V nasledujúcich riadkoch sa pokúsim dokázať, že ak sudcovia preferujú formalistickú právnu argumentáciu, tak potom nie v dôsledku toho, akú majú teoretickú koncepciu práva, ale v dôsledku toho, v akých spoločensko-politických pomeroch pôsobia. Formalizmus v právnej argumentácii nie je pojem, ktorého zmysluplné použitie nutne predpokladá teóriu právneho pozitivizmu a ktorého opodstatnenie nutne predpokladá autoritu tvorcu práva. Ak sa formalizmus v nejakej právnej kultúre etabluje, tak potom
zrejme kvôli výsledkom, ktoré generuje; kvôli tomu, že chráni hodnoty, ktoré chcú chrániť aktuálni držitelia moci, či už pod nimi rozumieme politickú elitu, spoločenskú triedu, predstaviteľov kultúrnej väčšiny alebo ľud ako celok. To prirodzene limituje aj schopnosť formalizmu riešiť tzv. koordinačný problém. and In the following pages I will try to prove a thesis according to which, when judges prefer
formalistic legal argumentation, they do not do so because of their theoretical conception of law but
because of the political and social conditions in which they happen to serve their office. Formalism
in legal argumentation is not a concept which is meaningful only against the backdrop of legal
positivism and which is justified only by the authority of a lawmaker. When formalistic argumentation
becomes embedded with the respective legal culture it is apparently so because of the results
it generates; because it protects values which current power holders want to be protected, whether
we understand them as political elite, social class, representatives of cultural majority or the people
as a whole. This naturally limits the capacity of formalism to solve the coordination problem.
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Erazim Kohák.
Autor naznačuje způsob, jak uplatnit fenomenologii při studiu takových společenských jevů, jako je autorita. Ty představují osobní zážitky ve veřejném prostoru, zároveň subjektivní a objektivní, tedy doslova fenomena. Potíž s fenomenologií je její sklon k subjektivismu, který Husserl neúspěšně řeší pojetím transcendentálního ega a Heidegger pojetím rozhodné přítomnosti. Problém se jeví jako neřešitelný, pokud chápeme svět jako prvotně nesmyslný. Řešení je možné, pokud svět chápeme vitalisticky jako z podstaty smysluplně uspořádaný teleologickým zaměřením života k naplnění. Ani transcendentální ego, ani rozhodné Dasein nepotřebuje svět osmyslnit. Svět je předreflektivně smysluplný jako svět života, jak vystupuje u francouzských fenomenologů či v a-subjektivní fenomenologii Jana Patočky., The purpose of this study is to suggest a way of making phenomenology available for the study of social phenomena like authority, which the subject experiences in a public space. Phenomenology is ideally suited to the purpose – except for its inherent tendency to subjectivism. Neither Husserl’s solution – the transcendental ego – nor Heidegger’s solution – the entschlossene Dasein – will do. The problem remains insolvable as long as we regard the world as initially meaningless. It disappears when we set out with a vitalist conception of the world as intrinsically meaningful in virtue of the initial purposive orientation of life to fulfilment. Neither a transcendental ego, nor a determined Dasein, but life itself is the key to prereflective intelligibility, as in the work of French phenomenologists or in Jan Patočka’s a-subjective phenomenology., and Marek Hrubec.
