On a common formulation, rationalist infallibilism is committed to two main theses: (i) ''analytic a priori infallibilism'' and (ii) ''synthetic a priori infallibilism''. According to thesis (i), a relatively wide range of analytic a priori propositions can be infallibly justified. According to thesis (ii), a relatively wide range of synthetic a priori propositions can be infallibly justified. In this paper, I focus on rationalist infallibilism’s second main thesis, what is being called ''synthetic a priori infallibilism''. I argue that synthetic a priori infallibilism, and by extension rationalist infallibilism, is untenable. In particular, exploring what seems to be the only potentially plausible species of synthetic a priori infallibility, I reject the infallible justification of propositions about the self., Na společné formulaci se racionalistický infallibilismus věnuje dvěma hlavním tezím: (i) ,,analytický a priori infallibilismus'' a (ii) ,,syntetický a priori infallibilismus''. Podle teze (i) lze poměrně široký rozsah analytických a priori návrhů neomylně odůvodnit. Podle teze (ii) lze poměrně široce rozšířit řadu syntetických a priori návrhů. V této práci se zaměřuji na druhou hlavní tezi racionalistického infallibilismu, která se nazývá ,,syntetický a priori infallibilismus''. Argumentuji, že syntetický a priori infallibilismus a rozšířený racionalistický infallibilismus je neudržitelný. Zejména zkoumáním toho, co se zdá být jediným potenciálně pravděpodobným druhem syntetické a priori neomylnosti, odmítám neomylné ospravedlnění výroků o sobě., and Glen Hoffmann
According to content externalism, the content of our thought is partly determined by the linguistic environment responsible for it. However, there is growing skepticism about the compatibility of content externalism and self-knowledge. The skeptical position holds that, if content externalism is true, then we cannot know our own thought content because we would not be able to discriminate it from relevant alternative thought contents. This argument rests on the proposition that knowledge requires some type of discriminability. In this paper, I argue that this requirement does not apply to a particular type of demonstrative thoughts, more specifically, that in a typical case where we demonstratively denote an object without taking it as anything, in particular, our second-order judgment about our own thinking, whose content includes this use of a demonstrative, constitutes knowledge without due discriminability.
Strawson developed his descriptive metaphysics in close relation to Kant’s metaphysics of experience which can be understood as a particular version of descriptive metaphysics. At the same time, Strawson rejects the foundations of Kant’s version of descriptive metaphysics which, according to him, is a species of psychology. His argument against Kant’s conception of subject, or of the ''I'', can be found in his conception of person. A closer scrutiny of this conception of Strawson can, however, reveal that it is not comprehensive enough compared with that of Kant. Speaking with Kant, Strawson understands the part of being ''I'' which can be known via self-knowledge but he fails to appreciate the second part of being ''I'', namely self-consciousness. A comparison of Strawson’s conception with Kant’s conception of being ''I'' reveals its systematic shortcomings that rather support, against Strawson’s purpose, Kant’s version of descriptive metaphysics as a theory of subjectivity., Strawson vyvinul svou deskriptivní metafyziku v úzkém vztahu s Kantovou metafyzikou zkušenosti, kterou lze chápat jako konkrétní verzi popisné metafyziky. Současně Strawson odmítá základy Kantovy verze popisné metafyziky, která je podle něj druhem psychologie. Jeho argument proti Kantově pojetí předmětu nebo ,,já'' lze nalézt v jeho pojetí člověka. Bližší zkoumání této koncepce společnosti Strawson však může odhalit, že není dostatečně komplexní ve srovnání s Kantem. Když mluvíme s Kantem, Strawson chápe, že je to část ,,já'', kterou lze poznat skrze sebepoznání, ale nedokáže ocenit druhou část bytí ,,Já'', totiž sebeuvědomění., and Jan Kuneš