The terms denotation and reference are commonly used as synonyms. A more fine-grained analysis of natural language as offered by TIL shows that we can distinguish these terms in the case of empirical expressions. The latter are shown to denote non-trivial intensions while their reference (if any) is the value of these intensions in the actual world., Pojmy denotace a reference se běžně používají jako synonyma. Jemnější analýza přirozeného jazyka, kterou nabízí TIL, ukazuje, že tyto pojmy můžeme rozlišit v případě empirických výrazů. Ty jsou ukázány jako netriviální záměry, zatímco jejich reference (pokud existuje) je hodnotou těchto intenzí ve skutečném světě., and Pavel Materna
a1_Dnešní situace v bádání o českém a slovenském lidovém umění je téměř nepřehledná. Ač jde o nesmírně bohaté odvětví tradiční lidové kultury, přece odborná národopisná literatura neoplývá materiálově i teoreticky fundovanými pracemi, jež by se problematikou geneze, vývoje, územní diferenciace a zejména pak teorií lidového výtvarného projevu obíraly. Existuje množství obrazových publikací o jednotlivých odvětvích lidového umění, popřípadě o jeho projevech v některých výrazných národopisných oblastech, avšak většina těchto prací spočívá na velmi nízké teoretické a metodické úrovni, ba dokonce mnohé z těchto publikací jsou pro vědeckou práci nepoužitelné, protože jsou namnoze nespolehlivé též po stránce faktografické. Tyto okolnosti značně ztěžují studium českého a slovenského lidového umění výtvarného a brání v syntetickém pohledu na jeho problematiku. Vedle bezradných a chaotických pokusů vznikaly i seriózní dílčí práce, ale i pro ně je charakteristická značná míra náhodnosti ve volbě tematických okruhů i jednotlivých otázek, naprostá odlišnost teretických východisek i metodických postupů.
Vskutku vědecký proud bádání reprezentuje jen několik jmen národopisců a uměleckých historiků i teoretiků z generace, která se dostala ke slovu záhy po první světové válce. Jedním z těch národopisců, jimž se podařilo i za cenu omylů a tápání posunout vědecké bádání vpřed, byl Antonín Václavík, který by se byl dožil 12. července 1966 pětasedmdesáti let. Nemůže být sporu o tom, že nejpřínosnější a dnes stále nejpodnětnější zůstávají jeho teoretické názory z oblasti lidového umění výtvarného, k němuž si velmi časně nalezl cestu a jež se v posledních desítiletích jeho života stalo ústředním bodem jeho vědeckých zájmů.
I této stránce Václavíkovy činnosti byla již věnována pozornost, i když ve vědě způsobem poněkud neobvyklým: v letech 1951-1952 vyšlo několik statí, v nichž byl Václavíkův přínos pro národopis znevážen
tím, že byl označen jako "nejvýraznější představitel antihistorické tendence" v české etnografii, který "eklekticky spojil všechny současné buržoasní teorie vysloveně reakčního rázu". Trapným nedorozuměním těchto let bylo mimo jiné to, že i pro studium lidového umění se vydávala za vzor sovětská etnografie, o níž je dobře známo, že v této oblasti nepřinášela nic podnětného, ba naopak - snad i pod vlivem estetických názorů A. A. Ždanova - až neuvěřitelně zaostala. Václavík hledal vždy oporu v mnohem rozvinutějším a teoreticky i metodicky vyspělejším bádání o lidovém umění v Polsku. Prostřednictví polské etnografie (Moszyński, Poniatowski) se seznamoval s většinou teoretických výdobytků tehdejších věděckých škol., a2_Václavík, který se po celý život vyrovnával s otázkami teorie lidového umění, nepublikoval ani jediný samostatný příspěvek věnovaný speciálně tomuto tématu. Většina jeho poznatků a stanovisek je obsažena promiscue v různých pracích z oblasti studia lidových obřadů a obyčejů, popřípadě uměleckých projevů s nimi spjatých, lidového kroje, jednotlivých odvětví lidovho umění v regionálních monografiích. Nejsouhrnnější pohled poskytuje první hlava jeho posmrtně vydané knihy "Výroční obyčeje a lidové umění". Do této části práce pojal řadu základních otázek, jako například vymezení podstatných znaků lidového umění, třídění lidových uměleckých projevů, jejich systematiku podle technických hledisek, názory na vznik lidového umění, studium lidového umění v rámci historických věd, otázky lidové estetiky apod. Ovšem způsob, jakým jsou v této části Václavíkovy knihy zodpovězeny tyto principiální otázky, je naprosto neuspokojivý. V této části knihy se totiž střetly dvě zcela odlišné koncepce. Výsledkem je rozpornost nejen uvnitř této teoretické části, nýbrž