Although it is not until we get to Aristotle that we can be absolutely certain of finding a spherical Earth in ancient cosmology, Diogenes Laertios considers it to have been first conceived by Pythagoras and Parmenides. In both cases, however, we in point of fact do not have at our disposal any additional, adequate sources. Nevertheless, the changes that took place in cosmologies between the 6th and 5th centuries BCE suggest that they are the result of a new cosmological concept. This was based on just precisely a spherical Earth being at the center of the spherical heaven – the universe. Moreover, so far as the concept of a spherical Earth was the product of metaphysical speculation, reports by the representatives of the Italian branch of philosophy would be adequate. Due to an insufficient preservation of the works of the early Pythagorean tradition and the significant influence of Parmenides on the thinkers that followed, it can be presumed that it was Parmenides who was the first to visualize a spherical shape for the Earth. and Ačkoli se s kulovitou Zemí můžeme v antické kosmologii s naprostou jistotou setkat až u Aristotela, Diogenés Laertios ji přisuzuje jako prvním Pýthagorovi a Parmenidovi. V obou případech však de facto nemáme k dispozici další adekvátní podklady. Změny, k nimž došlo v kosmologiích mezi 6. a 5. stoletím před naším letopočtem, nicméně naznačují, že jsou důsledkem nového kosmologického pojetí. To se zakládalo právě na kulovité Zemi ve středu sférického nebe – univerza. Pokud byla koncepce kulovité Země navíc produktem metafyzické spekulace, zprávy zmiňující představitele italské větve filosofie budou adekvátní. Vzhledem k nedostatečnému zachování rané pýthagorejské tradice a významnému vlivu Parmenida na následující myslitele se lze domnívat, že právě Parmenidés nahlédl kulovitý tvar Země jako první.
In this paper, I suggest a way of resolving the whole-part dilemma suggested in the Parmenides. Specifically, I argue that grabbing the second horn of the dilemma does not pose a significant challenge. To argue for this, I consider two theses about Forms, namely, the oneness and indivisibility theses. More specifically, I argue that the second horn does not violate the oneness thesis if we treat composition as identity and that the indivisibility thesis ought to be reinterpreted given Plato’s later dialogues. By doing so, I suggest a compositional understanding of Plato’s theory of Forms, which can resolve the whole-part dilemma.
The cosmologies of the pre-Socratics are usually considered to be independent, distinctive conceptions. Within the framework of these cosmologies, however, David J. Furley was able to differentiate “linear” and “centrifocal” conceptions, while Daniel W. Graham distinguished “meteorological” and “lithic” models; by way of these, they pointed out the common features of individual cosmologies and at the same time showed how they had evolved. It is, however, possible to conclude that they are both discussing the same thing. Pre-Socratic cosmologies, that is to say, experienced a significant development that was based on a change in the concept of the space of the universe. While in the Ionian archaic cosmologies of the 6th century BCE the space of the universe usually extended only between the flat Earth and the heaven, in the following century it was already being extended around the entire Earth. This led to a change not only in the concept of celestial bodies and their orbits, but in additional cosmological aspects as well. The cause of this development was Parmenides’ conception of the space of the universe, consisting of a spherical heaven with a spherical Earth in its center. and Kosmologie předsokratiků se obvykle považují za nezávislé osobité koncepce. David J. Furley však v jejich rámci odlišil „lineární“ a „centrifokální“ pojetí, zatímco Daniel W. Graham „meteorologický“ a „lithický“ model. Poukázali tím na společné rysy jednotlivých kosmologií a zároveň naznačili jejich vývoj. Lze ovšem soudit, že oba vypovídají o stejné události. Předsókratovské kosmologie totiž prošly výrazným vývojem, který vycházel ze změny v pojetí prostoru univerza. Zatímco se v iónských archaických kosmologiích 6. století př. n. l. prostor univerza zpravidla rozpínal pouze mezi plochou Zemí a nebem, v následujícím století byl již akcentován kolem celé Země. Tím došlo ke změně nejen v pojetí nebeských těles a jejich oběhů, ale i dalších kosmologických aspektů. Příčinou tohoto vývoje byla Parmenidova koncepce prostoru univerza, sestávajícího ze sférického nebe s kulovou Zemí v jeho středu.
Interpretace Země v iónských archaických kosmologiích obvykle pracují s představou ploché desky ležící na vodě nebo vzduchu. Země je v nich zároveň pojímána jako konkrétní těleso umístěné v prostoru univerza. Vzhledem k meteorologické povaze iónských archaických kosmologií se však lze domnívat, že tyto kosmologie obecně nepředpokládaly prostor pod Zemí. Země tak tvořila spodní dimenzi celého univerza, přičemž nebyla považována za kosmické těleso. K zásadní změně došlo až v kosmologii italské větve filosofie, která pojala Zemi i univerzum ve tvaru sféry – tím se Země stala samostatným tělesem. Pokud však ještě předtím zprávy o Anaximandrově iónské kosmologii popisují válcovitou Zemi umístěnou uprostřed kruhů nebeských těles, lze soudit, že to byl právě Anaximandros, kdo jako první pokládal Zemi za kosmické těleso., Interpretations of the Earth in Ionic archaic cosmologies usually revolve around the idea of it being a flat disc lying on water or air. In them, the Earth is also conceived as a concrete body situated in the space of the universe. However, due to the meteorological nature of Ionic archaic cosmologies, we can presume that in these cosmologies space was not generally assumed to exist under the Earth. The Earth, then, constituted the lower dimension of the universe as a whole and was not therefore considered a cosmic body. A fundamental change did not occur until the cosmology of the Italian branch of philosophy, which conceived of both the Earth and the universe as being in the shape of a sphere – meaning that the Earth became a separate body. If however still earlier reports of Anaximander’s Ionic cosmology described a cylindrical Earth located in the middle of the rings of celestial bodies, we might conclude that it was Anaximander who was the first to consider Earth to be a cosmic body., and Die Interpretationen der Erde in ionischen archaischen Kosmologien arbeiten in der Regel mit der Vorstellung einer flachen auf Wasser oder auf Luft liegenden Scheibe. Die Erde wird dort gleichfalls als konkreter Körper im Raum des Universums aufgefasst. In Anbetracht der meteorologischen Natur ionischer archaischer Kosmologien kann jedoch vermutet werden, dass diese Kosmologien im Allgemeinen keinen Raum unterhalb der Erde voraussetzten. Die Erde stellte somit die untere Dimension des gesamten Universums dar, wobei sie nicht als kosmischer Körper angesehen wurde. Eine grundlegende Änderung fand erst in der Kosmologie des italienischen Zweigs der Philosophie statt, in der die Erde sowie das Universums die Form einer Sphäre hatten – dadurch wurde die Erde zu einem selbstständigen Körper. Wenn jedoch noch davor Berichte über die ionische Kosmologie des Anaximandros Beschreibungen einer zylinderförmigen Erde inmitten von Kreisen von Himmelskörpern enthalten, kann daraus geschlossen werden, dass es Anaximandros war, der die Erde als Erster für einen kosmischen Körper hielt.