This historically oriented study is dedicated to the German naturalist, mathematician and philosopher Ehrenfried Walther von Tschirnhaus (1651–1708) and aims to introduce his main philosophical-logical work, Medicina mentis. After a biographical overview, from which important connections emerge, the article sets out and comments upon his four empirical principles, which provide an overview of the philosophical theory of knowledge. The key theme of his main work is the art of invention (ars inveniendi) and the concept of science as applied algebra, which was an obvious influence on Tschirnhaus’s epistemology and logic. The thinking of this philosopher engages with the work of Descartes, Spinoza, Geulincx and Gassendi, with which – like Leibniz – he tries to harmonize. Although Tschirnhaus’s approach is in many regards dependent on other thinkers, he stands out for his appreciation of the controlled imagination in science and experimentation. The four empirical principles, then, emphasize inner experience and an a posteriori approach. and Tato historicky zaměřená studie je věnována německému přírodovědci, matematikovi a filosofovi Ehrenfriedu Waltheru von Tschirnhausovi (1651–1708) s cílem představit jeho hlavní filosoficko-logické dílo Medicina mentis. Po biografickém přehledu, z něhož vyplývají důležité souvislosti, jsou vyloženy a komentovány jeho čtyři empirické principy, které poskytují průřez filosofovou teorií poznání. Klíčovým tématem tohoto spisu je umění objevovat (ars inveniendi) a pojetí vědy jako aplikované algebry, které přirozeně ovlivnilo Tschirnhausovu epistemologii i logiku. Myšlení tohoto filosofa zpracovává podněty z díla Descarta, Spinozy, Geulincxe a Gassendiho, které se – podobně jako Leibniz – snaží harmonizovat. Přestože je Tschirnhausova koncepce v mnohém závislá na jiných myslitelích, vyniká oceněním kontrolované obrazotvornosti v oblasti vědy a experimentu. Čtyři empirické principy pak kladou důraz na vnitřní zkušenost a přístup a posteriori.
In this text we aim to analyze the Cartesian motifs in the “early” period of Emmanuel Levinas’s thought. Our goal is to explore whether Levinas’s Cartesianism is merely a singular phenomenon, or if it can be set into the wider current of “phenomenologi-cal Cartesianism”. In order to confirm the second possibility, it seems that we must reconstruct the motifs, continuing in Descartes’s specific line of argumentation, which we can directly designate as the “Cartesian way”. These Cartesian motifs can be found in Levinas’s wider context of the issue of subjectivity, and it is these deliberations that form the structure in which the famous formulation of the definition of infinity is made. The first text in which we attempt to identify this general structure that Des-cartes provides for Levinas’s thought and the function that it fulfills in it is Description of Existence. The second motif is Cartesian subjectivity in the book Existence and Existents.