Normative judgement internalism claims that enkrasia is an ideal of rational agency that poses a necessary link between making a normative judgement, and forming an intention to act according to that judgement. Against this view, I argue that enkrasia does not require the formation of new intentional states; instead, it requires that the agent’s intentions do not contravene her normative judgements. The main argument for considering that an intention ought to follow from a normative judgement is the claim that the conclusion of practical reasoning is an intention. I will argue that this account is mistaken: practical reasoning aims at justifying certain actions or intentions, and thus its conclusion is a normative judgement. Defenders of NJI might argue, though, that intentions ought to follow from our normative judgements, because of certain requirements affecting not only practical reasoning, but rational agency. I argue that this conception of enkrasia is too demanding. Enkrasia, I suggest, is better understood as a restriction over our intentions: they ought not enter into conflict with our judgements., Normativní soudní internacionalismus tvrdí, že enkrasia je ideálem racionální agentury, která představuje nezbytnou vazbu mezi normativním úsudkem a záměrem jednat podle tohoto úsudku. Proti tomuto názoru tvrdím, že enkrasia nevyžaduje vytvoření nových záměrných států; místo toho vyžaduje, aby úmysly agenta neporušovaly její normativní úsudky. Hlavním argumentem pro uvážení, že záměr má vycházet z normativního rozsudku, je tvrzení, že závěr praktického uvažování je záměrem. Budu argumentovat, že tento účet je chybný: praktické úvahy směřují k ospravedlnění určitých činností nebo záměrů, a proto je jeho závěr normativním úsudkem. Obhájci NJI by však mohli argumentovat, že záměry by měly vycházet z našich normativních úsudků, vzhledem k určitým požadavkům ovlivňujícím nejen praktické úvahy, ale i racionální agenturu. Tvrdím, že tato koncepce enkrasie je příliš náročná. Enkrasia, myslím, je lépe chápána jako omezení našich záměrů: neměly by vstupovat do konfliktu s našimi rozsudky., and Miranda del Corral
According to John Broome, akrasia consists in a failure to intend to do something that one believes one ought to do, and such akrasia is necessarily irrational. In fact, however, failing to intend something that one believes one ought to do is only guaranteed to be irrational if one is certain of a maximally detailed proposition about what one ought to do; if one is uncertain about any part of the full story about what one ought to do, it could be perfectly rational not to intend to do something that one believes one ought to do. This paper seeks to remedy this problem, by proposing an anti-akrasia principle that covers cases of uncertainty (as well as cases of such complete certainty). It is argued that this principle is in effect the fundamental principle of practical rationality., Podle Johna Broome, akrasia spočívá v selhání v úmyslu udělat něco, co člověk věří, kdo by měl dělat, a takové akrasia nutně iracionální. Ve skutečnosti se však nedaří v úmyslu něco, co člověk věří, kdo by měl udělat, je zaručeno, že iracionální, pokud je jen jistá o maximálně podrobným tvrzením o tom, co kdo měl dělat; pokud si člověk není jistý, jakou část celého příběhu by měl udělat, mohlo by to být naprosto rozumné, kdybychom neměli v úmyslu dělat něco, co by člověk věřil. Tento dokument se snaží tento problém napravit tím, že navrhne protiarasiizásada, která se vztahuje na případy nejistoty (jakož i případy takové úplné jistoty). Tvrdí se, že tato zásada je ve skutečnosti základním principem praktické racionality., and Ralph Wedgwood
Something is wrong with akrasia, means-end incoherence, and intention
inconsistency. This observation has led many philosophers to postulate ''wide-scope'' requirements against these combinations of attitudes. But other philosophers have argued that this is unwarranted. They claim that we can explain what is wrong with these combinations of attitudes by appealing only to plausible independent claims about reasons for particular beliefs and intentions. In this paper, I argue that these philosophers may well be right about akrasia but that they are wrong about means-end incoherence and intention inconsistency. While it is plausibly impossible to be akratic while having no specific attitude (or lack of an attitude) that you should not have, it is possible to be means-end incoherent or to have inconsistent intentions while having no specific attitude you should not have. There is thus a strong motivation for accepting wide-scope requirements against means-end incoherence and intention inconsistency which does not apply to akrasia. This result offers support to a view of means-end coherence and
intention consistency I have defended elsewhere., Něco je v nepořádku s akrasií, nesoudržností mezi prostředky a záměrem
