Der Autor befasst sich in seinem Beitrag mit den älteren Formen von Getreidemandeln, d. h. mit ihren horizontalen Formen. In Böhmen und Mähren gab es zwei Grundformen von diesen: 1. die sog. glatten Mandeln, d. h. mehrschichtige Häufel, in die man vor allem die grossen Garben des Sommergetreides, aber auch des kurzen Wintergetreides direkt vor der Abfahrung vom Felde legte; 2. die sog. Kreuzmandeln, d. h. die horizontalen Häufel, in die man die mit den Halmen gegen Mitte gelegten Graben baute. Die erste Form hat fast immer die Zahl von fünfzehn Garben enthalten und war also mit der ursprünglichen Zahleinheit festgebunden. Man kann sagen, dass diese horizontale Form von zwei oder mehreren Garbenschichten für die Zwecke des schnellen Rechnens auf den Meierhöfen sehr vortrefflich war, aber es scheint nicht, dass sie in den feudalen Grossbetrieben enstand und erst darnach in eine Rustikalwirtschaft sich verbreitete. Jedenfalls ist die genannte Form mit der Trocknung des Getreides in den Zeilen eng verbunden und es ist möglich von dieser Form als von der nur zeitweiligen Form zu sprechen. Die Kreuzmandeln haben dagegen einen ganz anderen Zweck und waren zur mehr langzeiligen Trocknung der Getreidegarben bestimmt. Die am meisten verbreitete und gebräuchliche Form waren die Mandeln von 15 oder 16 Garben, die in der Vergangenheit auf dem ganzen Gebiete der tschechischen Länder bekannt waren und ursprünglich auch die feste Zahleinheit bedeuteten; ganz möglich ist es, dass diese Zahl mit der Naturallöhne für Schnitter oder Drescher verknüpft wurde, die man in Fünfzehntel oder Sechzehntel rechnete. Im Laufe der Zeit, besonders vom 19. Jahrhundert, verlieren die Kreuzmandeln mehr und mehr die Zahlbedeutung und die Menge von Garben richtet sich jetzt mit den neuen Tendenzen der neuzeitlichen Landwirtschaft, besonders vom Standlpunkte der Trocknung von einzelnen Getreidesorten. In Mähren legt man unter die Garbenschichten eine besondere Unlergarbe gegen die Einflüsse der Feuchtigkeit, die verschiedene Benennungen trägt. and Článek zahrnuje poznámkový aparát
a1_Volský zápřah do jha je znám odedávna v Estonsku, v Litvě na západním okraji lesní zóny i v jihozápadním Finsku. Zde se chovali
tažní voli v 19.-20. století ještě všeobecně. Lotyšští rolníci vykonávali
zemědělské práce skoro výhradně pomocí koně. Tylo rozdíly mají
pravděpodobně starou tradici, kterou lze promítnout na základě
písemných pramenů až¨do 13. století. Určitou výjimku v tomto ohledu tvořila část Livonska. V posledních staletích došlo k zanikání chovu tažných volů, takže i jejich muzeální doklady nejsou
zvlášť bohaté; charakteristické je, že právě v Lotyšsku chybějí. V
Estonské SSR se zachovalo celkem 450 exemplářů jha, zato v Litvě
již jen okolo dvaceti.
Používání jha v Estonsku bylo velmi rozmanité a podle toho se měnil i způsob zapřahání do něho. Nejrozšířenějším typem bylo v Pobaltí jho nárožní, které se v obvyklém tvaru vyskytovalo v celém
Estonsku, v Livonsku, na severním pobřeží Kuronska a Žmudži, kromě toho i v jihozápadním Finsku, na území bývalého Východního
Pruska a snad dříve i v Lotyšsku. Ve východní a jižní části Litvy se naproti tomu zapřahalo do jařem kohoutkových.
Autor pak podrobně popisuje nárožní jha v Pobaltí; zajímavé tu jsou
rozdílné rozměry např. letních a zimních jařem, z nichž poslední jsou
kratší. Zvláštní oddíl věnuje autor popisu estonského jha - dělí je na
čtyři hlavní varianty a udává jejich územní rozšíření. Pokud jde o zadní stranu nástroje a upínání řemení k rohům, zjišťuje tři varianty. and a2_Celkově pak odlišuje pět místních forem, ostře se od sebe lišících;vedle toho existuje řada přechodných forem ve styčných oblastech, veliká rozmanitost vládne i na estonských ostrovech. O stáříjednotlivých forem lze těžko říci něco bližšího; zvlášť starobyle
vypadají jha ze západního Saaremaa, která se podobají svou
konstrukcí dánským rašeliništním nálezům. Dále si všímá autor shod a rozdílů mezi jhy estonskými a finskými. Nového původu jsou
muzeální doklady shodné se středo- a hornoněmeckými typy jařem,
které si přinesli pravděpodobně s sebou němečtí velkostatkáři.
