Článek je věnován roli intersubjektivity ve filosofii Karla Jasperse. Autor se zaměřuje především na 3. kapitolu z Philosophie II, kde Jaspers podává nejpodrobnější výklad různých podob komunikace. Detailní rozbor základních způsobů komunikace, jež odpovídají různým úrovním lidského Já, zároveň umožňuje objasnit původ nedostatečnosti a selhávání, k nimž dochází v komunikaci, pokud se nepozvedla na úroveň existenciální komunikace. Zvláštní pozornost je věnována právě existenciální komunikaci a jejímu významu v procesu stávání se sebou. Autor zastává tezi, že zejména v pasážích osvětlujících závažné metafyzické důsledky, jež plynou ze selhávání v komunikaci, Jaspers rozvíjí implicitní polemiku s Martinem Heideggerem, v jehož analýzách autentického pobytu intersubjektivita nehraje žádnou roli. V závěru pak autor poukazuje na souvislosti mezi existenciální komunikací a mezní situací boje., The article focuses on the role of intersubjectivity in the philosophy of Karl Jaspers, concentrating above all on the third chapter of Philosophy, Vol. II in which Jaspers gives his most detailed exposition of the various forms of communication. At the same time, a detailed analysis of the basic modes of communication – which correspond to the different levels of the human self – facilitates our understanding the origin of the inadequacies and failures that occur in communication when it has not risen to the level of existential communication. Special attention is given to existential communication and its importance in the process of becoming oneself. The author argues that, especially in those passages that highlight the serious metaphysical consequences that follow from failures in communication, Jaspers is developing an implicit polemic with Martin Heidegger (in whose analyzes of authentic Dasein intersubjectivity played no role). In the conclusion, the author points out the connection between existential communication and the boundary situation of struggle., and Der vorliegende Artikel ist der Rolle der Intersubjektivität in der Philosophie Karl Jaspers’ gewidmet. Der Autor befasst sich insbesondere mit dem 3. Kapitel der Philosophie II, in dem Jaspers eine detaillierte Auslegung zu verschiedenen Formen der Kommunikation bietet. Die eingehende Analyse der grundlegenden Kommunikationsformen, die den unterschiedlichen Ebenen des menschlichen Ich entsprechen, ermöglicht gleichfalls die Klärung des Ursprungs von Unzulänglichkeit und Versagen, die in der Kommunikation auftreten, wenn diese nicht die Ebene der existenziellen Kommunikation erreicht. Besondere Aufmerksamkeit wird hier gerade der existenziellen Kommunikation und deren Bedeutung im Prozess der Selbstwerdung gewidmet. Der Autor argumentiert, dass Jaspers insbesondere in den Passagen, in denen die aus dem Versagen von Kommunikation sich ergebenden schwerwiegenden metaphysischen Folgen erläutert werden, eine implizite Polemik mit Martin Heidegger entwickelt, in dessen Analysen des authentischen Daseins die Intersubjektivität keine Rolle spielt. Abschließend verweist der Autor auf den Zusammenhang zwischen existenzieller Kommunikation und der Grenzsituation des Kampfes.
Karl Jaspers proslul v meziválečné době jako zakladatel nové filosofie existence, která však byla v kombinaci s jeho psychologickým školením, zaostřením na ,,mezní situace“ lidského prožívání a kritikou filosofických systémů často dezinterpretována jako forma subjektivismu či iracionalismu. Předložená studie se pokouší vystihnout jádro Jaspersova využití filosofie existence pro novou rekonstrukci lidské racionality, univerzálních charakteristik lidství. Jejich pochopení mělo podle Jasperse vzdorovat pokořování lidské důstojnosti v moderních totalitách a v globálním ekonomicko-technologickém provozu, pro něž hodnoty lidství, jak je definuje Jaspersova filosofie, přestaly být určujícími měřítky. Studie ukazuje Jaspersovo ukotvení existence ve vztahu k transcendenci a individuality v komunikaci s druhým a jeho kritiku monistického myšlení, které pluralitu ve smyslu jeho filosofické koncepce neumožňuje., Karl Jaspers received much attention in the interwar period as the founder of a new philosophy of existence that, however, was – in tandem with his psychological training, focus on “borderline situations” of human experience, and critique of philosophical systems – often misinterpreted as a form of subjectivism or irrationalism. The study presented here strives to depict the substance of Jaspers’ use of the philosophy of existence for a new reconstruction of human rationality, of the universal characteristics of humanity. Understanding these characteristics shall, in his estimation, help us to resist the degradation of human dignity in modern totalitarianism and in the global economic-technological system, in which the values of humanity, as defined by Jaspers’ philosophy, have ceased being decisive criteria. The study presents Jaspers’ anchoring of existence in the relationship to transcendence and of individuality in the communication with others, as well as his critique of monistic thinking, which in his philosophical conception does not allow for plurality., and Karl Jaspers wurde in der Zwischenkriegszeit als Begründer der Existenzphilosophie bekannt, die jedoch im Zusammenhang mit der psychologischen Ausbildung Jaspers’, der Konzentration auf „Grenzsituationen“ des menschlichen Erlebens und der Kritik philosophischer Systeme oft als eine Form von Subjektivismus bzw. Irrationalismus fehlinterpretiert wurde. In der vorliegenden Studie wird der Versuch unternommen, den Kern von Jaspers’ Nutzung der Existenzphilosophie für eine Rekonstruktion der menschlichen Rationalität und der universalen Merkmale des Menschseins zu erfassen. Deren Erkenntnis sollte laut Jaspers der Demütigung der Menschenwürde in modernen totalitären Regimen und im globalen ökonomisch-technologischen Betrieb widerstehen, in denen die in Jaspers’ Philosophie definierten Werte des Menschseins kein Maßstab mehr sind. In der Studie wird Jaspers’ Verankerung der Existenz in der Beziehung zur Transzendenz und zur Individualität in der Kommunikation mit anderen und seine Kritik am monistischen Denken aufgezeigt, das keine Pluralität im Sinne seines philosophischen Konzepts ermöglicht.
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.