i mezi touto úvodní hlavou a celým ostatním textem téměř šestisetstránkové publikace. Nevěnovali bychom této práci tak mimořádnou pozornost, kdyby právě ona nebyla měla být Václavíkovým vědeckým kredem a kdyby i přes všechny nedostatky a omyly nebyla v mnohém ohledu přínosná a podnětná. Za základně chybné východisko ke studiu lidového umění je třeba pokládat to, že se staví do protikladu kvalita uměleckých projevů dvou vrstev - umění vládnoucích tříd a umění utlačovaných mas. Je to silně zvulgarizovaná teze o dvojí kultuře, jejíž platnost je ostatně v oblasti umění velmi problematická, vzdor tomu, že ji lze podepřít bezpočtem dobře myšlených, nicméně nepravdivých citátů od nejrůznějších klasiků. Stanovení základních znaků lidového umění na tomto vratkém základě vede k absurdním závěrům. Jsou prý jimi realističnost, demokratičnost a pokrokovost. Tyto požadavky jsou příčinou zcela chybného pojetí otázky lidovosti a jejich uplatnění přivedlo Václavíka až k nesmyslnému předpokladu existence bojovného lidového umění českého a slovenského v letech 1750 až 1850. Elementární národopisný pojem "lidovosti" je v těchto souvislostech vykládán z hlediska srozumitelnosti lidovým vrstvám, což je ovšem zcela odlišný problém, který nepřísluší řešit národopisu. Protože celý další text Václavíkovy knihy svědčí o tom, že její autor chápal tyto otázky jinak a mnohem přesvědčivěji je vykládal, nezbývá než označit cizorodá místa textu za apokryfy., a3_Václavíkovy práce přinášejí řadu osobitých pokusů o řešení otázek geneze a vývoje lidové výtvarnosti, avšak se staršími názory, na něž bud navazují nebo je odmítají svým odlišným pojetím, nepolemizují. Václavíkova teorie vzniku a vývoje lidového umění totiž nijak zvlášť nerespekturje starší názory hlásané představiteli národopisu a jiných disciplín; je založena spíš na vlastní zkušenosti nabyté dlouholetým terénním a muzejním bádáním. je motivvána nápadně intuitivně a teoreticky se opírá víc o polskou etnografii než o domácí vědecké tradice., a4_Výchozím momentem Václavíkovy teorie lidového umení je to, že je považuje za neodlučitelnou součást lidové kultury a pokládá za nezbytné nalézt příčiny vytváření vzájemných konstantních i nekonstantních vztahů různých představ a obyčejů, v nichž jako v jednom ze záíkladních zdrojů se vytvářely estetické projevy, popřípadě popudy estetické projevy vyvolávající. To je základní pozitivní rys Václavíkovy teorie lidového umění, jímž se jeho práce liší od prací těch badatelů, kteří studovali projevy lidové výtvarnosti izolovaně od života a kultury lidu. Václavík považoval za určující tvořivou složku umění skutečný obsahový význam jevů, který spočívá v práci a v životě, jejich pojištění a upevnění. Práce vyvolávala obřad, který lid povýšil na nejpřednější kolektivní hodnotu, zveleboval ho a v něm a pro něj vyzrávaly mnohé estetické hodnoty. Z toho Václavík vychází, když rozděluje projevy lidové výtvarnosti na dvě základní kategorie: umění aktivní a umění pasívní. Aktivním lidovým uměním rozumí umění autochtonní, pasívním recipované, charakteristické v lidovém prostředí bezvztahovostí. Neúspěch většiny vykladačů lidového umění spočívá v tom, že z neznalosti způsobu života lidu a jeho kultury nerozlišují tyto dvě základní kategorie.
Václavíkovu teorii nemusíme bez výhrad přijímat; v některých detailech se mýlil, hlavně proto, že jeho pracovní metody nebyly příliš exaktní, v jiných svých postulátech a závěrech nebyl zcela původní. Autor tohoto článku například podrobně dokládá, že podnětnou myšlenku kategorizace lidového umění převzal Václavík bez udání pramene ze starší práce Petra Bogatyreva o aktivně-kolektivních, pasívně-kolektivních, produktivních a neproduktivních etnografických faktech. Přednost Václavíkovy teorie spočívá mimo jiné v její průzračné prostotě, což ovšem s sebou nese řadu úskalí. Je třeba ji chápat jako východisko, a to za použití preciznějších pracovních postupů, omezujících možnosti omylů na nejmenší míru. Václavík dospěl ve svých výkladech k určitému pracovnímu stadiu, které se mu již nepodařilo překlenout, by ani důsledně uplatnit ve vlastní práci. Nadhodil pozoruhodnou otázku diferenciace projevů lidové výtvarnosti podle kvality jejich vztahů v lidovém prostředí, ale bohužel se mu nepodařilo aplikovat tuto podnětnou myšlenku v nezdařeném pokusu o systematiku lidového umění, již nakonec podřídil takovému hledisku, které jinak zásadně odmítal.
