This study discusses the limits of Marx’s reinterpretation of Hegel’s conception of dialectics as a self-mediation of the fundamental by way of historical reality: we will show Marx’s disessentialisation of the (already quite monistic) Hegelian absolute spirit, and the consequences of Marx’s conception of consciousness as of a conscious being for the concept of culture, reduced that is to interest-conditioned, “ideological” praxis and its self-reflection. The study thus subjects to criticism the reduction of objectivi¬ty to totality in György Lukács, the founder of modern western Marxism; it points to the residuum (in no way objectively unlicensed) of self-positing subjecti¬vism in his “class-consciousness”; and it compares this immanentist conception with, on the one hand, the utopian conception of Ernst Bloch, foreshadowing Derrida’s stress on the auto criti¬cism of Marxism as a philosophy of the historicity of categories (as Lukács himself theo¬retically understood it!), and, on the other hand, with the dialectical non identity of the possible of Theodor W. Adorno. By reflecting on Marx’s concept of (historical) consciousness (of conscious Being) through critical insight into its most (in our view) signi¬ficant interpretations of the 20th century, the study attempts to capture the limi¬ts of the monistically-conceived dialectic for democratic social pra¬xis, preserving the “principle of hope” in the openness of the unsubsumable individual.
Cílem tohoto článku je vysvětlit Lévinasovo určení estetické zkušenosti v její vlastní specifičnosti, odlišné od našich ostatních možných vztahů ke světu jevů a věcí tím, že tento svět destruuje. Jelikož však Lévinas zároveň tuto podstatu estetické působivosti považuje za svrchovaně nezodpovědnou, to znamená potlačující dění transcendence – a navrch přidává, že je to z toho důvodu, že nás přivádí k zakoušení samotného bytí –, je naším záměrem vysvětlit taková tvrzení na základě rozvinutí v nich implicitně přítomné kritiky Heideggerovy ontologie. A to jako té filosofie, která právě podle Lévinase nikdy nebyla s to transcendenci vyložit, ba prosazovala teze, které šly nevědomky přímo proti jejímu smyslu., The goal of this article is to explain Levinas’ assessment of aesthetic experience in its own specificity, different from the rest of our possible relations to the world of phenomena and things, by destroying this world. However, since Levinas at the same time considers this essence of aesthetic appeal to be supremely irresponsible, that is, the suppressive action of transcendence – and adds that it is because it leads us to experience being itself – it is our intention to explain such claims by the elaboration in them of an implicitly present critique of Heidegger’s ontology. And, like that philosophy which, according to Levinas, was never able to explain transcendence, it even advanced theses that inadvertently went directly against its meaning., and Nous voulons éclairer dans notre texte comment Levinas détermine l’expérience esthétique par sa propre spécificité, différente d’autres relations possibles avec le monde de phénomènes et de choses tout en le détruisant. Levinas considère le principe de l’efficacité de l’expérience esthétique comme très irresponsable parce que supprimant en même temps le procédé de la transcendance. Nous désirons expliquer cette thèse lévinassienne en développant la critique de l’ontologie de Heidegger qui est contenue implicitement dans la thèse de Levinas. Il s’agit pour nous de la critique de la philosophie qui, selon Levinas justement, n’était jamais capable d’expliquer la transcendance et qui en plus essayait inconsciemment faire valoir des thèses contradictoires au sens propre de la transcendance.