Autorovi jsou vlastní přístupy „nové filmové historie“, které oprošťují psaní o filmu od tradičních kategorií a periodizací a obracejí badatelskou pozornost k ekonomickým aspektům filmového průmyslu nebo k problematice distribučních mechanismů a diváctví. To obnáší interdisciplinární přesahy a nutnost pracovat s velice rozmanitým materiálem. Autor podnikl rozsáhlý průzkum v archivech šesti zemí a jeho výsledky kriticky a organicky propojuje s poznatky z dalších zdrojů včetně svědectví pamětníků. První část metodologicky vzorně koncipované publikace je věnována kulturním transferům v rámci severního trojúhelníku, s dalšími zeměmi sovětského bloku i s kapitalistickými státy. Ve druhé části autor v kontextu stalinismu a následného „tání“ mapuje úlohu filmové distribuce, s jejíž pomocí se režim snažil o sociální integraci občanů. Mimořádně přínosná je podle recenzentky třetí část, věnovaná divácké recepci filmů a podepřená lokální případovou studií o chování a postojích publika v poválečném Brně, Lipsku a Poznani., The author of the book under review uses the approaches of the "new film history", which frees him from writing about film using traditional categories and periodizations, and allows him to turn his attention to economic aspects of the film industry or to distribution mechanisms and audiences. That approach entails overlaps with other disciplines and work with a wide range of material, The author has undertaken extensive research in the archives of six countries, and has critically and organically linked this research together with information from other sources, including eyewitness accounts. The first part of this methodologically exemplary publication is devoted to cultural transfers in the "Northern Triangle" (Czechoslovakia, East Germany, and Poland) with other Soviet bloc countries and also with capitalist states. In the second part, in the context of Stalinism and the subsequent Thaw the author looks at the role of film distribution which the régime sought use to integrate its citizens into society. An exceptional contribution of the publication, according to the reviewer, is the third part, which focuses on film-audience reception, supported by local case studies on the behaviour and attitudes of Brno, Leipzig and Poznan audiences after the Second World War., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Mladý historik Matěj Spurný v monografii Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky odvedl výtečnou práci při výzkumu postavení tří vybraných menšin – neodsunutých Němců, Romů a volyňských Čechů – v českém pohraničí v patnácti letech od skončení druhé světové války. Zaměřil se přitom hlavně na vývoj postojů většinové společnosti vůči těmto menšinám a na jejich roli v rámci politiky československého státu, respektive Komunistické strany Československa. Jeho analýze různých úrovní tématu, práci se zdroji i přesnému a promyšlenému užívání pojmů nelze nic vytknout. Jádro knihy ale podle autorky spočívá ve zpochybnění stávajícího paradigmatu při výkladu poválečných československých dějin. Týká se to převládajícího dichotomického zobrazování vládnoucího režimu a ovládané společnosti jako dvou oddělených entit a periodizace poválečných dějin Československa s klíčovým mezníkem v únoru 1948. Spurný svůj „revizionistický pohled“ dokládá rozborem legitimizačních strategií komunistické strany ve vztahu k menšinám a vyzvednutím dlouhodobějších vývojových kontinuit., In his book, Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–90; Prague: Antikomplex, 2011), the young historian Matěj Spurný has, according to the author, done excellent work in researching three selected minorities in the Czech borderlands in the first fifteen years since the end of the Second World – the ethnic Germans who were not expelled, the Roma, and the Volhynian Czechs. He focuses mainly on the development of the attitudes of majority society towards these minorities and on their role in the politics of the Czechoslovak state and the Czechoslovak Communist Party. His analysis of the various levels of the subject, his work with the primary sources, and his precise, well-considered use of terms are faultless. But, according to the author, the core of the publication is based on questioning the existing paradigm in the interpretation of post-war Czechoslovak history. This mainly concerns the predominant dichotomous depiction of the régime and society as two separate entities and the periodization of post-war Czechoslovak history with the milestone as February 1948. Spurný supports his ‘revisionist view’ with an analysis of the legitimating strategies of the Communist Party in relation to the minorities, and emphasizes the long-term continuities., Pavla Šimková., and Tři hlasy k jedné knize
Kniha Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky obohacuje českou historiografii o analýzu státní politiky vůči menšinám v poválečném českém pohraničí, nevypovídá však přitom ani tak o těchto menšinách a periferii jako spíš o většinové společnosti a centru. Spurný skvěle analyzuje jazyk propagandy a nacionalistické ideologie, vnáší do české historiografie nová stěžejní témata a významně přispívá do diskuse o charakteru komunistického režimu. Autorka se ovšem ve svých úvahách soustředí na teoretický rámec knihy. Problematizuje Spurného vymezení menšiny, v němž se dle jejího soudu nereflektovaně mísí sociálněkonstruktivistický přístup s objektivistickým pojetím založeným na přesvědčení o existenci konkrétních kritérií etnicity. Menšiny, které jsou předmětem jeho studia, ve skutečnosti nebyly vyčleněny na základě objektivních národních znaků, ale na základě hledisek, jimiž je poměřovala většinová společnost a její reprezentace. Ve