nesoulad. Toto pozorování vedlo mnoho filozofů k postulování požadavků ,,širokého rozsahu'' proti těmto kombinacím postojů. Jiní filozofové však argumentovali, že je to neopodstatněné. Tvrdí, že můžeme vysvětlit, co je na těchto kombinacích postojů špatně, apelovat pouze na věrohodná nezávislá tvrzení o důvodech jednotlivých přesvědčení a záměrů. V tomto příspěvku tvrdím, že tito filosofové mohou mít pravdu, pokud jde o akrasii, ale že se mýlí s nesoudržností mezi prostředky a nesouladem záměrů. I když je nemožné, aby byl akratický a zároveň nemá žádný specifický postoj (nebo nedostatek postoje), který byste neměli mít, je možné být nesouvislý s prostředky nebo mít nekonzistentní záměry, aniž byste měli konkrétní postoj, který byste neměli mít. Existuje tedy silná motivace k přijetí širokoúhlých požadavků proti nesouladu mezi prostředky a nesouladu záměrů, které se nevztahují na akrasii. Tento výsledek nabízí podporu pohledu na soudržnost prostředků a
důslednost úmyslu jsem se bránil jinde., and Jonathan Way
It is commonly thought that one is irrationally akratic when one believes one ought to F but does not intend to F. However, some philosophers, following Robert Audi, have argued that it is sometimes rational to have this combination of attitudes. I here consider the question of whether rational akrasia is possible. I argue that those arguments for the possibility of rational akrasia advanced by Audi and others do not succeed. Specifically, I argue that cases in which an akratic agent acts as he has most reason to act, and cases in which an akratic agent achieves a kind of global coherence he wouldn’t have achieved had he instead formed intentions in line with his best judgment, do not establish the possibility of rational akrasia. However, I do think that rational akrasia is possible, and I present two arguments for this thesis. The first argument involves a case in which one is incapable of revising one’s belief about what one ought to do, where one also acknowledges this belief to be insufficiently supported by the evidence. The second argument involves a case in which one rationally believes that one ought to have an akratic combination of attitudes., To je obyčejně si myslel, že jeden je nesmyslně akratic když někdo věří, jeden mít F , ale nemá v úmyslu F . Nicméně, někteří filozofové, následovat Roberta Audi, argumentovali, že to je někdy rozumné mít tuto kombinaci postojů. Zvažuji otázku, zda je možná racionální akrasie . Tvrdím, že tyto argumenty týkající se možnosti racionální akrasie, kterou Audi a další předložili, nejsou úspěšné. Konkrétně tvrdím, že případy, ve kterých akratický agent jedná, když má nejvíc důvodů jednat, a případy, ve kterých akratický agent dosahuje určitého druhu globální soudržnosti, kterého by nedosáhl, kdyby místo toho vytvořil úmysly v souladu s jeho nejlepším úsudkem , nezavádějí možnost racionálníakrasia . Myslím si však, že racionální akrasie je možná a předkládám dva argumenty pro tuto práci. První argument se týká případu, kdy člověk není schopen revidovat svou víru v to, co by měl člověk dělat, a zároveň uznává, že tato víra není dostatečně podložena důkazy. Druhý argument se týká případu, ve kterém se člověk racionálně domnívá, že člověk by měl mít akrativní kombinaci postojů., and John Brunero
Beginning from John Broome’s approach to Enkrasia, the paper quickly moves to giving a condensed presentation of an approach to practical reasoning motivated by a Fregean approach to inference (in theoretical reasoning). The suggested account of practical reasoning avoids using rationality requirements to do explanatory work when accounting for correct reasoning, and thus avoids lots of problems. It is strictly conservative in its approach, and no new inference rules are required for moving from the theoretical to the practical case. It is suggested that we can stick to deductive reasoning when accounting for practical reasoning proper; the crucial premiss from theoretical reasoning about practical matters cannot normally be established this way. The paper moves on to tackle counterarguments to the effect that there will simply be too little correct practical reasoning on the present (deductive) approach. The simple account of correct reasoning has too high a cost, it is argued. The paper meets this objection when it argues that much reasoning is enthymematic or incomplete reasoning. By making specific claims about how there may be practical premisses to which we do not attend even when they are, in some sense, before the mind, the approach is defended., Počínaje přístupem Johna Broomeho k Enkrasii se papír rychle přesouvá k tomu, aby poskytl zhuštěnou prezentaci přístupu k praktickému uvažování motivovanému Fregeanovým přístupem k závěru (v teoretickém uvažování). Navrhovaný popis praktického uvažování se vyhýbá použití požadavků na racionálnost při vysvětlování při správném uvažování a vyhýbá se tak spoustě problémů. Ve svém přístupu je striktně konzervativní a pro přechod z teoretického do praktického případu nejsou nutná žádná nová pravidla odvozování. Navrhujeme, abychom se mohli držet deduktivních úvah, když se budeme zabývat praktickým vysvětlováním; rozhodující předpoklad z teoretického uvažování o praktických záležitostech nemůže být normálně takto stanoven. Příspěvek se zaměřuje na řešení protiargumentů v tom smyslu, že bude existovat příliš málo správných praktických úvah o současném (deduktivním) přístupu. Jednoduchý popis správného uvažování má příliš vysoké náklady, tvrdí se. Příspěvek tuto námitku splňuje, když argumentuje, že mnoho úvah je entymatické nebo neúplné uvažování. Konkrétními tvrzeními o tom, jak mohou existovat praktické předpoklady, kterých se nezúčastníme, i když jsou v určitém smyslu před myslmi, je přístup bráněn., and Olav Gjelsvik