Olejomalba na kovu (36 x 46, 5 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec, luk), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom vzhůru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka, caduceus) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto (dvojzubec), vedle něj Kerberos. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Kaufmann 1988#, I.11., and K obrazu existuje kresba (Wien, Albertina inv. n. 3315). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Stuttgart, Shromáždění bohů 1) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Nástropní malba nad vstupním schodištěm. Figurální scéna v krajině. Uprostřed kompozice oblak, na něm vůž tažený jeleny. Kolem vozu psi, putti s lesními rohy, pochodněmi a vavřínovým věncem. Na zemi putti s ulovenými zvířaty a ptáky. Ve voze sedí ženská postava s kopím v ruce (Diana), vedle za ní a dole u vozu další ženská postava (nymfy), za vozem letící okřídlená postava., Poche 1978#, s. 403., and Tříska 1986#, s. 130.
Malba na aversu vějíře: Minerva (přilba, gorgoneion, štít, kopí) na oblaku (sova), snáší se k Apollónovu chrámu, před nímž jezírko s vodotryskem. Z chrámu vychází Apollón (plášť, lyra, toulec), okolo pět Múz. Múza napravo hraje na strunný nástroj. V průhledu krajina s horami, na obloze Pégasos. Kartuše s Minervou a Apollónem je lemována na obou stranách menšími kartušemi, v levé dvojice Amorů se zapálenými pochodněmi, v pravé dvojice Amorů napíná luk. and Vlnas 2001#, 108 č. I/2.134.
V zámecké zahradě nika se sochou Amazonky, u boku toulec, opírá se o oštěp, na zemi u její levé nohy leží přilba, u její pravé nohy lehký štít (pelta)., Spinola 1999#, s. 48 č. 59., and Podle antické řecké sochy Amazonky (typ Mattei) z let 440-430, známé z antických římských kopií, náchodská socha je kopií sochy ve Vatikánských muzejích (Museo Pio Clementino, La galeria delle statue), která byla ve sbírce Mattei přinejmenším od roku 1613. Originál bývá připisován Feidiovi a akce Amazonky je různě interpretována (po zranění se opírá o kopí, naskakuje na koně nebo odstrkuje loď bidlem).
Olejomalba na alabastru (14, 4 x 10, 3 cm): císař Augustus (vavřínový věnec, antická zbroj, žezlo v levici) sedí na trůnu, vedle něho orel., před ním turecký turban Císař ukazuje dopředu na skupinu zajatců, z ním vztyčená kopí císařské armády. Za Augustem stojí personifikace Říma (přilba, plášť, kopí), za ní prapor a standrata s orlem. Z nebe přilétá k císaři Merkur (okřídlená čapka a boty, caduceus) s olivovou ratolestí a palmovým listem v pravici. Vpravo nahoře znamení Kozoroha., Kaufmann 1988#, I/44., Jacoby 2000#, č. 58 str. 178-180., and Na druhé straně alabastrové desky je portrét císaře Rudolfa II., který je tak definován jako druhý císař Augustus. Augustus je identifikován znamením Kozoroha, hlavním pramenem tu byly Suetoniovy "Životopisy dvanácti císařů" a zobrazení na mincích. Augustus znamení Kozoroha propagandisticky využíval pro jeho spojení se zimním slunovratem, jako symbol počátku nové éry (srov. Barton 1995). To byl také důvod, proč Rudolf II. Kozoroha přijal za svůj emblém, ačkoli se pod tímto znamením nenarodil. Podobně jako na Sadelerově rytině podle ztraceného Aachenova obrazu z roku 1603 byla i symbolika tohohoto Rudolfova portrétu ovlivněna slavnou antickou kamejí, kterou se Rudolfovi podařilo získat někdy v letech 1591-1612. "Gemma Augustea" byla známou památkou v majetku francouzkého krále, která však byla za náboženských bouří v roce 1591 ukradena a okolo roku 1600 se objevila v Benátkách, kde ji Rudolf II. koupil (srov. Zwierlien Diehl 2007, 432nn). Z kameje Aachen převzal postavu císaře sedícího na trůně, vedle něhož je orel, personifikaci Říma, zajatce a znamení Kozoroha na nebi, ale zobrazení bylo aktualizováno a zajatci byli na Aachenově malbě charakterizováni jako Turci.