druhé úvaze pak autorka vede diskusi o postavení národnostních menšin za komunismu, zejména o menšinové politice v Sovětském svazu. Ta je podle ní ve své až extrémní rozpornosti těžko uchopitelná, za její nejvýraznější rys však považuje umělou konstrukci etnických menšin. Tato skutečnost mimo jiné problematizuje zásluhy komunistického režimu o emancipaci menšin, jak o nich píše Spurný v souvislosti s československými Romy., According to the author of this article, Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011) enriches Czech historiography with its analysis of state policy on minorities in the Czech borderlands after the Second World War. But the work says less about these minorities and the periphery than it does about majority society and the centre. Spurný provides a superb analysis of the language of propaganda and nationalist ideology, introduces key new topics into Czech writing about history, and contributes importantly to the discussion about the nature of the Czechoslovak Communist régime. By contrast, she concentrates on the theoretical framework of Spurný’s book, and takes issue with his definition of ‘minority’, in which, according to her, he unthinkingly combines a social-constructivist approach with an objectivist conception based on his belief in the existence of real criteria of ethnicity. The minorities that are the topic of Spurný’s book were not, she argues, actually excluded on the basis of objective national (or ethnic) features, but on the basis of perspectives by which majority society and its representatives gauged them. The author then discusses the status of national minorities under Communist régimes, particularly minority policy in the Soviet Union. That, according to her, in its extremely contradictory nature, is hard to comprehend, but she considers its most striking feature to be the artificial construct of ethnic minorities. This fact makes problematic, among other things, any credit that the Communist régime is allegedly due for having emancipated minorities, as Spurný writes they had done in connection with the Roma of Czechoslovakia., Kateřina Čapková., and Tři hlasy k jedné knize
Autor přibližuje hlavní myšlenky knihy Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011), kterou hodnotí jako významný přínos k sociálním dějinám poválečného Československa. Spurný se v ní totiž pokouší nejen postihnout proměňující se vztah majoritní české společnosti a jejích tehdejších politických elit vůči minoritním skupinám (Němcům, Romům a volyňským Čechům), ale i zachytit myšlenkový svět a sociální praxi, které se po válce rodily v pohraničí na pozadí tamních procesů vysidlování a osidlování. Autor zdůrazňuje hlavně Spurného tezi, že dění v pohraničí se stalo v jistém smyslu laboratoří celostátního vývoje, zpochybňuje však opodstatněnost spojování analýz volyňských Čechů s dalšími skupinami reemigrantů. Kniha podle něj přináší mnoho nových poznatků o českém pohraničí a jeho obyvatelích, a navíc může inspirovat diskusi nad obecnějšími otázkami o české poválečné historii a jejích interpretacích., In this article the author discusses the main ideas in Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011). He considers the book an important contribution to the social history of post-war Czechoslovakia, since Spurný attempts not only to identify the changing attitude of majority Czech society and its political élites towards minority groups (Germans, Roma, and Volhynian Czechs), but also to identify the Sinnwelt and social practice which emerged in the borderlands after the Second World War against the background of the local processes of expulsion and resettlement. The author focuses on Spurný’s argument that events in the borderlands became, in a certain sense, a laboratory for state-wide developments. But he expresses doubts about the justifiability of linking analyses of the Volhynian Czechs with other groups of remigrants. According to the author of the article, Spurný’s Nejsou jako my adds much to our knowledge about the Czech borderlands and their inhabitants, and is likely to encourage debate about more general questions related to post-war Czech history and its interpretation., David Kovařík., and Tři hlasy k jedné knize
Obě publikace podle recenzentky spojují do značné míry osobnosti jejich autorů, chronologické vymezení a tematické zaměření na vojenské a politické, respektive diplomatické dějiny, menší pozornost je pak věnována situaci v Protektorátu Čechy a Morava na sklonku války. Recenze přibližuje jednotlivé kapitoly či statě publikací spolu s hlavními tezemi autorů a zamýšlí se nad kontextem historického výzkumu závěru druhé světové války a přechodu k poválečným poměrům., According to the reviewer, the two publications under review – Smetana, Kokoška, Pilát, and Hofman’s Draze zaplacená svoboda: Osvobození Československa 1944–1945 (Freedom at a High Cost: The Liberation of Czechoslovakia, 1944–45) and Kokoška et al.’s Nultá hodina? Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech (Starting from Scratch? Czechoslovakia in Spring 1945 in the Strategic Contexts) – to a considerable extent combine the personal outlooks of their authors, a chronological delimitation, and an orientation to military, political, and sometimes diplomatic history, but pay less attention to the circumstances in the Protectorate of Bohemia and Moravia towards the end of the Second World War. The reviewer acquaints the reader with the individual chapters or articles in the publications, together with the authors’ principal arguments, and considers the context of historical research on the end of the Second World War and the transition to post-war conditions., and [autor recenze] Radka Šustrová.