Článek se pokouší v Lévinasově rané filosofii odhalit náznaky, v pozdní tvorbě již plně rozvinuté, etické koncepce bytí-pro-druhého. První texty, jež jsou stále do značné míry formované Heideggerovou fundamentální ontologií, staví do popředí fenomén neosobního bytí – ono je [il y a]. Ukážeme, že mimo čistě ontologický záběr můžeme v Lévinasově postulaci pojmu identifikovat intence jednak existenciální, jednak etické. Nálada hrůzy, vyvěrající ze zkušenosti subjektu s il y a, totiž vrhá individuální vědomí v existenciální otřes, jenž zpřístupňuje možnost etického obratu. Toto existenciálně-etické prizma v první řadě utváří ucelený narativ, spojující Lévinasovy rané ontologické úvahy s etickou koncepcí rozvinutou v pozdní tvorbě, zadruhé pak poukazuje na význačnou formativní funkci nálad v existenciální fenomenologii. Především nálada hrůzy se ukazuje jako způsob, jak negativně fundovat i motivovat etické smýšlení., The article attempts to discover, in Levinas’ early philosophy, the first indications of what by his later writings would become a fully developed, ethical conception of being-for-the other. The first texts, which were in large measure shaped by Heidegger’s fundamental ontology, place the phenomenon of impersonal being – il y a (there is) – into the forefront. We show that, besides a purely ontological view, we can in Levinas’ postulation of the concept identify intentions that are both existential and ethical. The mood of horror, resulting from the subject’s experience with il y a, throws individual consciousness into an existential upheaval, opening up the possibility for an ethical turn. This existential-ethical prism forms, first of all, a comprehensive narrative, combining Levinas’ early ontological thinking with the ethical concept that he developed in his late work and, secondly, points to a significant formative function of moods in existential phenomenology. Above all, the mood of horror is showing itself to be a way to negatively serve and motivate ethical attitudes., and Notre étude essaye découvrir des signes du concept éthique de l’être pour autrui contenus déjà dans la première philosophie de Lévinas mais pleinement développés ultérieurement. Les textes premiers, influencés considérablement par l’ontologie fondamentale de Heidegger, mettent en avance le phénomène de l’être impersonnel – il y a. Nous allons montrer qu’en dehors de prise proprement ontologique dans la formulation première de ce concept par Lévinas on peut y identifier les intentions à la fois existentielles et éthiques. L’ambiance de l’horreur provenant de l’expérience du sujet avec il y a ébranle existentiellement la conscience individuelle en l’ouvrant à la Kehre éthique. Ce regard éthico-existentiel formule en premier lieu un récit complet liant les premières réflexions ontologiques de Lévinas à un concept éthique développé dans son travail ultérieur, il attire attention ensuite à l’importante fonction formative des ambiances dans la phénoménologie existentielle. C’est en effet surtout l’ambiance de l’horreur qui se révèle en tant que moyen permettant une fondation et motivation négatives de la réflexion éthique.
The study is concerned with the issue of philosophical pessimism and escapism in the work of Emmanuel Levinas and Arthur Schopenhauer. I start from Levinas’ early texts On Escape (De l’évasion), Existence and Existents (De l’existence à l’existant ) and Time and the Other (Le temps et l’autre), in which the French phenomenologist holds a strongly pessimistic point of view and where he also formulates a metaphysical need for an “escape from being.” That same tendency – i.e. the need to escape from an inhospitable existential situation – is then examined in Schopenhauer’s seminal work The World as Will and Representation (Die Welt Als Wille Und Vorstellung). In the first part of the study (i), I thematize the moods of boredom (Schopenhauer) and anxiety (Levinas), in which being appears to both authors as inhospitable. I then examine (ii) the metaphysical assumptions of Schopenhauer’s and Levinas’ pessimism and escapism, or more precisely the non-theistic starting points of their philosophical concepts. In the third part (iii), I focus on experiential assumptions, specifically on negative forms of the subject’s experience with the world – i.e. the experience of physical and psychological suffering, existential loneliness and aimlessness. The last part of the study (iv) briefly outlines the various “escape vectors” from being that both philosophers offer: Schopenhauer demarcates the way out of being – towards nothingness – through asceticism, through the gradual mortification of all bodily and spiritual desires; Levinas, to the contrary, holds in his early texts onto the emotion of pleasure [plaisir], whose ecstaticity pointing to transcendence seems to be for him – however inadequate it remains – a pathway towards the exit from being; in his late work, Levinas then finds a solution in the turn towards ethics. and Studie je věnována problematice filosofického pesimismu a eskapismu v díle Emmanuela Lévinase a Arthura Schopenhauera. Vycházím z Lévinasových raných textů O úniku (De l’évasion), Existence a ten, kdo existuje (De l’existence à l’existant) a Čas a jiné (Le temps et l’autre), v nichž francouzský fenomenolog zastává silně pesimistické stanovisko a kde taktéž formuluje metafyzickou potřebu po „úniku z bytí“. Stejnou tendenci – tj. potřebu uniknout z nehostinné existenciální situace – poté sleduji v Schopenhauerově stěžejním spise Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung). V první části studie (i) tematizuji nálady nudy (Schopenhauer) a znepokojení (Lévinas), v kterých se oběma autorům bytí vyjevuje coby nehostinné. Následně (ii) zkoumám metafyzické předpoklady Schopenhauerova a Lévinasova pesimismu a eskapismu, respektive tedy non-teistická východiska jejich filosofických koncepcí. Ve třetí části (iii) se soustřeďuji na předpoklady zkušenostní, konkrétně na negativní formy zkušenosti subjektu se světem – tj. zkušenosti fyzického i psychického utrpení, existenciální osamělosti a bezcílnosti. Poslední část studie (iv) stručně načrtává rozličné „vektory úniku“ z bytí, které oba autoři nabízejí: Schopenhauer vytyčuje cestu ven z bytí – směrem k nicotě – skrze asketismus, skrze postupné umrtvování všech tělesných i duševních tužeb. Lévinas se v raných textech naopak upíná k emoci potěšení [plaisir], jejíž extatičnost poukazující k transcendenci se mu zdá být – jakkoli však stále nedostačující – cestou k vystoupení z bytí; v pozdní tvorbě poté Lévinas nachází řešení v obratu k etice.