Kresba lustru, na vrcholu Aktaión s jelení hlavou v antikizujích loveckých šatech, šavle u pasu, přes rameno oštěp, okolo něj psi. Lustr je po obvodu zdobený jeleními hlavami. and Fučíková 1997#, II/280
Monochromní nástěnná malba v malovaném řezbovém rámu. Scéna v lesní krajině, vlevo pod stromem sedí Diana (srpek měsíce ve vlasech, v levici kopí). K bohyni přichází postava v krátké říze, zvlněné vlasy po ramena (žena nebo muž), v levé ruce kopí, pravá napřažena k Dianě, doprovázená dvěma psy. and Obraz je velmi neuměle namalován, zcela jistě není dílem autora monumentální stropní fresky na Ohradě (G. Werle). Není vyloučeno, že nevznikl současně s nástropní kompozicí, ale o něco později, těsně před dokončením zámku. Postava přicházející k Dianě má na sobě krátký oděv, může se jednat o muže, ale i o postavu ženy v loveckém chitónu. Spojení Diany a lovce či lovkyně může evokovat několik tématických okruhů (e.g. Dianina družka, lovec Aktaión, Orión), v tomto případě však k tomuto poněkud melancholickému výjevu nemáme průkazné analogie, které by jej umožnily blíže specifikovat.
Monochromní nástěnná malba. Scéna v lesní krajině. Mladý muž, se opírá levým loktem o pařez stromu, je otočený zády, v pravé ruce drží kopí, u jeho nohou stojí pes. and Obraz je velmi neuměle namalován, zcela jistě není dílem autora monumentální stropní fresky na Ohradě (G. Werle). Není vyloučeno, že nevznikl současně s nástropní kompozicí, ale o něco později, těsně před dokončením zámku. Vzhledem k tomu, že na jižní straně severního fabionu je zobrazena Diana (Seléné), obraz by mohl představovat Endymióna.
Nástropní freska. Figurální scéna nad schodištěm terasy před kulisou paláce. Pod rozevlátou drapérií na levé straně scény je zobrazen trůn, na něm sedí mladý bezvousý panovník s korunou na hlavě (Alexandr), kolem něho dvořané. Před trůnem skupina mužských a ženských postav, starší klečící žena s hlavou zahalenou závojem, na něm koruna (Sisygambis), po její pravici mladík (Ochus ?), zcela vlevo na schodech klečí dvě princezny a královna s korunou na hlavě (Barsyne/Statira, Driperis, Statira). Kolem další vojáci a služebnictvo, v popředí žena se psem na vodítku, na jehož obojku je signatura malíře, druhý pes stojí na schodech. Zcela vlevo na balustrádě zábradlí terasy sedí voják (Fáma ?) s trubkou., Kudělka 1966#, 466–467., and Freska je interpretována jako Coriolanus před Římem (Chadraba 1979), nebo jako Dáreovova rodina před Alexandrem (Uhlíř 2002). Námětem je bezesporu šlechetnost Alexandra Velikého, malíř totiž doslova kopíruje části maleb Pietra da Cortona v Palazzo Pitti, Florencie. Malby byly vydány v grafické podobě tiskem De Rossim (několikrát, circa 1677-1693). Autor v olomoucké fresce sloučil předlohy zobrazující dva zcela rozdílné hrdiny z antických dějin, vojevůdce Alexandra Velikého (356-323 př. Kr) a zakladatele Perské říše Cyra Velikého (zemř. 529 př. Kr.), původně zobrazené v samostatných výjevech ve Venušině sále v Palazzo Pitti. Tepper pro zobrazení Alexandra převzal kompozici sedícího Cyra s jeho druhy, zatímco postavy příslušníků Dáreovy rodiny ponechal téměř bez změn. Oba zmínění hrdinové zastupují Řeky a Peršany a postava s trubkou před trůnem panovníka je připomínkou věhlasného hrdiny. Záměrem objednavatele fresky tedy patrně bylo zobrazení konfrontace Alexandra Velikého s rodinou perského vládce Darea po bitvě u Issu (333 př. Kr.), při níž prokázal svou velkorysost.