Stejně mladého původu jsou i čela. Litevská nárožní od estonských
liší řadou konstrukčních a funkčních detailů. Kohoutková jha z Litvy
se dělí do tří variant, která nalezneme u sousedních Slovanů, jak je
popsal polský badatel K. Moszyński.
Zvláštní kapitolu tvoří pojednání o jednoduchých jařmech. Jejich
varianty, odvozené z párových nástrojů, mají podobné rozšíření jako
tylo. Dvě varianty lze konstatovat, pokud jde o způsob upevnění řemení k rohům; jsou v určitém vývojovém poměru. V Litvě byly
zápřahové nástroje pro jeden kus skotu řídké, na jihovýchodě země
byly kohoutkového typu. V novější době se zapřahaly jednotlivé kusy
volů v Estonsku do chomoutků, které také v Litvě nebyly neznámy.
Objevily se na počátku 19. století na livonských velkostatcích a
teprve na konci století pronikly do estonských malorolnických
hospodářství.
Lze říci, že volský zápřah v Pobaltí má řadu starobylých rysů - jde
tu vlastně o ústupové území nárožního jha, ke kterému patří také
jihozápadní Finsko. Také formy kohoutkového jařma na Žmudži se
zdají být původnější než formy jižní, opatřené podhrdelnicí. Pro
značné stáří mluví i jazykový materiál. Autor vyvozuje z toho, že
pobaltské termíny, jako esl. ike, fin. ies, lit. jungas, znamenají podobně jako slovanské igo a jeho obměny, i jako další podobné
indoevropské termíny, "svazovati" (tj. rohy), závěr, že nárožní princip
byl původní, a uvádí další starobylé termíny pro součásti jha z
Pobaltí, jež svědčí o jeho dávném místním původu.
a1_Přední švédský národopisec shrnul ve svém příspěvku výsledky
vlastního dlouholetého bádání, literatury a odpovědí na dotazník,
který podle vzoru ankety Ústavu pro německý národopis DAW v
Berlíně vypracoval a rozeslal v září r. 1964 Folkslivarkivel lundské
university.
Zápřah skotu ve Švédsku lze sledovat až do bronzové doby, z níž pocházejí známá skalní vyobrazení v Bohuslänu; první archeologické nálezy patří starší době železné. Studie se však zaměřuje především na rozbor materiálu z posledních tří set let. Tradiční švédská jha byla šíjového, nárožního typu. Jejich charakteristickým znakem bylo zařízení na úvaz rohů, poměrně pohyblivé, které se vyskytuje ve třech lokálních variantách. V některých případech byla nárožní jha opatřena příčkami, zejména když se jimi učil tahat mladý dobytek. Na některých místech jižního
Švédska měla jha, používaná na tah mladým dobytkem, zvláštní
nákrční vázání. Někdy byla jha vybavena příčkami podobně jako
tzv. žeberková forma kohoutkového jařma; i v tomto případě šlo o nástroj pro nezkušené tahouny.
Švédská koňská jařma nazval autor břišními: ty však nutno již řadit k novodobému zápřahu. Nejslarší doklad pochází z pozdního
středověku a objevuje se na jedné kostelní malbě ve Skåne na jihu
Švédska, která patřila tehdy Dánsku. V 16. století se používalo podobného zápřahu nejen v zemědělství, ale i u švédského dělostřelectva. Ze Švédska se pak rozšířil tento zápřah na Åland a
na protilehlé finské pobřeží. and a2_Zvláštní sociální podmínky vedly k vzniku a rozšíření tzv. haveloku, jha, jež na jednom konci mělo oblouk pro šíji zvířete a otvory pro příčky, na druhém bylo rovné a spočívalo na ramenou oráče, lakovéjho se používalo na nově kolonizovaných slatinných půdách, namalých usedlostech, při sázení a kultivaci brambor. S břišním jhempro koně se setkáváme již od středověku na jihu Švédska ve Skåne.
