The goal of this paper is to present and defend an inferentialist account of the meaning of fictional names on the basis of Sellars-Brandom’s inferentialist semantics and a Brandomian anaphoric theory of reference. On this inferentialist account, the meaning of a fictional name is constituted by the relevant language norms which provide the correctness conditions for its use. In addition, the Brandomian anaphoric theory of reference allows us to understand reference in terms of anaphoric word-word relations, rather than substantial word-world relations. In this paper I argue that this inferentialist account has many important merits over its rival theories. One important merit is that it explains why we can use fictional names to make true statements, even if they lack bearers. As a consequence, this theory allows us to use fictional names without committing ourselves to an implausible ontology of fictional entities. Another important merit is that it provides a uniform semantic account of fictional names across different types of statements in which fictional names are involved.
The paper focuses on fictional discourse, discourse about fiction and dynamic relations between them: the immediate impulse came from the recent analysis of parafictional statements proposed by François Recanati. A confrontation of basic theoretical assumptions (section I, II) will be followed by an alternative analysis: unlike Recanati’s version, it will not assume a switch to the mode of pretence as an ineliminable part of parafictional statements (III, IV). The aim will not be to replace one analysis by its rival but to show that the same sentence can be used not only to perform various functions, but also to perform the same (here: parafictional) function in various ways – and generally to demonstrate the variety of language games going on in this sphere (V). Special attention will be paid to their specific dynamics, including the fluctuation between the “serious” and fictional modes of speech (VI). and Hlavním tématem článku je povaha fikčního diskursu, diskursu o fikci a dynamické vztahy mezi nimi; bezprostřední výzvou, na niž text reaguje, je ale Recanatiho analýza parafikčních výpovědí (tvrzení typu „Ve Flaubertově románu je Ema mladá, senzitivní a poněkud lehkovážná žena“). Po vymezení hlavních rozdílů a shod v našem chápání role fikčních jmen v narativní fikci, vztahu mezi jejich referenty (předpokládanými v modu jako by) a fikčními postavami, úlohy předstírání atd. (kap. I, II) navrhnu ke zvážení alternativní analýzu: od Recanatiho verze se bude lišit tím, že nepředpokládá přechod do modu předstírání („pretence“, „make-believe“) jako neeliminovatelnou součást parafikčních tvrzení (kap. III, IV). Nepůjde přitom o to postavit proti sobě dvě konkurenční analýzy, ale ukázat, že tatáž věta může nejen plnit různé funkce, ale i plnit tutéž (např. parafikční) funkci různými způsoby – a obecně demonstrovat rozmanitost jazykových her probíhajících v této sféře (kap. V). Zaměříme se i na jejich specifickou dynamiku; zejména na případy, kdy vývoj komunikace převádí parafikční výpovědi (vykonávané v modu „seriózních“ tvrzení) se zpětnou platností do modu fikce, v zájmu zachování kontinuity konverzace nebo jejího obnovení na nové bázi (kap. VI). Poslouží nám jako příklady dynamických přechodů mezi fikčním a ne- -fikčním režimem řeči a jako doklad faktu, že status našich výpovědí může být nejen potvrzen („ratifikován“), ale i revidován v průběhu komunikace. Závěrečná série komentovaných příkladů (kap. VII) se zaměří na případy (intertextově založené parafikční výpovědi), v nichž se výkony, které od mluvčího vyžaduje parafikční tvrzení v Recanatiho a autorově pojetí, radikálně liší svou náročností.
The paper examines two possible analyses of fictional names within Pavel Tichý’s Transparent Intensional Logic. The first of them is the analysis actually proposed by Tichý in his (1988) book The Foundations of Frege’s Logic. He analysed fictional names in terms of free variables. I will introduce, explain, and assess this analysis. Subsequently, I will explain Tichý’s notion of individual role (office, thing-to-be). On the basis of this notion, I will outline and defend the second analysis of fictional names. This analysis is close to the approach known in the literature as role realism (the most prominent advocates of this position are Nicholas Wolterstorff, Gregory Currie, and Peter Lamarque)., Článek zkoumá dvě možné analýzy fiktivních jmen v rámci Transparentní intenzivní logiky Pavla Tichého . První z nich je analýza skutečně navržená Tichým v jeho (1988) knize The Foundations of Frege's Logic . Analyzoval fiktivní názvy z hlediska volných proměnných. Zavedu, vysvětlím a posoudím tuto analýzu. Následně vysvětlím Tichého pojmu individuální role (kancelář, věc, která má být). Na základě tohoto pojetí budu načrtnout a obhajovat druhou analýzu fiktivních jmen. Tato analýza je blízká přístupu známému v literatuře jako realismu rolí (nejvýznamnějšími obhájci této pozice jsou Nicholas Wolterstorff, Gregory Currie a Peter Lamarque)., and Daniela Glavaničová