This historically oriented study is dedicated to the German naturalist, mathematician and philosopher Ehrenfried Walther von Tschirnhaus (1651–1708) and aims to introduce his main philosophical-logical work, Medicina mentis. After a biographical overview, from which important connections emerge, the article sets out and comments upon his four empirical principles, which provide an overview of the philosophical theory of knowledge. The key theme of his main work is the art of invention (ars inveniendi) and the concept of science as applied algebra, which was an obvious influence on Tschirnhaus’s epistemology and logic. The thinking of this philosopher engages with the work of Descartes, Spinoza, Geulincx and Gassendi, with which – like Leibniz – he tries to harmonize. Although Tschirnhaus’s approach is in many regards dependent on other thinkers, he stands out for his appreciation of the controlled imagination in science and experimentation. The four empirical principles, then, emphasize inner experience and an a posteriori approach. and Tato historicky zaměřená studie je věnována německému přírodovědci, matematikovi a filosofovi Ehrenfriedu Waltheru von Tschirnhausovi (1651–1708) s cílem představit jeho hlavní filosoficko-logické dílo Medicina mentis. Po biografickém přehledu, z něhož vyplývají důležité souvislosti, jsou vyloženy a komentovány jeho čtyři empirické principy, které poskytují průřez filosofovou teorií poznání. Klíčovým tématem tohoto spisu je umění objevovat (ars inveniendi) a pojetí vědy jako aplikované algebry, které přirozeně ovlivnilo Tschirnhausovu epistemologii i logiku. Myšlení tohoto filosofa zpracovává podněty z díla Descarta, Spinozy, Geulincxe a Gassendiho, které se – podobně jako Leibniz – snaží harmonizovat. Přestože je Tschirnhausova koncepce v mnohém závislá na jiných myslitelích, vyniká oceněním kontrolované obrazotvornosti v oblasti vědy a experimentu. Čtyři empirické principy pak kladou důraz na vnitřní zkušenost a přístup a posteriori.
Karl Jaspers proslul v meziválečné době jako zakladatel nové filosofie existence, která však byla v kombinaci s jeho psychologickým školením, zaostřením na ,,mezní situace“ lidského prožívání a kritikou filosofických systémů často dezinterpretována jako forma subjektivismu či iracionalismu. Předložená studie se pokouší vystihnout jádro Jaspersova využití filosofie existence pro novou rekonstrukci lidské racionality, univerzálních charakteristik lidství. Jejich pochopení mělo podle Jasperse vzdorovat pokořování lidské důstojnosti v moderních totalitách a v globálním ekonomicko-technologickém provozu, pro něž hodnoty lidství, jak je definuje Jaspersova filosofie, přestaly být určujícími měřítky. Studie ukazuje Jaspersovo ukotvení existence ve vztahu k transcendenci a individuality v komunikaci s druhým a jeho kritiku monistického myšlení, které pluralitu ve smyslu jeho filosofické koncepce neumožňuje., Karl Jaspers received much attention in the interwar period as the founder of a new philosophy of existence that, however, was – in tandem with his psychological training, focus on “borderline situations” of human experience, and critique of philosophical systems – often misinterpreted as a form of subjectivism or irrationalism. The study presented here strives to depict the substance of Jaspers’ use of the philosophy of existence for a new reconstruction of human rationality, of the universal characteristics of humanity. Understanding these characteristics shall, in his estimation, help us to resist the degradation of human dignity in modern totalitarianism and in the global economic-technological system, in which the values of humanity, as defined by Jaspers’ philosophy, have ceased being decisive criteria. The study presents Jaspers’ anchoring of existence in the relationship to transcendence and of individuality in the communication with others, as well as his critique of monistic thinking, which in his philosophical conception does not allow for plurality., and Karl Jaspers wurde in der Zwischenkriegszeit als Begründer der Existenzphilosophie bekannt, die jedoch im Zusammenhang mit der psychologischen Ausbildung Jaspers’, der Konzentration auf „Grenzsituationen“ des menschlichen Erlebens und der Kritik philosophischer Systeme oft als eine Form von Subjektivismus bzw. Irrationalismus fehlinterpretiert wurde. In der vorliegenden Studie wird der Versuch unternommen, den Kern von Jaspers’ Nutzung der Existenzphilosophie für eine Rekonstruktion der menschlichen Rationalität und der universalen Merkmale des Menschseins zu erfassen. Deren Erkenntnis sollte laut Jaspers der Demütigung der Menschenwürde in modernen totalitären Regimen und im globalen ökonomisch-technologischen Betrieb widerstehen, in denen die in Jaspers’ Philosophie definierten Werte des Menschseins kein Maßstab mehr sind. In der Studie wird Jaspers’ Verankerung der Existenz in der Beziehung zur Transzendenz und zur Individualität in der Kommunikation mit anderen und seine Kritik am monistischen Denken aufgezeigt, das keine Pluralität im Sinne seines philosophischen Konzepts ermöglicht.