V dalším textu ukazuje autor, jaký vliv měl na výběr jednotlivých druhů tažných zvířat chov dobytka. Zajímavé je např., že na sever od
tzv. limes norrlandicus (výrazná geografická hranice ve Švédsku, která je současně i hranicí řady kulturních jevů), kde byl chov skotu
zaměřen na mléčnou produkci, se uplatňoval při tahu především
kůň, zatímco na jihu od této hranice byl hlavním tahounem vůl. Také
obchod s voly sehrál v tomto ohledu značnou úlohu; jiný švédský
badatel, H. Hagar, zjistil ve svých studiích tři lakové ústřední oblasti
chovu volů a rozšíření obchodu s nimi v 19. století. Granlund se v této souvislosti zmiňuje o zvláštních jařmech, která nazývá trhovými.
Otázky zápřahu dobytka ve Švédsku sleduje autor ve spojitosti se
společenskými poměry na švédském venkově a jejich historickým
vývojem. S tím souvisí i zápřah krav místo volského zápřahu v nové
době a podobně i potažní nástroj pro jeden kus dobytka, který se
podobá našemu krumpolci; náleží již zvláštnímu kulturnímu proudu
a šíří se proto jinak než tradiční párové zápřahy. Pomocí takového
nástroje se tahalo v severním Švédsku, kde převládal jako tažné
zvíře kůň, ale byl znám i na mnoha místech v jižní části země.
Chomout či chomoulek pro voly je pozdějším jevem, ale nevešel do tradice. Zato se vžily různé úpravy postroje sloužící k brzdění, které
vystřídaly staré způsoby zavírání. Uzda je ve Švédsku poměrně
mladého data; v dřívějších dobách se vodili voli zepředu, jak dokazují dokonce i bohuslänské kresby. Autor dále popisuje úvazy
uzdy, volání na dobytek, a v závěru seznamuje čtenáře s ústupem
tažných zvířat ve 20. století a jeho příčinami.
a1_Příspěvek navazuje na předešlý a doplňuje se s ním. Potažní nástroje pro jeden kus skotu byly obvyklé zejména v západním
Maďarsku, sousedícím s Rakouskem, Československem a Jugoslávií; jejich rozšíření souviselo s etnickýmsložením
obyvatelstva. Šlo hlavně o jednoduché kohoutkové jařmo (jařmičku)
a tzv. jařmo chomoutové. Západního původu je čelní zápřah, kterého
se užívalo v bývalých německých vesnicích a v přilehlých maďarských. V německých a chorvatských obcích zapřahal se skot
také do chomoutů, zatímco maďarští rolníci dávali přednost
určitému druhu šlí.
Čelo (u nás též známé pod názvem náčelník a rozšířené hlavně u
bývalého německého obyvatelstva v západní a jižní části českých
zemí) se používalo především v západním pohraničí Maďarska. Autor popisuje jeho vzhled. a výzdobu, ohýbání dřeva, jeho pobíjení
plechem a některé technické náležitosti. Jednoduché kohoutkové
jařmo (jařmička) bylo dříve v západním Maďarsku zcela všeobecné.
Autor prozkoumal 63 obcí; jen v 9 je neznali, ve 26 s ním tahá dobytek dodnes. Vyskytl se i případ zvláštní varianty, funkčně blízké
chomoutu. and a2_Mezi kohoutkovými jařmičkami lze vydělit dva typy. První, obvyklý v
maďarských vesnicích, odpovídá v základě párovému kohoutkovému jařmu, a to jak po stránce genetické, tak jazykové.
Druhý typ, oblíbený v německých vesnicích a v maďarském sousedství, měl název chomoutkové jařmo, ač jde o čistý typ
jednoduchého kohoutkového jařma. Autor pak popisuje výrobu těchto nástrojů, jejich materiál a výzdobu. Tvary součástí a způsoby upevnění vykazují řadu rozdílů, jež nelze ani etnicky ani územně přesně určit.
Autor se pak zmiňuje ve stručnosti o zapřahání, řízení a některých
pověrách, vztahujících se k potažním nástrojům.
Dobytek se zapřahal v západním Maďarsku také do chomoutů a do
speciálnich chomoutků, přizpůsobených skotu, jež přišly sem z
Bavorska a Burgenlandu. Konečně posledním způsobem zápřahu
jednoho kusu byly kohoutkové šle (kšíry) hlavně u kravičkářů. Tzv.
kravský postroj nebyl ničím jiným než opotřebovaným koňským
postrojem.