Všechny Václavíkovy práce o lidovém umění jsou v plném slova smyslu problémové. Mnohé z nich zajisté další vědecký vývoj překoná. Skutečná hodnota Václavíkova díla je uložena spíš v bezpočtu podnětů pro český, slovenský a vůbec slovanský národopis., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
The second article concerning Native American art focuses on the art of the Northwest Coast culture area. The area is first defined geographically and then briefly characterized to enable the reader to become acquainted with the natural and cultural contexts. Although the members of the many tribes of the area were hunters (fishers) and gatherers, there was so much food available to them (for example, salmon) that these people lived in permanent villages and developed a truly monumental art. The bulk of the paper deals with art of this culture area – the materials used for the objects created by these Native Americans, and the manner in which they characterized the various animals and mythological creatures portrayed in their carvings and paintings. Special attention is paid to the several kinds of totem poles, to Chilkat blankets, and to masks used by those participating in various rituals. The illustrations accompanying the text show the tremendous variety of this bold and imaginative art that at one time existed in hundreds of villages in the Northwest Coast culture area.
The concept of „tradition“ has been studied in the social sciences fo r at least two centuries and over that period every discipline has created its own variant or specialist interpretation of the term. In ethnography and ethnology research on tradition is one of the fündamental themes of scholarship, and was and is studied mainly from the perspective of external observers - i. e. members of the scholarly community. In our own researches we meet this concept only rarely and, moreover, we may find that our informants understand historicity in a way different from us; they can also think in terms of static time. This situation can be illustrated by examples from central Slovakia and Southern Moravia. It appears that we have to reckon with a double understanding and double labelling of the same phenomenon - once in historically unclarified terms (at the level of data collection) and then for a second time in historically more precise terms of „tradition“ (at the level of data processing). The historically unclarified terms are converted into more precise terms by the researcher, so that he can bring the apparently unchanging world of small communities (villages and towns) nearer to the changing world of great national and State communities. The world of the small communities then uses general terms from the outside world - among them „tradition“ - in situations of mutual contact between the two worlds. Thus „tradition“ is not merely an interesting academie problem with which the social sciences are stili wrestling in their second century of existence, but also an important transmission lever between existing microworlds and macroworlds.
Within the frame of study of ethnical stereotypes was also elaborated the problem of the image of the Gypsy in folklore songs of the Czech lands. The attitude of majorite society towards the Gypsy is being reflected in an original way in folklore texts, sometimes quite differently from the way the coexistence of Romani and non-Romani population looked in everyday reality. After a short period of more amiable attitude to the minority that differed from the majority not only by the outer appearance and lifestyle, but also by different psyche and philosophy, the reality brought to the Romani persecution and accentuated racism especially in the during the World War II. On the other hand the folklore production comments the existence of Romani population mainly in joking, humorous way, or in a neutral way, through simple stating of certain facts. We don’t find markedly negative tones. In the texts of folk songs certain stereotypical images leveled off that comment primarily the appearance of the Romani people (black Gipsy woman, white teeth, curly hair), their activities (smithery) or different lifestyle (wandering). The range of songs reflecting the Gypsy is not big, is stable and with limited number of themes. To these belong both songs recorded in isolated cases and great groups of variants documented in many regions.
The cosmologies of the pre-Socratics are usually considered to be independent, distinctive conceptions. Within the framework of these cosmologies, however, David J. Furley was able to differentiate “linear” and “centrifocal” conceptions, while Daniel W. Graham distinguished “meteorological” and “lithic” models; by way of these, they pointed out the common features of individual cosmologies and at the same time showed how they had evolved. It is, however, possible to conclude that they are both discussing the same thing. Pre-Socratic cosmologies, that is to say, experienced a significant development that was based on a change in the concept of the space of the universe. While in the Ionian archaic cosmologies of the 6th century BCE the space of the universe usually extended only between the flat Earth and the heaven, in the following century it was already being extended around the entire Earth. This led to a change not only in the concept of celestial bodies and their orbits, but in additional cosmological aspects as well. The cause of this development was Parmenides’ conception of the space of the universe, consisting of a spherical heaven with a spherical Earth in its center. and Kosmologie předsokratiků se obvykle považují za nezávislé osobité koncepce. David J. Furley však v jejich rámci odlišil „lineární“ a „centrifokální“ pojetí, zatímco Daniel W. Graham „meteorologický“ a „lithický“ model. Poukázali tím na společné rysy jednotlivých kosmologií a zároveň naznačili jejich vývoj. Lze ovšem soudit, že oba vypovídají o stejné události. Předsókratovské kosmologie totiž prošly výrazným vývojem, který vycházel ze změny v pojetí prostoru univerza. Zatímco se v iónských archaických kosmologiích 6. století př. n. l. prostor univerza zpravidla rozpínal pouze mezi plochou Zemí a nebem, v následujícím století byl již akcentován kolem celé Země. Tím došlo ke změně nejen v pojetí nebeských těles a jejich oběhů, ale i dalších kosmologických aspektů. Příčinou tohoto vývoje byla Parmenidova koncepce prostoru univerza, sestávajícího ze sférického nebe s kulovou Zemí v jeho středu.