Using ideas from John Searle, Roy Harris, Michael Reddy, and Nelson Goodman, I argue that texts, such as they are commonly conceived, lack brute existence. The common idea of texts is a conceptual construction which is useful in practical everyday contexts but not in serious theorizing, where it creates illusions and contradictions. One of these illusions is the idea of an objective textual meaning, a meaning which is ''in the text'': what we actually have in the way of textual meaning are the ideas of various persons – authors, readers, and commentators – about the meaning of the text. When applied to fictional characters, this way of viewing things explains why it makes sense to regard fictional characters as being created and as lacking brute existence., Použitím nápadů od Johna Searleho, Roy Harris, Michaela Reddyho a Nelsona Goodmana, tvrdím, že texty, tak jak jsou běžně koncipovány, postrádají hrubou existenci. Společná myšlenka textů je koncepční konstrukce, která je užitečná v praktických každodenních kontextech, ale ne ve vážném teoretizování, kde vytváří iluze a protiklady. Jednou z těchto iluzí je myšlenka objektivního textuálního významu, významu, který je "v textu": to, co vlastně máme ve způsobu textuálního významu, jsou myšlenky různých osob - autorů, čtenářů a komentátorů - o významu textu. Při použití na fiktivní postavy vysvětluje tento způsob prohlížení věci, proč má smysl považovat fiktivní postavy za vytvořené a chybějící hrubou existenci., and Anders Pettersson
The study considers the pertinence of Searle’s speech act theory to literary studies, more specifically to the definition of fictional and factual autobiography. Searle’s conception of fictional discourse as a pretended assertion influenced Gérard Genette in his definition of the necessary condition of factual autobiography, which he sees in the identity of the author with the narrator, meaning that in autobiography, the author bears full responsibility for what he or she asserts. According to Genette, if the narrator and the author are not identical, the autobiography is fictional. These theoretical arguments are then applied to the interpretation of Bohumil Hrabal’s trilogy In-House Weddings, Vita Nuova and Gaps and the fictional autobiography Boyhood, Youth and Summertime by John Maxwell Coetzee., Studie zvažuje vhodnost Searleovy teorie řeči k literárním studiím, více specificky k definici smyšlené a faktické autobiografie. Searleovo pojetí fiktivního diskurzu jako předstíraného tvrzení ovlivnilo Gérard Genette v jeho definici nezbytné podmínky faktické autobiografie, kterou vidí v identitě autora s vypravěčem, což znamená, že v autobiografii nese plnou odpovědnost za to, co on nebo on tvrdí. Podle Genette, jestliže vypravěč a autor nejsou identičtí, autobiografie je smyšlená. Tyto teoretické argumenty jsou pak aplikovány na výklad trilogie Bohumila Hrabala In-House Weddings , Vita Nuova a Gaps a fiktivní autobiografieBoyhood, mládí a léto John Maxwell Coetzee., and Jan Tlustý
In the paper, I question some of the claims professor Searle makes about external realism, a position I accept. I briefly sum up Searle’s position, and then proceed to the mentioned critique. In particular, the target of my paper is Searle’s claim that external realist is to shun commitment to any particular ontology. I also point out that Searle’s external realism is in some respects difficult to disentangle from ontological constructivism, a position incompatible with external realism. The paper concludes with an apology for the idea of a ''Privileged Conceptual Scheme'' that Searle views as misguided., V příspěvku se ptám na některá tvrzení profesora Searleho o externím realismu, což je postoj, který přijímám. Stručně shrnuji Searlovu pozici a pak přistoupím k uvedené kritice. Hlavním cílem mé práce je Searlovo tvrzení, že externí realista je vyhýbat se závazkům vůči jakékoli ontologii. Poukazuji také na to, že Searleův externí realismus je v některých ohledech obtížně oddělitelný od ontologického konstruktivismu, což je pozice neslučitelná s vnějším realismem. Příspěvek je zakončen omluvou za myšlenku ,,privilegovaného konceptuálního schématu'', který Searle vnímá jako zavádějící., and Tomáš Marvan