Ještě dnes jmenované druhy zápřahu nevymizely docela a udržely se především při práci na malých pozemcích, ba někdy došlo i k jejich znovuoživení, ale jde jen o přechodné stadium na cestě k maďarskému socialistickému, plně mechanizovanému zemědělství.
a1_Studie známého izraelského badatele o oradlech dotýká se území,
která patří k nejstarším kolébkám zemědělství, a proto i zápřahu
dobytka. Pravěku zemědělství v Izraeli se také autor věnuje v úvodu
studie; z různých údajů vyplývá, že se v dávných dobách Izraele
používalo volského zápřahu především k orbě.
Dvojité jařmo, které se vyvíjelo po tisíciletí na území Izraele, bylo
kohoutkového typu, s dvěma páry příček, opatřenými na dolních koncích provazy. Zvláštností příček je jejich vyhnutí na vnější stranu.
Ostatní zařízení je podobné jako u této formy kohoutkového jařma
v jiných zemích. Autor líčí pak způsob zapřahání dobytka do jařma,
který je také podobný jako jinde.
Pro orbu v olivových hájích a na vinicích se již ve starších dobách
používalo poněkud kratšího dvojitého jařma. Kromě toho se vyskytovalo zapřahání do zmíněné formy jařma u saní na mlácení
obilí. Jařmo bývalo spojeno se zapřaženým nástrojem pomocí
ležadla, které na zadním konci se pohyblivě připojovalo k hřídeli
orebného nástroje, vpředu se jhem prostřednictvím dřevěného
hřebíku a houžve. Podobně jako mnohde jinde se svořeň dával do
různých otvorů (byly zpravidla čtyři), a tak se regulovala současně hloubka orby. U saní na mlácení se zapojovalo ležadlo do kruhu
uprostřed předku.
Tradiční jařmo v Izraeli se vyrábělo obyčejně z měkkého dřeva (pinie, topolu atd.), příčky z tvrdého dřeva, hlavně dubu. and a2_Jařmo pro osly mělo zvláštní podušku, naplněnou slamou, která byla připevněna na šíji zvířete pod jařmem. Navzdory přísným zákazům židovského zákona, praktikoval se společný zápřah vola a osla, poměrně řidší byl společný zápřah vola a velblouda.
Během 19. století nastaly v zápřahu na území Izraele změny, a to v
souvislosti s kolonizací různého obyvatelstva, především však
evropského, z Německa, z Bosny a z Kirgizie, konečně i s imigrací
židovského obyvatelstva a rozvojem zemědělského vzdělání. Autor
pak popisuje jednotlivé formy jařem, přinesených do Izraele novými
usedlíky. Další vliv vykonala stavba komunikací, nové druhy povozů,
zavádění nových druhů tažných zvířat, především koně a mula. Tento
vývoj probíhal do první světové války, kdy koně a muli byli rekvirováni
a dočasně se zase začalo používat k tahu volů. Potom opět probíhal
předešlý vývoj, jenž byl podmíněn i důsledky světového trhu a rozvoje zemědělské ekonomiky. Velikou úlohu sehrálo i zavedení železného pluhu již v r. 1883, který byl svým způsobem revolucí v
tamním hospodářství. To vše mělo vliv na ústup tažných volů ve
prospěch koně a mula, jak je vidět i na připojené tabulce. Zde je
zachycen i stav vývoje po druhé světové válce, který přináší veliký rozmach moderní tažné síly, projevující se zejména v počtu traktorů.
Tyto převládají v rovinách, zatímco v hornatých částech Izraele se
pracuje s mulem. Závěr článku je věnován pak ekonomickým otázkám rozvoje potažní síly v posledním období, který je naprosto
jasně spjat s technickými zkušenostmi a tradicemi evropských
imigrantů.
Stať sofijského badatele je prvým pokusem v odborné literatuře o etnografickou charakteristiku jařem v Bulharsku. Autor podává nejprve historický přehled jařmového zápřahu ve své zemi od antiky přes středověk, přes dobu tureckého nadvládí až po naše dny. Druhá část pojednává o terminologii a různých druzích jařem, jichž se používá do vozu i k orbě, přičemž si podrobněji všímá zejména jařem k oradlům; z našeho hlediska třeba zdůraznil skutečnost, že se v Bulharsku do současné doby udrželo orebné nářadí s dlouhým hřídelem - ojí, ke kterému se bezprostředně připojovalo jařmo. V
třetí části popisuje autor názvy jednotlivých součástí probíraných potažních nástrojů a objasňuje jejich funkci. V dalším oddíle se zabývá otázkou výroby jařem, a to i jednotlivými nástroji a příslušným materiálem, kromě toho i výzdobou.
