Přirozená teologie se dá defi novat jako pokus o dokázání existence Boha pozorováním přírodního světa a užíváním rozumu, aniž by bylo bráno v potaz zjevení. Mnoho teologů si patrně myslí, že rané luteránství úplně popíralo možnost přirozené teologie, a opírají se v tom o názor samotného Luthera, podle nějž lidská přirozenost byla bytostně porušena hříchem a může se naučit vědět o Bohu pouze vírou. Ani Luther, ani jeho následovníci ovšem nebyli přesvědčeni, že je třeba zcela zavrhnout přirozenou teologii. Luther si je jist, že „všichni lidé přirozeně chápou a uznávají, že Bůh je nějakým druhem dobročinné božské moci.“ Přirozené vědění získávané rozumem je porušené hříchem a je pouze „zákonným“ věděním, ale toto vědění přesto odhaluje existenci Boha a vede nás k hledání spasitelského vědění, jehož může být dosaženo vírou poskytnutou Bohem., Natural theology can be defined as an attempt of proving the existence of God through the observation of the natural world and the use of reason, without appealing to divine revelation. Many theologians seem to think that early Lutheranism completely rejected the possibility of natural theology, based largely on the view of Luther himself that the human nature has been totally corrupted by sin and can only learn to know God through faith. It was, however, neither the understanding of Luther nor his successors to completely dismiss natural theology. Indeed, Luther is sure that “all men naturally understand and come to the conclusion that God is some kind of beneficent divine power.” Surely, the natural knowledge acquired by reason is distorted by sin and is only “legal” knowledge, but this knowledge still reveals the existence of God and leads us to look for the saving knowledge that can only be attained by faith bestowed by God., and Juuso Loikkanen.
Freedom or control of how we act is often and very naturally understood as a kind of power-a power to determine for ourselves how we act. Is freedom conceived as such a power possible, and what kind of power must it be? The paper argues that power takes many forms, of which ordinary causation is only one; and that if freedom is indeed a kind of power, it cannot be ordinary causation. Scepticism about the reality of freedom as a power can take two forms. One, found in Hume, now often referred to as the Mind argument, assumes incompatibilism, and concludes from incompatibilism that freedom cannot exist, as indistinguishable from chance. But another scepticism, found in Hobbes, does not assume incompatibilism, but assumes rather that the only possible form of power in nature is ordinary causation, concluding that freedom cannot for this reason exist as a form of power. This scepticism is more profound-it is in fact presupposed by Hume’s scepticism-and far more interesting, just because freedom cannot plausibly be modelled as ordinary causation., Svoboda nebo kontrola toho, jak jednáme, je často a velmi přirozeně chápána jako druh moci - moc určovat si, jak jedeme. Je svoboda koncipována jako taková moc a jaká moc musí být? Příspěvek tvrdí, že moc má mnoho podob, z nichž obyčejná příčina je pouze jedna; a že pokud je svoboda skutečně určitým druhem moci, nemůže to být obyčejná příčina. Skepticismus o realitě svobody jako moci může mít dvě podoby. Jeden, nalezený v Hume, nyní často odkazoval se na jako myslargument, předpokládá neslučitelnost, a uzavře z neslučitelnosti že svoboda nemůže existovat, jak nerozeznatelný od šance. Ale další skepticismus, nalezený v Hobbes, nepředpokládá nekompatibilitu, ale předpokládá spíše to, že jedinou možnou formou moci v přírodě je obyčejná příčinná souvislost, závěr, že svoboda nemůže z tohoto důvodu existovat jako forma moci. Tento skepticismus je hlubší - ve skutečnosti je předpokládán Humeovým skepticismem - a mnohem zajímavějším, protože svoboda nemůže být věrohodně modelována jako obyčejná příčina., and Thomas Pink
Vyplývá z bezvadně provedeného důkazu také závazek počítat ve svém dalším rozvažování a jednání s jeho závěrem? V předložené studii se zabývám Hobbesovým Leviathanem coby "literární technologií", která čtenáře staví do role autora v Leviathanu rozvíjené argumentace. V tomto smyslu kriticky navazuji jednak na interpretaci Hobbesova vědeckého stylu, kterou nabízejí S. Shapin a S. Schaffer, jednak na výklad Q. Skinnera, který se podrobně zabývá Hobbesovou rétorickou praxí. Nabízím tezi, podle níž se Hobbes v kontaktu se svým publikem nespokojuje s předvedením vědeckého důkazu, nýbrž své čtenáře nechává na vytváření vědecké argumentace a jejím závěru osobně participovat., Does a perfectly established proof also imply, for its beholder, a commitment to account for the proof’s conclusion in further reasoning and action? In the herein presented study, I treat Thomas Hobbes’s Leviathan as a “literary technology” that seeks to position the reader into the role of the author of Leviathan’s argumentation. The interpretations of Hobbes’s scientific style offered by S. Shapin and S. Schaffer are thus critically developed alongside Q. Skinner’s analysis of Hobbes’s rhetorical practice. It is suggested that, with regard to his readers, Hobbes does not content himself with merely demonstrating a scientific proof, but strives to involve his readers in his argumentation and make them participate in the creation of scientific arguments and their conclusions., Jan Maršálek., and Obsahuje bibliografii