At the moment of the outbreak of the First World War, Liechtenstein was in a fundamental sense dependent on Austria. The consequences of the war were therefore very difficult for Liechtenstein. They affected both the economy and the political sphere, where calls for new political and civil rights can be noted. After the end of the war, this led to the issuance of a new constitution (1921) and also to a new direction in foreign policy. This was also followed by a redirecting of economic relations towards Switzerland (currency, 1924 Customs Union Treaty). At the same time, Liechtenstein sought a way out of the economic crisis in new legislation (Personengesellschaftsrecht 1926).
Nedávno uplynulo čtyřicet let od chvíle, kdy na oběžné dráze začal pracovat Magion, první československá umělá družice Země. Následovaly čtyři další stejnojmenní robotičtí průzkumníci blízkého vesmíru. Započali cestu, která v současné době míří k novým vědeckým přístrojům pro mezinárodní projekty družicového výzkumu okolí Země a pro meziplanetární sondy ke Slunci, k Marsu a k Jupiteru., The first Czechoslovak spacecraft, Magion, started measurements in a low-Earth orbit forty years ago. It was followed by another four robotic explorers of outer space bearing the same name. Magion started a journey, which today leads us to new scientific instruments on board Earth orbiting satellites and also interplatetary probes to the Sun, Mars and Jupiter., Ondřej Santolík., and Obsahuje bibliografické odkazy
Mladý historik Matěj Spurný v monografii Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky odvedl výtečnou práci při výzkumu postavení tří vybraných menšin – neodsunutých Němců, Romů a volyňských Čechů – v českém pohraničí v patnácti letech od skončení druhé světové války. Zaměřil se přitom hlavně na vývoj postojů většinové společnosti vůči těmto menšinám a na jejich roli v rámci politiky československého státu, respektive Komunistické strany Československa. Jeho analýze různých úrovní tématu, práci se zdroji i přesnému a promyšlenému užívání pojmů nelze nic vytknout. Jádro knihy ale podle autorky spočívá ve zpochybnění stávajícího paradigmatu při výkladu poválečných československých dějin. Týká se to převládajícího dichotomického zobrazování vládnoucího režimu a ovládané společnosti jako dvou oddělených entit a periodizace poválečných dějin Československa s klíčovým mezníkem v únoru 1948. Spurný svůj „revizionistický pohled“ dokládá rozborem legitimizačních strategií komunistické strany ve vztahu k menšinám a vyzvednutím dlouhodobějších vývojových kontinuit., In his book, Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–90; Prague: Antikomplex, 2011), the young historian Matěj Spurný has, according to the author, done excellent work in researching three selected minorities in the Czech borderlands in the first fifteen years since the end of the Second World – the ethnic Germans who were not expelled, the Roma, and the Volhynian Czechs. He focuses mainly on the development of the attitudes of majority society towards these minorities and on their role in the politics of the Czechoslovak state and the Czechoslovak Communist Party. His analysis of the various levels of the subject, his work with the primary sources, and his precise, well-considered use of terms are faultless. But, according to the author, the core of the publication is based on questioning the existing paradigm in the interpretation of post-war Czechoslovak history. This mainly concerns the predominant dichotomous depiction of the régime and society as two separate entities and the periodization of post-war Czechoslovak history with the milestone as February 1948. Spurný supports his ‘revisionist view’ with an analysis of the legitimating strategies of the Communist Party in relation to the minorities, and emphasizes the long-term continuities., Pavla Šimková., and Tři hlasy k jedné knize
a1_Studie chronologicky navazuje na předešlou a usiluje o zachycení hlavních vývojových linií sociální politiky v Československu mezi roky 1956 a 1989. Žánrově v sobě spojuje naraci historicko-analytickou a pamětnickou, neboť autor se již od konce padesátých let minulého století kontinuálně podílel na teoretickém i praktickém utváření sociální politiky v mezinárodních institucích a Československu (třebaže v období takzvané normalizace se nemohl exponovat veřejně). Díky tomu, že především ve druhé polovině šedesátých let působil v akademické sféře a aktivně participoval na řadě akcí směřujících k zásadním reformám československého sociálního modelu, poskytuje zde cenný vhled „insidera“ do tehdejšího intelektuálního kvasu. Autor přehledně registruje důležitá sociálněpolitická opatření v napětí mezi dvojí tendencí, kdy na jedné straně se sociální stát stal nástrojem populistické politiky komunistické strany a vlády, současně byl však vystaven tlaku ekonomické reality. Zatímco po období přebírání sovětského modelu sociálního státu se s