On a common formulation, rationalist infallibilism is committed to two main theses: (i) ''analytic a priori infallibilism'' and (ii) ''synthetic a priori infallibilism''. According to thesis (i), a relatively wide range of analytic a priori propositions can be infallibly justified. According to thesis (ii), a relatively wide range of synthetic a priori propositions can be infallibly justified. In this paper, I focus on rationalist infallibilism’s second main thesis, what is being called ''synthetic a priori infallibilism''. I argue that synthetic a priori infallibilism, and by extension rationalist infallibilism, is untenable. In particular, exploring what seems to be the only potentially plausible species of synthetic a priori infallibility, I reject the infallible justification of propositions about the self., Na společné formulaci se racionalistický infallibilismus věnuje dvěma hlavním tezím: (i) ,,analytický a priori infallibilismus'' a (ii) ,,syntetický a priori infallibilismus''. Podle teze (i) lze poměrně široký rozsah analytických a priori návrhů neomylně odůvodnit. Podle teze (ii) lze poměrně široce rozšířit řadu syntetických a priori návrhů. V této práci se zaměřuji na druhou hlavní tezi racionalistického infallibilismu, která se nazývá ,,syntetický a priori infallibilismus''. Argumentuji, že syntetický a priori infallibilismus a rozšířený racionalistický infallibilismus je neudržitelný. Zejména zkoumáním toho, co se zdá být jediným potenciálně pravděpodobným druhem syntetické a priori neomylnosti, odmítám neomylné ospravedlnění výroků o sobě., and Glen Hoffmann
Článek se zabývá problémem, že takzvaně duševně nemocní lidé nemají svobodný vztah ke svým emocím. Tento nedostatek u nich omezuje kontakt s jejich životními možnostmi. Zkoumá se tu složitá souvislost mezi životním naladěním a pocity. Zjišťuje se, že smyslem pocitu je zpráva o tom, jak se naplňuje možnost jedince být autenticky sám sebou. Autor uvádí konkrétní psychoterapeutický postup jak uvolňovat pocity a jejich projev. Článek zdůrazňuje pozitivní vliv skupiny při této terapii. Práce s pocity v rámci daseinsanalýzy nemá charakter pouhé psychologické techniky.
Grotius in the Prolegomena examines the reasons for the validity of natural law in a polemical discussion with the sceptical critic of Stoical philosophy, Carneades. The latter, in one of his speeches in Rome, asserted that all human conduct is motivated by one’s own utility and that justice does not exist. Grotius rejects these sceptical objections because people have an innate desire for community and, on the basis of their reason, are able to conduct themselves according to general rules. These rules are, as a series of norms of natural right, evident in themselves and unalterable. They would even be valid were there no God. Natural law is, according to Grotius, superordinate to the civil law and is the source of international law.
The Prolegomena opens with the remark that we lack a systematic work dealing with international law (ius gentium; § 1), although classical texts provide numerous examples of how ancient Romans and Greeks understood the question of a justlywaged war (§ 2–27). By providing a solution to this question Grotius wishes to help his times (§ 28–32): some of his contemporaries, after all, disparaged all use of weapons. After presenting the themes of each of the three books (§ 33–35) Grotius explained how he classifi ed his sources according to their usefulness in drawing up a groundplan of the natural elements of international law (§ 36–55) and he characterised the principles of the work (§ 56–61).