This paper focuses on the roots of a functional theory of predication, which is represented primarly by Frege and Russell. After a brief presentation of the theory of Frege, I concentrate on the philosophical motivation of this theory. The example of the influence of F. H. Bradley on Russell’s conception of the categorical judgements shows a common epistemological position of both authors, which I recognize also in Frege. The point of the article is to find common grounds in Kant noetics, especially in his conception of synthetic judgement. Replacement of the problematic Kant’s notion of transcendental schema by the functional application subsequently allowed flourishing of the theory. In conclusion, I outline potential problems associated with the challenge of philosophical assumptions on which this theory is based., Příspěvek se zaměřuje na kořeny funkční teorie predikce, kterou reprezentují především Frege a Russell. Po krátké prezentaci teorie Frege se zaměřuji na filosofickou motivaci této teorie. Příklad vlivu FH Bradleyho na Russellovu koncepci kategorických úsudků ukazuje společné epistemologické postavení obou autorů, které uznávám i ve Frege. Cílem článku je najít společné důvody v Kantově noetice, zejména v jeho koncepci syntetického úsudku. Nahrazení problematického Kantova pojmu transcendentálního schématu funkční aplikacínásledně umožnil rozkvět teorie. V závěru nastiňuji možné problémy spojené s výzvou filozofických předpokladů, na nichž je tato teorie založena., and Karel Šebela
Ever since Strawson’s The Bounds of Sense, the transcendental apperception device has become a theoretical reference point to shed light on the criterionless self-ascription form of mental states, reformulating a contemporary theoretical place tackled for the first time in explicit terms by Wittgenstein’s Blue Book. By investigating thoroughly some elements of the critical system the issue of the identification of the transcendental subject with reference to the I think will be singled out. In this respect, the debate presents at least two diametrically opposed attitudes: the first – exemplified in the works by Hacker, Becker, Sturma and McDowell – considers the features of the I think according to Wittgenstein’s approach to the I as subject while the second, exemplified by Kitcher and Carl, criticizes the various commentators who turn to Wittgenstein in order to interpret Kant’s I think. The hypothesis that I will attempt at articulating in this paper starts off not only from the transcendental apperception form, but also from the characterizations of empirical apperception. It may be assumed that Kant’s reflection on the problem of self-identification lies right here, truly prefiguring some features of Wittgenstein’s uses of I, albeit from different metaphysical assumptions and philosophical horizons., Od té doby, co se Strawson's The Bounds of Sense , transcendentální apercepční zařízení stalo teoretickým referenčním bodem, který vrhl světlo na nekritickou sampodepsanou formu mentálních stavů, přeformuloval současné teoretické místo, které bylo poprvé výslovně řečeno Wittgensteinovou Modrou knihou . Při důkladném zkoumání některých prvků kritického systému bude vybrána otázka identifikace transcendentálního subjektu s odkazem na to, co si myslím. V tomto ohledu debata představuje alespoň dva diametrálně odlišné postoje: první - ilustrovaný v dílech Hacker, Becker, Sturma a McDowell - uvažuje o vlastnostech myslím podle Wittgensteinova přístupu k I jako předmětu.zatímco druhý, ilustrovaný Kitcherem a Carlem, kritizuje různé komentátory, kteří se obrátí na Wittgensteina, aby si mohli interpretovat Kantův názor . Hypotéza, kterou se v tomto článku pokusím artikulovat, vychází nejen z transcendentální apercepční formy, ale iz charakterů empirické apercepce. Lze předpokládat, že Kantova úvaha o problému sebeidentifikace spočívá právě zde, skutečně předurčující některé rysy Wittgensteinova použití I , byť z různých metafyzických předpokladů a filosofických horizontů., and Luca Forgione