počátkem destalinizace začaly projevovat snahy o jeho rozvolnění a liberalizaci, které akcelerovaly v čase pražského jara 1968, v následujících dvou dekádách takzvané normalizace byly opět likvidovány a vystřídány návratem k napodobování sovětského vzoru. Za dominantní rys „normalizační“ sociální politiky (zvláště v sedmdesátých letech) přitom autor označuje takzvanou korporativizaci – tedy přenášení řady sociálních úkolů z beder státu na podniky, což ovšem ve svých důsledcích osudově podvazovalo efektivitu a rentabilitu výroby., a2_V závěru statě pak upozorňuje na projekty vznikající ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí ve druhé polovině osmdesátých let, které se v mnohém uplatnily při transformaci sociální politiky po pádu komunistického režimu., b1_This article follows on chronologically from the preceding article published in the current issue of Soudobé dějiny, and seeks to identify and explain the main lines in the development of social policy in Czechoslovakia from 1956 to the end of the Communist régime in late 1989. It combines historical analytical narration and eye-witness recollections – for the author was continuously involved, at international institutes and in Czechoslovakia from the late 1950s onwards, in the theory and practical implementation of social policy (although in the period of re-established hard-line Communism, called ‘normalization’, beginning in 1969, he was unable to be publicly involved). Since he worked in academia, mostly in the second half of the 1960s, and actively participated in efforts to achieve a fundamental reform of the Czechoslovak social model, he can provide valuable insight into the intellectual ferment of the times. In this article he provides a clear overview of the important social-policy measures that were developed and implemented between two tendencies, in which the welfare state became an instrument of the populist politics of the Communist Party and the Government, while faced with the pressures of economic reality. Throughout the period of adopting the Soviet model of the welfare state, efforts began, with the beginning of de-Stalinization, to develop and liberalize it, and these picked up pace in the months of the Prague Spring of 1968. In the next two decades, however, these efforts were again eliminated with normalization and the return to the Soviet model., b2_The author calls the main feature of normalization social policy (particularly in the 1970s) ‘corporatization’ – that is, the transfer of a whole range of social tasks from the State to the state-owned enterprises, which, however, had the effect of fatally hampering the efficiency and the profitability of production. In conclusion, the author points to projects created in the Labour and Social Affairs Research Institute in the second half of the 1980s, which were subsequently useful in many aspects of the transformation of social policy following the collapse of the Communist régime in late 1989., Igor Tomeš., and Obsahuje bibliografii
a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
Stejnojmennou konferenci k 70. výročí osvobození Československa uspořádal 19. května 2015 Senát Parlamentu ČR společně s Masarykovou demokratickou akademií, zastoupením Ebertovy nadace v ČR a SR a Historickým ústavem AV ČR, který ji připravil jako součást akcí k výročí osvobození - dvou konferencí, výstavy a 42dílného seriálu v Lidových novinách. Sympozium se uskutečnilo jako další z aktivit vzájemné spolupráce Akademie věd ČR se Senátem PČR., Emil Voráček., and Ebertova nadace v ČR a SR
The study concentrates on the analysis of “Operation 100”, which was drafted by the Communist Czech and Slovak State and party authorities in 1951 in the connection to the attempts for consolidation of the situation in Eastern Slovakia after dissolution the Greek Catholic Church. It was believed by the organisers that after the liquidation of the Greek Catholic Church (1950), the fusion of two Churches would také place very quickly and the believers would be transferred to the successor Orthodox Church. The reality of the years 1950–1951 was, however, different and the organisers needed to prevent a scandal. One of the solutions was a forced resettlement of all the priests (without reference to their age, health condition, or civil profession), who rejected to convert to the Orthodox Church. The “State Church office” in Prague in cooperation with their colleagues in the Bratislava branch drafted in mid-1951 a plan called “Operation 100”, on the basis of which the priests were supposed to be moved to the Czech lands, especially the border areas, with their families (originally about 100 priests). The aim was to incorporate them into Czech society as workers. The plan was implemented in 1951–1952. The study analyses the conditions, course of events and the aftermath of the resettlement and hints at the circumstances of the 1956/1962 revision of the persecution.