Autorka článku vypracovává kritickou diagnózu proměn konceptu emancipace žen, k nimž dochází jak v důsledku prosazování širších společensko-ekonomických změn, tak expanze trhu do většiny oblastí společenského života. V první části je stručně nastíněn historický kontext, v němž se rozvíjely snahy o prosazení feministického emancipačního projektu. Ačkoli se některé feministické požadavky postupně prosadily a staly se součástí hodnot euroatlantické kultury, emancipace žen ve smyslu odstranění útlaku a podřízení žen ve všech oblastech společenského života, tedy nejen v politické, ale i ekonomické, sociální a kulturní, se dosáhnout nepodařilo. Ve druhé části autorka ukazuje, že pozdní modernita uvedla do pohybu dynamiku, v jejímž rámci je koncept emancipace žen v procesu snah o jeho prosazení redefinován a v pozměněném společenském kontextu posléze deformován až do té míry, že se stává svou vlastní antitezí. Tradiční autoritářství, proti kterému se feministické pojetí emancipace vymezovalo, bylo v pozdně moderních společnostech nahrazeno mocensko-ekonomickou strukturou společnosti, ve které funguje trh jako autoritářský princip organizace společenských vztahů. Na základě reflexe této dynamiky autorka předkládá sociálně filosofický rozbor deformované emancipace. Ve třetí části obecnou tezi deformované emancipace aplikuje na specifické vztahy péče a problém komodifikace péče, jejichž prostřednictvím ilustruje zablokování emancipace žen trhem charakterizovaným autoritářskými imperativy., The author develops a critical diagnosis of the changing interpretations of the concept of emancipation of women due to broader socio-economic transformations and the expansion of the market into most domains of social life. In the first part she briefly outlines the historical context in which the feminist emancipation claims were put into practice. Even though some of these claims were successfully integrated into the body of Euro-Atlantic cultural norms, the emancipation of women, in the sense of the elimination of oppression and subjection of women in all aspects of social life, not only in political but also in economic, social and cultural life, has not been accomplished. In the second part, the author argues that late-modernity set into motion a dynamic in which the concept of emancipation was distorted to such a degree that it became its own antithesis. The traditional authoritarianism, against which feminist conception of emancipation was defined, was in late-modern societies replaced by the power-economic structure of society in which the market serves as the authoritarian principle for the organisation of social life. On the basis of reflection on this dynamic the author proposes a socio-philosophical analysis of distorted emancipation. In the final part, the author specifies the abstract thesis of distorted emancipation using care relations and the issue of commodification of care as a way to exemplify anti-emancipatory forces within the market with its authoritarian imperatives., and Zuzana Uhde.
The outbreak of Schism in 1378 introduced a shift in searching for a new source of authority which could legitimise the church reform. Since the early 1390s, the conciliar tradition preferring the canon law as the leading authority for determining the Schism has been constituted and supported among French or German theologians. Nevertheless, in the late 1370s, John Wyclif developed another solution for church reform favouring God’s law and the ideal of a top-down reformation led by righteous civil lords, which Jan Hus and his followers further adopted within the early 15th Century. Conciliarism and the English model for church reform proposed by Wyclif competed in politics after 1409. Recently, new sources treating the clashes over authority issues in the Middle Ages were published, which shed new light on the problem.
Moderné individualistické ideológie na čele s neoliberalizmom považujú za zdroj väčšiny problémov štát, spoločnosť a komunitárne hodnoty. Aj totalitné a autoritárne režimy sú podľa klasikov liberalizmu výsledkom kolektivistických ideológií, ktoré si údajne nevážia človeka ako indivíduum. Vo svojom príspevku sa snažím ukázať, že presný opak je pravdou. Po prvé, pokúšam sa dokázať, že totalitné a autoritatívne prejavy sú vo svojej podstate vedľajším produktom individualistických, nie kolektivistických projektov. Atomizovaná masová spoločnosť, v ktorej prevládajú hodnoty individualizmu, inštrumentalizmu a konzumerizmu, vytvára predpoklady pre totalitné myslenie väčšmi než ktorákoľvek totalitná ideológia. Politický systém straníckej demokracie takisto prispieva k negatívnym prejavom autoritativizmu, ako aj ku vzniku rasistických predsudkov a totalitných ideológií, napr. fašizmu. V tejto súvislosti rozvíjam myšlienky vybraných predstaviteľov tzv. frankfurtskej školy (Herbert Marcuse), ale