The essay summarizes crucial propositions of John Searle’s approach to fiction and extends the analysis to other genres, specifically to drama, photograph and film. For Searle, novelists pretend to make assertions, because they need to make use the effect inherent in this sort of speech acts - to represent a state of affairs. We believe that all fictions arise as imitations of authentic representation: a fictional photograph imitates a documentary photograph that is the image captured with the help of photographic film or digital media. A fictional film imitates real people and real events recorded on a camera. Fictional film characters only exist, because the film-makers pretend that they have documented them. Fictions are a part of the social universe: we treat fiction according to the rules and habits we have acquired as members of the society. Fictions are also capable of imitating the effect of authentic representations: novels and films achieve to provoke real emotions., Esej shrnuje klíčové výroky přístupu Johna Searla k beletrii a rozšiřuje analýzu na další žánry, konkrétně na drama, fotografii a film. Pro Searle, romanopisci předstírají, že dělají tvrzení, protože oni potřebují používat účinek inherentní tomuto druhu řečových aktů - reprezentovat stav věcí. Věříme, že všechny fikce vznikají jako napodobeniny autentické reprezentace: fiktivní fotografie napodobuje dokumentární fotografii, která je obrazem zachyceným pomocí fotografického filmu nebo digitálních médií. Fikční film napodobuje skutečné lidi a skutečné události zaznamenané na kameře. Fiktivní filmové postavy existují jen proto, že filmoví tvůrci předstírají, že je zdokumentovali. Fikce jsou součástí sociálního vesmíru: s fikcí zacházíme podle pravidel a zvyklostí, které jsme získali jako členové společnosti., and Jiří Koten
Donald Davidson and John Searle famously differ, among other things, on the issue of animal thoughts. Davidson seems to be a latter-day Cartesian, denying any propositional thought to subhuman animals, while Searle seems to follow Hume in claiming that if we have thoughts, then animals do, too. Davidson’s argument centers on the idea that language is necessary for thought, which Searle rejects. The paper argues two things. Firstly, Searle eventually argues that much of a more complex thought does depend on language, which reduces a distance between himself and Davidson. Secondly, some of Davidson’s suggestions are promising - in particular the idea that we may lack a vocabulary to capture the contents of animal thoughts. Based on this insight, one might, pace Davidson, grant thoughts to animals. However, this does not mean, pace Searle, that it should be possible to construe even the simplest of such thoughts as propositional. Perhaps we need to move beyond Davidson and Searle by developing a theory of non-propositional thought for animals., Donald Davidson a John Searle se skvěle liší, mimo jiné, v otázce zvířecích myšlenek. Zdá se, že Davidson je karteziánem posledního dne, který popírá jakékoli výrokové myšlenky subhumánním zvířatům, zatímco Searle se zdá, že následuje Humea, když tvrdí, že pokud máme myšlenky, tak i zvířata. Davidsonův argument se soustředí na myšlenku, že jazyk je nezbytný pro myšlenku, kterou Searle odmítá. Příspěvek argumentuje dvě věci. Za prvé, Searle nakonec argumentuje, že mnoho složitějších myšlenek závisí na jazyce, což snižuje vzdálenost mezi ním a Davidsonem. Za druhé, některé z Davidsonových návrhů jsou slibné - zejména myšlenka, že nám může chybět slovní zásoba, která by zachytila obsah zvířecích myšlenek. Na základě tohoto vhledu, jedna síla, tempoDavidsoni, udělte myšlenky zvířatům. To však neznamená, že tempo Searle, že by mělo být možné vyložit i ty nejjednodušší takové myšlenky jako výrokové. Možná, že musíme jít za Davidsonem a Searlem tím, že vypracujeme teorii non-propozičního myšlení pro zvířata., and Tomáš Hříbek