárně. Zdůrazňuje, že první věta občanského zákoníku není definicí a že se orientuje jen na hlavní znak soukromého práva spatřovaný ve vymezení práv a povinností mezi osobami. Text se rovněž věnuje výkladu pojmů „právní řád“, „osoba“, „právo“ a „povinnost“ použitým v citovaném ustanovení. and This paper deals with the interpretation of the first sentence of the new Czech Civil Code, which reads: “provision of the law governing the mutual rights and obligations of the parties create, taken as a whole, private law”. The author draws on the inspiration from the Austrian (and historically
also from Czech) Civil Code.He points out to the shifts in the wording of the Austrian pattern and reflects its scientific criticism. The author sees the meaning of the sentence that opens the Czech Civil Code, in the fact, that it is a directive to separate private from public law, which determine which
cases fall under the legal treatment of the Civil Code directly or secondarily. It points out to the fact that the first sentence of the Civil Code is not a definition that focuses only on the main character of private law, seen in the definition of the rights and obligations between the parties. The text also deals with the interpretation of the terms “legal order”, “person”, “right” and “obligation” as used in that provision.
Článek se věnuje kritice ontologického personalismu, podle kterého je každý lidský jedinec osobou na základě té skutečnosti, že patří do biologického druhu Homo sapiens. Je ukázáno, že druhové členství Homo sapiens není nutnou ani postačující podmínkou k získání morálního statusu osoby, protože jedinec by měl být osobou díky tomu, že vlastní jisté osobu-činící charakteristiky, a nikoli proto, že patří do jisté genealogické linie. Dále je představeno genetické kritérium osoby, podle kterého je lidským jedincům vrozená základní kapacita, kterou mají od počátku jejich existence. Tato kapacita zapříčiňuje u těchto jedinců vývoj osobu-činících charakteristik. Lidský jedinec je díky této kapacitě osobou už od okamžiku početí, a nikoli až když se mu dostatečně vyvinou osobu-činící charakteristiky. Ukázal jsem mimo jiné, že genetické kritérium osoby je morálně nezdůvodnitelné, protože by nemělo být morálně relevantní vlastnění určité kapacity (DNA), ale reálná dispozice projevit tuto kapacitu. and The article deals with criticism of ontological personalism. According to ontological personalism every human being is a person because he belongs to the biological species Homo sapiens. It is shown that the membership of Homo sapiens is not a necessary or sufficient condition for obtaining the moral status of a person. An individual should be a person because they possess certain personal characteristics and not because they belong to a certain genealogical line. Further, the article deals with the genetic criterion of a person. Human individuals have innate basic capacity that they have from the beginning of their existence. The human individual is therefore a person from the moment of conception. I have shown, among others, that the genetic criterion of a person is morally unjustified. There is no morally re levant h aving certain capacities (DNA), but the real disposition to show this capacity.
Článek se zaměřuje na filosofickou koncepci tzv. „materiální etiky hodnot“ Maxe Schelera, která proti známému Kantovu apriornímu formalismu rozvíjí možnost obsahového, tj. materiálního apriori. Scheler se v této záležitosti opírá zejména o fenomenologicky zavedený pojem podstaty – právě podstaty a jejich vzájemné vztahy mají vytvářet říši onoho materiálního apriori. Při bližším pohledu se však ukazuje, že sám tento pojem podstaty není u Schelera tak zcela jasný a že je možné jej chápat přinejmenším dvěma různými způsoby. Autor si pak vybírá tzv. pojetí nepředmětné, které podstatu nenahlíží jako obsahovou danost zvláštního druhu, nýbrž jako prožívanou plnost smyslu, aby následně toto pojetí více rozpracoval a v jeho světle následně interpretoval další pro Schelera klíčové pojmy hodnoty, osoby a světa. Nabízí tak chápání Schelerova přístupu jako zcela původní filosofické koncepce, která se principiálně nekryje ani s Kantovým subjektivním formalismem, ani s Husserlovým obsahovým idealismem., The article focuses on Max Scheler’s philosophical conception of “material value ethics” which criticises Kant’s formalistic understanding of the a priori and seeks to offer a different conception of it that would work rather with the a priori of intentional contents. The entire project is based on the phenomenological conception of Wesen (usually translated misleadingly as “essence“) – it is the essences that constitute the realm of material a priori. On a closer look, however, the notion of Wesen (essence) itself is in Scheler far from clear. There are at least two different conceptions to distinguish. The paper opts for one that treats Wesen (essence) not as something objective in itself, as some kind of peculiar given content, but rather as a fullness of meaning. It develops this conception further and, in light of it, also interprets some other concepts important for Scheler, such as value, person and the world. On this reading Max Scheler’s philosophic conception appears to be a specific position sui generis, distinct from both the subjective formalism of Kant and the content idealism of Husserl., and Jakub A. Trnka.