aj analýzy niektorých teoretikov totalitarizmu (Hannah Arendtová) či teoretikov sionizmu (Max Nordau, Nachman Syrkin). Po druhé, pokúšam sa ukázať, že kolektivistické ideológie zďaleka nemožno obviniť z toho, že by si nevážili jednotlivca, slobodu či individuálne ľudské práva. Na filozofickej problematike sociálnej spravodlivosti sa v rámci rawlsiánskeho a neomarxistického diskurzu snažím ukázať, že aj z individualistických východísk možno dospieť k veľmi egalitárskym teóriam a princípom spravodlivosti a dajú sa na nich postaviť aj koncepcie, ktoré by klasici liberalizmu označili za kolektivistické (napr. demokratický socializmus). V tejto časti svojej argumentácie vychádzam zo svojej monografie Späť k Marxovi? a v stručnosti predstavujem svoju antiakcidentálnu teóriu spravodlivosti, aby som preukázal, nakoľko je možné z metodologického individualizmu dospieť k normatívnym záverom, ktoré možno považovať za kolektivistické., Modern individualist ideologies, including neo-Liberalism, consider the state, society and communitarian values to be the source of the majority of political and social problems. According to the classics of Liberalism even totalitarian and authoritarian regimes are the consequence of the collectivist ideologies that do not respect the individual. In my contribution, I attempt to prove the opposite thesis. Firstly, I would like to prove that totalitarian and authoritarian phenomena are, substantially, the by-products of individualist (not collectivist) projects. The atomized mass society, dominated by the values of individualism, instrumentalism and consumerism creates the substratum for totalitarian thinking more than any totalitarian ideology. Even the political system of the partocratic democracy contributes to the negative phenomena of authoritarianism including racial prejudices and totalitarian ideologies, e.g. fascism. In this connection I analyse the ideas of chosen representatives of the Frankfurt School (Herbert Marcuse), the theoreticians of totalitarianism (Hannah Arendt) and the theoreticians of Zionism (Max Nordau, Nachman Syrkin). Secondly, I would like to prove that collectivist ideologies cannot be blamed for lack of respect towards individuals, liberties or human rights. I attempt to present philosophical discourse about social justice and its Rawlsian and neo-Marxist connotations to prove that it is possible to use the methodological individualist presuppositions to establish egalitarian theories and principles of justice, i.e. it is possible to use individualism to establish conceptions that would be labelled “collectivist” by the classics of Liberalism (e.g. democratic socialism). I briefly introduce my anti-accidental theory of justice to demonstrate how we might defend collectivist normative conclusions on the basis of methodological individualism., and Ľuboš Blaha.
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.
V rámci tejto štúdie som sa pokúsil poukázať rozličné ponímanie termínu autorita v európskej a čínskej filozofickej tradícii. Pri týchto skúmaniach som vychádzal z teoretických východísk súčasných predstaviteľov kritickej teórie (frankfurtskej školy), u ktorých je prítomná snaha zakomponovať do svojich úvah o sociálnych procesoch fenomén globalizácie. Jedným z najvýznamnejších štátov súčasnosti je Čínska ľudová republika, ktorá výrazným spôsobom ovplyvňuje svetové dianie. V rámci štúdie som sa pokúsil poukázať na relevantnosť sinologických štúdii, nielen z hľadiska súčasnosti, ale aj z historicko filozofických dôvodov, keďže každá jedna ľudská civilizácia zahŕňa vlastné, aj keď často značne modifikované, ontologické dedičstvo, ktoré, hoci pochádza z obdobia formovania hlavných svetových náboženstiev a prvých filozofických škôl, dodnes ovplyvňuje myslenie a správanie jednotlivcov v rámci týchto civilizácií., In this study I have attempted to show the different perceptions of the term authority in the European philosophical tradition and in the Chinese philosophical tradition. In these investigations I am guided by the viewpoints of contemporary representatives of critical theory (the Frankfurt School) who attempt to incorporate the phenomenon of globalisation into their considerations of social processes. One of the most important states today is the Chinese People’s Republic which has a marked influence on world events. This study attempts to demonstrate the relevance of Sinological studies, not only from the point of view of contemporary times, but also from the historico-philosophical point of view. This is because each human civilisation has its own, albeit often highly-modified, ontological heritage emerging from the period of the formation of the main world religions and the first philosophical schools, and which influences the thought and behaviour of individuals in these civilisations up to today., and Ľubomír Dunaj.
