Nástěnná malba al secco: Meleagros (antická zbroj s přilbou s chocholem) přináší na podnosu kančí hlavu sedící Atalantě se šípem v ruce. Mezi nimi sedí na zemi Amor (toulec, luk). Výjev je zasazen do přírodního rámce, v popředí štít, kopí a bezhlavé tělo kalydónského kance., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and V odborné literatuře je téma nesprávně určeno jako "Herkules nesoucí Erymantského kance" (Knoflíček 1999). Výjev zobrazuje Meleagra předávajícího Atalantě hlavu kalydónského kance, Tuvora se držel ikonografického typu, který vznikl v ilustracích k Ovidiovým Proměnám již v 16. století a v následujích stoletích byl jenom nepatrně obměňován (e.g. Métamorphoses 1770, 86r). Amor jako symbolické vyjádření Meleagrova milostného vzplanutí se objevuje již na Rubensově obrazu z doby kolem roku 1635 (Mnichov).
Nástěnná malba al secco: Narcis (plášť, oštěp) stojí u lesní tůně s narcisem v ruce nad vodní hladinou, v níž se odráží jeho tvář. V popředí na zemi luk a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.
Pískovcová socha na soklu: stojící Minerva (přilba, dlouhý chitón, na prsou aegis s gorgoneionem) v kontrapostu, pravá noha mírně pokrčená, levá ruka pozvižená na hruď, přidružuje oděv. Pravá ruka pozdvižená k rameni (originální socha v ní drží kopí), u pravé nohy had, jehož konec je vidět u levé nohy., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Minervu vytvořil podle antické sochy známé jako Minerva Giustiniani, kterou znal patrně z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno). Socha byla objevena na místě antického chrámu Minerva Medica v Římě před rokem 1632, kdy je poprvé doložena v majetku rodiny Giustiniani. V římském palazzo Giustiniani byla až do roku 1804, později se stala součástí vatikánských sbírek. Had byl jedním z nejdůležitejších atributů řecké bohyně Athény, a proto zaujímal prominentní místo i na nejslavnější kultovní soše Athény, kterou zhotovil Feidiás pro Parthenon na athénské Akropoli (447-438 př. Kr.). Pausaniás v Cestě po Řecku vykládal hada jako Kekropa (1, 24), jehož historie je zaznamenána v Knihovně z 2. stol. připisované Apollodórovi (3.14.6).
Nástěnná malba zobrazuje Cloelií na břehu řeky. Zleva přichází skupina dívek, na hřbetě bílého koně plovoucího přes řeku sedí Cloelie, za ní vlaje okrový plášť. Kůň má hruď zdobenou velkou červenou stuhou. Na břehu vpravo stojí další dvě dívky, které spolu hovoří. V pozadí na druhém břehu řeky je hrad. V oblacích sedí Minerva, která se dívá dolů. Na hlavě má helmu, v levé ruce kopí, pravá ruka se opírá o štít, u nohou jí sedí sova., Raidl 1997#;, Miltová 2008#;, Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Výjev je interpretován jako únos Fílyry (Miltová 2008) nebo jako utěk Cloelie ze zajetí krále Porseny (Raidl 1997). Klíčovou postavou je nepochybně Minerva, která scéně přihlíží z oblak. Bohyně Minerva byla spojována s moudrostí a mírem a byla též považována za ochránkyni měst. Na zobrazeném výjevu je rovněž podstatné to, že kůň s hlavní hrdinkou je slavnostně ozdoben červenou stuhou a všechny dívky, které jí doprovázejí, se tváří radostně. Pravděpodobně nejde ani o útěk Cloelie z tábora Porseny, ale o její triumfální návrat do Říma, líčený podle Plútarchova líčení ve Ctnostech žen. Velmi důležité místo zaujímají u Plútarcha ženy, které se zasloužily o zakládání měst. Mezi nimi má to nejdůležitější místo Řím a statečná Cloelie. Porsena ocenil její hrdinský čin, dovolil jí odvést zajatce zpět do Říma a obdaroval jí koněm. Poté byl mezi Římany a Etrusky uzavřen mír, což zdůrazňuje přítomnost Minervy, která byla právě proto v 16. - 17. století součástí zobrazení tohoto námětu (e.g. G. Romano, P. Caravaggio (?), freska na stropě velkého sálu ve vile Lante (Řím), před 1524). Na začátku 19. století přemalováno (F. Přeček, G. Schmidt).