The aim of the paper is to study the analytical and the expressive boundaries of the language of physics. We try to bring these boundaries into a relation with Kant’s theory of antinomies of pure reason. It seems that Kant’s theory can be interpreted as the discovery of the expressive boundaries of the language of science. If this interpretation is tenable, Kant’s discovery is important for the contemporary philosophy of science., Cílem příspěvku je studium analytických a expresivních hranic jazyka fyziky. Snažíme se tyto hranice přenést do vztahu s Kantovou teorií antinomií čistého důvodu. Zdá se, že Kantovu teorii lze interpretovat jako objev expresivních hranic jazyka vědy. Pokud je tato interpretace udržitelná, Kantův objev je důležitý pro současnou filosofii vědy., and Ladislav Kvasz
V dnešnej dobe máme tendenciu riešiť akýkoľvek problém prijatím novej právnej regulácie. Je to veľmi pohodlné pre politikov i pre ich voličov.Máme radi jasné odpovede na otázku, čo je dobré a čo zlé. Dá sa však všetko regulovať právom? Možno v záujme ochrany vlastného života siahnuť na život iného človeka, ktorý hrozbu nášmu životu nespôsobil? Uspokojivú odpoveď nevie dať ani filozofia (deontologický či utilitaristický prístup).Na príkladoch historických (Karneadova doska) i súčasných hraničných situácií
(zostrelenie lietadla) autor dokazuje, že sú situácie, keď je štát (a aj právo) bezmocný a človek je v záujme zachovania života v prirodzenom stave vojny všetkých proti všetkým. Dvaja stroskotanci sa snažia udržať na drevenej doske právajúcej uprostred oceánu. Doska môže udržať iba jedného z nich.Môže jeden sotiť toho druhého z dosky? Alebo je lepšie, aby sa držali obaja a obaja utopili? Je možné aby štátne orgány obetovali nevinný ľudský život na záchranu iného ľudského života? Je možné takúto situáciu regulovať právom? Zdá sa, že čoraz viac podceňujeme meta-právne faktory regulácie. Sú situácie, keď verejná moc nemá možnosť zasiahnuť a akt z toho plynúcej svojpomoci nemôže odsúdiť, ale len vziať na vedomie. Právo a štát má svoje limity. and Nowadays we tend to solve any problem we have through passing of new regulation. Is it possible to regulate everything with the law? Is it possible in order to protect own life to take the life of another person who did not cause a threat to our life? Not even philosophy (deontology or utilitarianism) can give a satisfactory answer. On examples of historical (the plank of Carneades) and contemporary border situations (shooting down an aircraft), the author shows that there are situations where the state (and law) is helpless and a man is in order to preserve life in natural state of war of all against all. Two shipwrecked men are struggling to hold onto one wooden plank in the middle of the ocean. The plank can support only one of the two men. Should one of the shipwrecked push the other off the plank? Or, would it be better if both hold on and drown? It is possible that the state authorities sacrifice innocent human life to save another person’s life? Is it possible to regulate this situation by law? It seems that we increasingly underestimate meta-law factors of regulation. There are situations when the public power does not have much opportunity to intervene and consequently cannot condemn an act of self-help resulting from the powerless state and necessity, but has only to take note. The law and the state as well have their limits
Interpretations of Kant’s Critique of Judgement often focus on the problematic of beauty and taste which a large part of the first part of his book is devoted to, or on questions of teleology connected with living nature analysed in the context of the second part. This article attempts to show that Kant in the third Critique tries to include the question of the relation of the theoretical and practical sphere in his treatment of this problematic. The crystallisation of Kant’s thought in this respect began to take place from the First Critique onwards. In clarifying this question we put to use the central concept of the Third Critique – purposefulness. The development of this concept in Kant’s thinking is traced. In the concluding part of the study we attempt to show that in employing the newly-formulated conception of purposefulness, Kant tackles the question of how the two spheres are connected by means of a thesis concerning the unity of the super-sensory substrate of nature and freedom.
This paper develops an account of judge-dependence, conceived of as a generalization of the better known notion of response-dependence. It then solves a number of problems for the view that aesthetic judgements are judge-dependent in this sense. Finally, a parallel case for the judge-dependence of moral judgement is assessed.