podrobné pokyny a návody ku rozpoznávání, léčení a zábraně všech chorob u psů se vyskytujících, chovatelům psů všech druhů napsal a praktickými zkušenostmi doplnil Fr. Dvořáček, and S přečetn. původ. vyobr.
Mnohofigurová scéna v krajině s antickou architekturou. Vlevo Merkur, který se ukrývá za velkou vázou, nad ním kouhout; před stromem kompozice tvořená postavami Parida, u nohou má psa, v ruce pastýřskou hůl a tří žen s typickými atributy. Nahá Venuše, které Paris dává jablko, k Venušinu klínu se tiskne Amor, Héra s pávem a Athéna ve zbroji., Rusina 1983, s. 90 - 91., and Donner během svého bratislavského pobytu pracoval na antickém tématu Trojské války. Dochovaly se dvě verze reliéfu (Vídeň, 1732, bronz a Budapešť, 1735, olovo).
Bronzová socha: Adónis (nahý, bezvousý) kráčí s ulovenou laní na zádech, u nohou lovecký pes. Adónis se sklání k Venuši. Nahá venuše sedí na pařezu, pravici vztahuje k Adónidovi, v levici drží malý věnec., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy. Ve století okolo 1600 bylo v malířství téma Venuše a Adonida velmi módní a najdeme je také v pražském dvorském umění císaře Rudolfa II. Nejčastěji byly zobrazovány dvě epizody mýtu, Venuši snažící se zastavit Adonida odcházejícího na osudový lov na kance a Venuši oplakávající mrtvého Adonina. Zobrazení Adonidova odchodu byla velmi stereotypní - sedící Venuše se snaží zastavit Adonida kráčejícího pryč, tak Adrian de Vries dvojici zobrazil na soše z roku 1621 (viz: Berlin, Bode-Museum, Vries, Venuše a Adonis). Pražské sousoší zdánlivě tomuto typu odpovídá, protože Venuše je rovněž zobrazena na zemi s rukama nařaženýma směrem ke jdoucímu Adonidovi. Pražský Adonis však neodchází, vrací se naopak z úspěšného lovu s úlovkem na ramenou. Adonidův triumfální návrat je zdůrazněn věncem ve Venušině ruce, který je ústředním motivem sousoší. Ve Valdštejnově době bylo standardní alegorické čtení mýtu o Adonidovi soustředěno na hrdinovo odmítnutí rady bohyně, jeho odchodu od Venuše a tragickým následkům, které mu to přineslo (Mander 1602, 88v). To činí z Adonida dokonalý protějšek Laokoonta, který rovněž bohy rovněž neuposlechl a musel za to zaplatit. Pražský Adonis se však bezpečně vrací s laní na ramenou a Venuše ho vítá věncem, protože udělal přesně to, co mu poradila. V zobrazení Adonida v 16. a 17. století nenajdeme další příklady jeho návratu z lovu s úlovkem na rameni či motivu Venuše s věncem. Zdá se, že Adrian de Vries převrátil tradiční ikonografický typ, ale ponechal mu jeho politické poselství. Zkrocený Adonis poslouchá svou božskou paní a je za to po zásluze odměněn, neboli vzdorný rebel je proměněn v řádného poddaného, jestliže poselství přeložíme do politické terminologie Valdštejnovy doby.
Ilustrace k Aristofanově Lysistratě (Aristophanes, Lysistrata, Gravures originales de Francois Kupka. Preface de Lucien Dhuys. Blaizot. Paris. 1911). Tři stojící ženy v antickém oděvu, u nohou první ženy zleva stojí pes. and Pravdová 2009, s. 7.
Grafika podle jedné z verzí obrazu Merkur a Argos od Jacoba Jordaense (Lyon: Musée des Beaux-Arts, Inv. H679, kolem 1620). Scéna v krajině. Nahý vousatý muž (Argos) sedí na kameni, opírá se o hůl, hlava sklopená, u jeho nohy pes, za ním dvě krávy. Vedle něho sedí nahý mladík, na hlavě okřídlený klobouk (Merkur), vztahuje ruce k noži a píšťale na zemi. and Výjev ilustruje mýtus o nymfě Ió, dceři říčního boha Ínacha. Jupiter byl očarován její krásou, proto ji Júno proměnil v bělostnou kravku, aby ji nemohl pro sebe získat. Dala ji do opatrování stále bdícímu hlídači, Argu Panoptovi. Měl sto očí, z nichž polovina vždy bděla. Jupiter pro Ió poslal Merkura, aby ji ukradl. Merkur proměněný v pastýře hrál Argovi na flétnu, čímž jej uspal, pak jej brutálně zavraždil (uřízl mu hlavu) a Ió vysvobodil. Juno na stálou připomínku tohoto ohavného činu umístila Argovi oči na ocas ptáka, který jí byl zasvěcen (páv) a posla střečka, aby Ió bodal a štval po celém světě. Obraz zachycuje velmi často zobrazovaný moment příběhu, chvíli, kdy Merkur uspává hlídajícího Arga.
Olej na plátně. Noční scenérie, krajina s ruinami, zleva přichází mohutná mužská postava, muž je bosý, na nahém těle má chiton, vpravo mezi ruinami ležící pes., Bydžovská,Srp 2006#, s. 110, obr. 100. Havlíková 2008., and Hrdina Trojské války se po letech útrap vrací domů, kde však není svými blízkými hned poznán, protože se vydává za žebráka. Pozná jej však jeho věrný pes Argos, který hned poté umírá. Šíma údajně propojil mýtus s vlastní zkušeností. Po návratu z války ho jeho pes údajně poznal dřív než vlastní rodina (Šmejkal 1988, pozn. 3, s. 232).
Freska: nalevo skalní grota s krápníky, z níž vystupuje kamenná nádrž s vodou, ve které stojí Diana (nahá, srpek nad čelem), za ní dvě nymfy, pravá k Dianě vztahuje ruce, aby ji ochránila. Diana právě pravou rukou stříká vodu na Aktaióna (červený plášť, fialový antikizující kožený pancíř, bílá košile, vysoké kožené boty. Aktaión má v pravici oštěp, levici zdvihá překvapeně vzhůru. Na hlavě už má paroží. Před Aktaiónem bílý pes štěkající na Dianu., Karner 2007#, 134, and Součást cyklu 16 výjevů z Ovidiových Proměn shrnující historii vesmíru, které jsou seřazeny tak, jak po sobě následují v literární předloze. Na výjevu s Aktaiónem v pátém poli Baccio del Bianco zkombinoval motivy z ilustrací Antonia Tempesty a Virgila Solise. Vzhledem k tomu, že ani na jedné grafické předloze výjevu s Aktaiónem není zobrazena skalní grotta s krápníky, je možné tento motiv chápat jako narážku na grotty ve Valdštejnské zahradě, jež je tak definována jako říše Dianina.
It is said that dog genome has 2 385 199138 base couples and 20 439 genes which is less than man. It has been described as having about 2,5 million polymorphisms which give us knowledge about more than 400 various kinds of dogs. and Jaromír Dostál.