Téma smrti, neustále se vracející v mnoha Marcelových esejích, je tu těsněji spjato – jak to již ohlašuje sám název – s nadějí. Podle toho, zda akcentuje Marcel vztah k vlastní smrti či ke smrti blízké osoby, lze rozlišit i jistou modifikaci: naléhavěji pociťuje neklid právě v souvislosti s odchodem blízké bytosti než v souvislosti se svou vlastní smrtí. Takto se pro Marcela odvíjejí jeho meditace o smrti kolem osy Já-ty a intersubjektivita, jež je vlastně láskou, zakládá možnost hovořit tu o jakékoli naději. Právě kontinuita bytí je založena na intersubjektivitě: jejím základem nejsou lidské bytosti jako souhrny biologických procesů, ale jich vzájemný vztah, jenž nedovolí, aby smrt měla definitivní a poslední slovo. Marcel tu navazuje na svá dřívější zkoumání, v nichž se vyslovil pro „vtělené bytí“. Jeho základem je vztah k lidskému tělu nikoli jako k objektu, ale jako k subjektu, který jako tělo blízké osoby nemůže být nějaké „ono“, ale pouze „Ty“. Na tom Marcel zakládá vztah k blízké osobě, jež je láskou oblativní, nikoli majetnickou, tíhnoucí k pocitu vlastnění., The theme of death, which continually reappears in many of Marcel’s essays, is here connected – as the title already declares – with hope. Depending on whether Marcel focuses on the relation to his own death or to the death of a person near to him, we can distinguish a certain modification: he feels the most acute uneasiness to the departing of a near one rather than to his own death. Thus his meditations on death unfold around the axis of I-thou, and intersubjectivity (which is really love) grounds, for Marcel, the very possibility of speaking here of a kind of hope. The very continuity of being is grounded on intersubjectivity insofar as its basis is not human beings as summaries of biological processes, but for whom a mutual relation does not allow death to have the definitive and final word. Reference is made here to our previous enquiry into the body which called for “embodied being” and for the relation to body not as an object, but as a subject which, as the body of a person near to us, cannot be an “it”, but only a “Thou”. This is the basis for a relation to a person near to us which is dedicated lovingly, and not in the proprietorial spirit of ownership., Gabriel Marcel., and Obsahuje seznam literatury
This article argues that understanding any space or site relies on a knowledge of its fourth dimension - the timescape. It will explore this by situating the investigation in the museum - a place of heightened contrivance which could easily be shallowly interpreted as "mere style". It will defend a new method of investigating museum temporality which combines both phenomenology and literary theory, and will replace the idea of geo-epistemology with geochronic epistemology: an understanding of context and situation which takes on time as well as spatial location. In so doing, it moves on from notions of the museum as a place out of time, situating it in the networks of meaning, power and politics in which we have lived and are living. Thus, "the whole space of the exhibition" as Lyotard said, "becomes the remains of all time": the Museum on the Edge of Forever., Tento článek pracuje s argumentem, že porozumění jakémukoliv prostoru či místu se odvíjí od znalosti jeho čtvrtého rozměru – krajiny času. Toto tvrzení probádává tak, že zasazuje výzkum do muzea – místa se zvýšenou mírou machinace, již by bylo snadno povrchně interpretovat jako "pouhý styl“. Článek obhajuje novou metodu zkoumání temporality muzea, jež v sobě kombinuje fenomenologii i literární teorii a nahrazuje myšlenku geoepistemologie geochronickou epistemologií: porozuměním kontextu a situaci, jež je umístěno jak v čase, tak v prostoru. Tím, že tak činí, se článek posunuje od pojetí muzea jakožto místa mimo čas a zasazuje jej do sítí významů, moci a politiky, v nichž jsme žili a stále žijeme. Takto se "veškerý prostor výstavy“, jak poznamenal Lyotard, "stává pozůstatkem všeho času: muzeem na okraji věčnosti., and Jennifer Walklate.
This paper describes our experience with time transfer using optical fibers and fully optical networks. We developed a technique and instrumentation for the comparison of distant time scales. These were first verified using a 740km optical loop within the Czech NREN backbone network and later a long term two-way optical time transfer between Czech and Austrian national time and frequency laboratories where the maintaining of their national time and frequency standards was evaluated. The optical link utilizes either dedicated optical fibers or Dense Wavelength Division Multiplex (DWDM) channels in all-optical production telecommunication networks. Results from the optical transfer, i.e. clock comparison and link delay including diurnal and seasonal effects are shown and also compared with a traditional time transfer using signals from the satellite navigation systems. and Článek popisuje naše dlouhodobé zkušenosti s časovým transferem prostřednictvím optických vláken a plně optických sítí. Pro porovnávání časových stupnic na velkou vzdálenost jsme proto vytvořili techniku a vyvinuli potřebné přístrojové vybavení, které jsme nejprve ověřili pomocí optické smyčky v délce 744 km v rámci páteřní sítě CESNET a posléze také využili pro dvoucestný optický transfer mezi českou a rakouskou národní laboratoří, které jsou zodpovědné za vytváření národních časových stupnic v České republice a Rakousku. Optickou trasu tvoří temná vlákna nebo vyhrazené kanály ve vlnovém multiplexu DWDM. Článek uvádí dosažené výsledky časového transferu, včetně měření zpoždění signálu na trase, a tyto jsou rovněž srovnány s obecně používaným časovým transferem prostřednictvím satelitních navigačních systémů.
In his article, Jaroslav Anděl traces the changes that took place in both art and science in the Czech Lands in the course of the 19th century. In the works and commentaries of such painters as Karel Purkyně or Soběslav Pinkas, he finds early signals of the emergence of modern art. Even the scientific findings of Karel Purkyně’s father, J. E. Purkyně, a renowned natural scientist of his era, divulge links to modern art-forms, such as cinematography. The exchange between art and science is apparent, for example, in the geological inspiration for Adolf Kosárek’s paintings. What is particular about such works and scientific endeavors is their disruption of the static imagery and emphasis on the flow of time. The rise of urbanism and, consequently, of individualism, brought the passing and linear conception of time to the fore. Anděl claims that this “discovery of time” was a crucial element in constituting both the modern artist and critic., Jaroslav Anděl., and Obsahuje bibliografii