Autor stručně představuje české veřejnosti málo známou maďarskou filosofku Ágnes Hellerovou. Po načrtnutí jejího filosoficko-politického vývoje (i jako významné představitelky středoevropské kritické teorie společnosti) zasazuje problematiku morálních konfliktů do širších souvislostí, v nichž autorka promýšlí svou eticko-morální koncepci a její předpoklady v teorii spravedlnosti. Zdůrazňuje význam plurality v etické oblasti, vyplývající z toho, že v posttradičních společnostech není možno vycházet z nějaké substanciální koncepce dobra a s ní souvisejících představ daného souboru mravů ve smyslu hegelovské „Sittlichkeit“. Morální a hodnotové orientace lidí musí být v těchto společnostech vždy znovu testovány a prověřovány, neboť člověk realizuje svou představu „dobrého“, resp. řádného života rozmanitým způsobem. Pluralizace se dotýká i oblasti ctností a jejich vztahu k hodnotám; autor oceňuje zvláště analýzy sociálních ctností v podmínkách nesvobody individua, kde se podle Hellerové běžné ctnosti stávají „vojenskými“, neboť jsou ohroženy základní hodnoty svobody a života. Pluralita etického univerza se promítá do oblasti morálních konfliktů, kde se jedná povýtce o „silné“ konflikty mezi různými pozitivními možnostmi mravního jednání. Autor oceňuje minuciózní analýzy, jejichž prostřednictvím Hellerová prezentuje různé způsoby užití rozumu v těchto konfliktech, především roli soudnosti („fronésis“). Za přínosnou považuje i interpretaci ambivalentní pozice konsekvencialismu a utilitarismu v mravním rozhodování. Zároveň se kriticky vyslovuje k interpretaci instrumentálně-finálního modelu, k níž Hellerorvá dospívá při rozboru Kantovy aplikace kategorického imperativu. Tuto interpretaci autor považuje za „pointilistickou“. Á. Hellerovou autor oceňuje jako významnou kritickou stoupenkyni humanistického projektu osvícenství., The author briefly introduces to the Czech public the little known Hungarian philosopher Ágnes Heller. After sketching her philosophical and political development (including her role as a significant figure in central European critical social theory), the author puts the question of moral conflicts into the wider contexts in which Heller developed her ethico-moral conception and her assumptions in a theory of justice. She emphasises the meaning of plurality in the ethical sphere, stemming from the fact that in post-traditional societies one cannot be guided by a substantial conception of good, nor by the connected ideas of a given collection of morals in the sense of Hegelian “Sittlichkeit”. The moral and evaluative orientation of people here must be always examined anew and checked, since man realises his idea of the good, or rather a life of integrity, in many different ways. This pluralisation also affects the area of virtues and their relation to values; the author especially appreciates Heller’s analyses of the social virtues under the conditions of non-freedom of the individual where normal virtues become “military”, as the basic values of freedom and life are threatened. The plurality of the ethical universe is transmitted into the area of moral conflicts where, for the most part, concern is with “powerful” conflicts between various positive possibilities of moral conduct. The author appreciates Heller’s minute analyses of the various ways of using reason in these conflicts, the role of judgement (phronésis) above all. He also treats as important the interpretation of the ambivalent position of consequentialism and utilitarianism in moral decision-making. At the same time a critical attitude is expressed towards Heller’s interpretation of the instrumentalist-teleological model in analysing Kant’s application of the categorical imperative, which is treated as “pointillistic”. The author looks upon Heller as a significant, critical representative of the humanistic project of the enlightenment., and Vlastimil Hála.