Akvarel na pergamenu (22 x 33 cm). Nalevo je nahá Diana (půlměsíc na hlavě, šperky) stojící v potoce, je skloněná k vodní hladině a levicí stříká vodu na Aktaióna, pravicí si kryje klín smotaným oděvem. Na břehu je Dianin luk a toulec se šípy, vedle stojí svlékající se Nymfa. Na protějším břehu potoka stojí nahá Nymfa česající si vlasy hřebenem. Za ní dvě objímající se nahé Nymfy pod improvizovaným stanem z vybledlé červené látky, jedna stojí, druhá sedí na bílé látce. Nalevo před stanem dvě nahé Nymfy sedí na bílé látce, pravá objímá svojí družku okolo ramen a ukazuje jí její tvář v zrcadle, které drží v pozdvižené levici. Zleva přichází Aktaión (antikizující oděv, modrý plášť a modré páskové boty), v levici drží oštěp, v pravé vodítko tří psů běžících za ním. Na hlavě se mu již objevily parůžky. Výjev situovaný do lesa s průhledem na hory je zasazen do širokého rámu od Georga Hoefnagela s rostlinnými motivy a drobnými živočichy, v němž jsou nápisové kartuše., Kaufmann 1988#, 10.1., and Pojetí scény s Aktaiónem je převzato z ilustrace Virgila Solise k Ovidiovým Proměnám (Spreng 1563, 40). Mýtus o Aktaiónovi (Ovidius, Proměny 3, 177-194), však nebyl v tomto případě cílem, ale prostředkem pro alegorické zobrazení. Ukazují na to postavy krášlících se a objímajících se Nymf, které symbolický charakter výjevu podtrhují tím, že zcela ignorují přítomnost Aktaióna, na jehož příchod reaguje pouze Diana. Nymfy neodkazují na mýtus o lovci Aktaiónovi, na něhož dopadl boží hněv, ačkoliv nic nespáchal. Hoefnagelovi šlo o erotickou intrepretaci konfliktu mezi lovcem a panenskou bohyní, což naznačuje dvojice Nymf, která je nejblíž Aktaiónovi: mají nohy propletené tak, že není pochyb o tom, že zobrazení je metaforou soulože mezi mužem a ženou. Na Hoefnagelově akvarelu je muž konfrontován s anti-ženou, od níž se jeho mužskost odrazila jako obraz v zrcadle. Skutečnost, že Diana je zrcadlovým obrazem Aktaióna zdůrazňuje dvojice Nymf, které stojí mezi nimi na opačných stranách potoka, jejich postoj je totiž téměř dokonalou stranově převrácenou inverzí. Zrcadlení a zrcadlo jsou klíčem k tomuto alegorickému výjevu - Nymfa, která se dívá do zrcadle, totiž nepřehlédnutelným způsobem opakuje gesto bohyně, kterým je útok obrácen proti útočníkovi, Dianino stříknutí učinilo z lovce lovnou zvěř. Explicitně na tento výklad ukazují připojené verše, které citují druhou polovinu erotické básně Theodora de Beze: "Lovec stejně jako milenec nemají rádi vítr a déšť, a oba bláhově krmí svoje zuřivé psy. Ale v jednom se přeci jen liší, když totiž svou kořist pokoří, jenom lovec je po zásluze odměněn za svoje strádání. Nešťastný milenec ztrácí svou lovnou zvěř přesně v tom okamžiku, když jeho kořist, jako oběť, leží na zádech (Beze 1548, 97, 7-14)." Beze se v básni "Comparatio amantis cum venatore/ Srovnání milence a lovce" mohl inspirovat Bourbonovou básní "Venator et amator/ Lovec a milenec" (Bourbon 1533, fol. 25v), ale antickým pramenem obou básní jsou Horatiovy verše ze druhé knihy Satir (Hor. s. 2, 105-108). I metaforický obraz loveckého psa jako mužského pohlavního údu, který najdeme v citátu z Bezovy básně a snad i na Hoefnagelově akvarelu, má antický původ (Aristoph. Lys. 158, aj.).