Studie se věnuje problematice socialistické sociální politiky jako specifickému a velmi důležitému nástroji mocenské legitimizace a opatrovnictví. Na základě rozsáhlého archivního výzkumu srovnává základní východiska sociálněpolitických opatření československého a východoněmeckého komunistického vedení v letech 1970 až 1989. Práce přibližuje základní systémové předpoklady a ambice sociální politiky a poukazuje rovněž na limity hospodářské politiky. Ve stručnosti jsou rovněž nastíněny jednotlivé vývojové etapy sociální politiky obou zemí ve sledovaném období. Hlavní těžiště předložené studie však spočívá v systematickém srovnání vývoje důchodového zabezpečení, kterému mocenský establishment věnoval značnou pozornost. Zajištění občanů ve stáří představovalo pro oba režimy až do roku 1989 závažný problém a realizovaná opatření jej řešila pouze částečně. Studie poukazuje na klíčová úskalí důchodového zabezpečení a věnuje se problematice životní úrovně důchodců v obou zemích. Z realizovaného výzkumu přitom vyplývá, že důchodové zabezpečení bylo pomyslnou Achillovou patou východoněmeckého socialismu. Neutěšená situace starodůchodců, citelný propad životní úrovně, značná zaměstnanost lidí v poproduktivním věku či ustavičné porušování propagovaného principu zásluhovosti však patří k problémům, se kterými se po celé „normalizační“ období potýkal i československý režim., This article is concerned with the topic of socialist social policy as a special feature and an extremely important instrument of legitimating power and of guardianship. Drawing on his extensive archive research, the author compares the starting points of the social-policy measures of the Czechoslovak and the East German Communist leaderships from 1970 to 1989. He discusses the fundamental systemic prerequisites and ambitions of social policy, points out the limits of economic policy, and outlines the individual stages in the development of social policy in the two countries in this period. The focal point of the article is a systematic comparison of the development of pension plans, to which the political establishment in each country paid considerable attention. Providing social security to their senior citizens was a serious problem for both régimes right up to late 1989, and the implemented measures were only partly successful in dealing with it. The article identifies the pitfalls of retirement insurance, and considers the standard of living of pensioners in both countries. From his research, he concludes that old-age pensions were the Achilles’ heel of East German socialism. The unanticipated circumstances of senior citizens, the tangible decline in their standard of living, the considerable employment of people of a post-productive age, and the continuous violation of the publicly declared principle of merit are, however, among the problems that the Czechoslovak régime also struggled with throughout the years of reinstating hard-line Communism in the post-1969 policy of ‘normalization’., Tomáš Vilímek., and Obsahuje bibliografii
We recall the sixtieth anniversary of the communist putsch in Czechoslovakia. On 25 February, the Communist Party seized control of government of Czechoslovakia and its totalitarian regime was dominant until the Velvet Revolution in 1989. and Jiří Kocian.
The article deals withthe visit of the last Korean crown prince, Yi Ŭn (Gin Ri), and his Japanese spouse, Masako Ri (Yi Pangja), to Prague in December 1927. It is based on the so-far unknown sources of the Office of the President of the Republic (1927), Czech newspapers (October-December 1927), Korean internet sources and relevant works on Korean history. Their visit to Czechoslovakia was part of their extended visit to several European countries. In spite of its private character and the non-pursuit of diplomatic aims, the couple experienced a high level welcome. They were granted an audience with the Presiden of the Czechoslovak republic, T. G. Masaryk, during which they met the leading representatives of the Czechoslovak government and army (the minister of foreign affairs, E. Beneš, the promienent commanders of the Czechoslovak Legions in Siberia and Vladivostok in 1920). As part of the reception, Yi Ŭn was bestowed with the Order of the White Lion, the highest Czechoslovak award. The article provides a breif overview of Korean history from 1876 onwards and expalins the methods used by the Japanese to make the last Korean prince - the possible Korean emperor - their army officer., Zdenka Klöslová., and Obsahuje bibliografii