K stati bulharského národopisce jsou přiloženy dvě mapy, z nichž na jedné je naznačeno geografické rozšíření termínů: jarem, chomot a bojundruk, na druhé rozšíření jařem do vozu a do oradel, a variant jařem k orbě na území Bulharska.
V závěru shrnuje autor přehledně probranou látku. and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
a1_Na území SSSR jako málokde jinde na světě lze sledovat velikou rozmanitost, jak pokud jde o druhy tahounů, tak co se týká forem zápřahu. Ačkoli volský zápřah se během doby hojně rozšířil, přece v bývalém Rusku zaujímal jen určité teritorium a nebyl zdaleka znám všem národům a etnickým skupinám. Studie se soustřeďuje však především na poměry východoevropské, přesněji řečeno východoslovanské, z nich zvláště na ukrajinské. V první části podává autor stručný přehled dějin volského zápřahu na území východoslovanském, cituje zprávy, týkající se v tomto ohledu Skytů a
Antů, a uvádí archeologické doklady. Podle všeho šlo tu o zápřah
volů do párového kohoutkového jařma.
Ve druhé části se autor zabývá otázkou volského zápřahu od 18. do počátku 20. století. Jařma se zpravidla dělila na jařma k orbě a do
vozu; poslední byla masívnější, malovaná a zdobená. Zvláštní místo
zaujímala jařma z Polesí. Zajímavé je sledovat názvosloví jařem, zejména některých termínů. Tak název čašina, užívaný pro jařmo, se
vyskytoval podle autorových studií na ukrajinském území východně
od Dněpru, na severním Kavkazu a na Donu u Rusů i Ukrajinců. V
okolí Kijeva, na západ od Dněpru a v západní Ukrajině existuje název jarmo nebo čačevina. Další rozdíly nejsou již tak podstatné a
většina součástí párového kohoutkového jařma je totožná. Zvláštní
postavení mají jařma z Polesí, která nemají podhrdelnice, ale zvláštní ustrojení pro hlavu zvířete, tzv. kulbaki (vnitřní samorostlé
zahnuté příčky, podle nichž nazval Moszyński tuto formu - jarzmo
kulowe); také terminologie součástí je odlišná od obecně ukrajinské., a2_Tylo závěry potvrzují i sběry a fotografické doklady Státního muzea etnografického v Leningradu z 19. a 20. století. Pro studium jařem z 18. století jsou důležité spisy Ruské svobodné ekonomické
společnosti, která r. 1760 rozeslala dotazník o stavu zemědělství v celém carském Rusku. V tabelách pro Ukrajinu je 11 přesných
vyobrazení jařem, která jsou shodná s recentnimi národopisnými
doklady.
Zvláštní oddíl věnuje autor výrobě jařem. Dělali je specialisté, a to
jak na přímou objednávku, tak pro trh. K výrobě se používalo tesařského náčiní a techniky, kterou autor podrobně popisuje. Ve 20. století se nahrazují některé součásti dřevěné železnými. Poučný
je popis technických detailů.
V dalším oddílu pojednává autor o rozšíření jařem. Typická ukrajinská jařma (s podhrdelnicí) byla v gubernii poltavské, charkovské, černigovské, kijevské, chersonské, podolské, na Kubáni a ve východní Haliči; poleský typ v gubernii volyňské, minské, sedlecké a lublinské. Ukrajinský typ jařem se rozšířil i do
asijské části Ruska s ukrajinskou kolonizací.
Závěrečná poznámka autorova platí kavkazským jařmům. Lze říci, že
původní kavkazská jařma byla kohoutková, primitivní a hrubě
opracovaná. Mladší vykazují již ruský, případně ukrajinský vliv.
Podobná jařma jako na Kavkaze byla známa do dávných dob i u
Uzbeků, Tadžiků a Karakalpaků, byla však ještě prostší a představují pravděpodobně nejslarší středoasijskou formu jařma,
která se udržela v nezměněné podobě až do novověku., and Článek zahrnuje poznámkový aparát