Olej na plátně (8 x 11,5 m.): Nalevo Paridův soud, Merkur (okřídlená čapka), sedící Paris s jablkem a Juno, nahá Venuše a Minerva ve zbroji s kopím a štítem. Napravo svatební tabule Pelea a Thetis s Neptunem (trojzubec) a Jupiterem (koruna, orel) před palácem, seshora slétá Eris (had). Vpravo dole vůz Juno s pávem., Togner 1999#, č. 10., and První ze tří monumentálních nástropních obrazů pro sněmovní sál kroměřížské rezidence, alegorie na téma motta biskupa Maxmiliána "sola nobilitat virtus/ jenom ctnost dělá vznešeného muže".
Olej na plátně (115 x 154 cm): Decius Mús (vavřínový věnec, plášť přetažený přes hlavu) stojí u zapáleného oltáře s dýkou v levé ruce. Před ním stojí kněz Marcus Livius (plášť přetažený přes hlavu), jednou rukou ukazuje na dýku a druhou na bojiště nalevo. Vedle něj další kněz s pláštěm přes hlavu. Za Deciem kůň a dva vojáci, za nimi kopí a římské bojové standarty., Togner 1999#, s. 83-84 č. 49., and Obraz se dostal do kroměřížské sbírky patrně ve druhé polovině 18. století. Bonito převzal základní kompozici obrazu od Rubense, který výjev zobrazil v rámci série věnované Deciovi Musovi z lichtejnšské sbírky ve Vídni (1616-17), schéma je oproti originálu zrcadlově převráceno.
Olej na plátně (245 x 187 cm): Prokris (tunika a plášť) vychází z lesa, v hrudi šíp, kterým ji omylem zastřelil Kefalos. Před ní stojí vyděšený Kefalos (krátký lovecký plášť, vysoké boty), oštěp v ruce. Mezi nimi jsou jejich dvě děti, jedno vztahuje ruku k matce, druhé k otci. Za Kefalem je pes., Togner 1999, s. 179-180, č. 139., and Kopie podle ztraceného originálu. Zatímco v Ovidiových Proměnách je Prokris zabita kopím, na obraze je to šíp, což však byla běžná součást dobového pojetí příběhu - ironická narážka na Amorův šíp. Malíř se ale od dobového pojetí a Ovidia odchýlil začleněním dětí Kefala a Prokris. Ovidius se o nich nezmiňuje a jejich přítomnost není slučitelná s jeho verzí, podle níž Prokris svého muže tajně špehovala. Přítomnost dětí mýtický příběh proměnila v moralitu: na spory rodičů doplácejí děti.
Olej na plátně (95 x 75 cm): Polonahý Paris (píšťala v ruce) dává zlaté jablko polonahé Venuši, která se k němu tiskne. Okolo Parida Amorci, za ním s pastýřskou holí, dva Amorové napravo připravují k jízdě Venušin vůz (zapřahají do něj holubice?). K Venuši a Paridovi slétá Merkur (okřídlená čapka a (caduceus). Zeshora výjev pozoruje z mraku nahá Juno (koruna) a Minerva (přilba a kopí). and Togner 1999#, s. 261, č. 258.
Závěsná nástropní malba (olej na plátně). Figurální výjev v oblacích s motivem architektury. Zobrazeny jsou dvě scény z příběhu o Trojské válce: Svatba Pélea a Thétidy a Paridův soud. Z oblak slétá bohyně Sváru Eris, v ruce drží hada. V pravé polovině obrazu scéna svatební hostiny. U prostřeného stolu sedí svatebčané a olympští bohové - Jupiter s korunou na hlavě, sedí na tůně, vedle něho orel. Vedle něho sedí Herkules se lví kůží přes hlavu. Za ním stojí Diana. Vzhůru k Erinii se dívá Neptun, v ruce drží trojzubec, na hlavě věnec z chaluh. Proti Jupiterovi sedí Thetis, nad její hlavou drží amor květinový věnece, nad nimi v oblacích Hymen. Kolem stolu další svatebčané, v popředí zlatý vůz s pávy, žena a mladík? V levé části plátna stojí tři bohyně - Venuše, Minerva (kopí, štít, přilba) a Juno, před nimi sedí Paris s jablkem v ruce, dva psi a Merkur., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 62-66., and Autorem koncepce výzdoby byl F. A. z Freenthalu. Kompozice Paridova soudu, sedící Paris, vedle něho Merkur a před ním stojící trojice bohyň, nevybočuje z tradičního formálního schematu (má velmi blízko kupříkladu k obrazu Hendricka van Balen (1599), scéna slavnostní hostiny bohů je omezena jen na hlavní postavy, které jsou nezbytné pro ilustraci příběhu.