The study considers the pertinence of Searle’s speech act theory to literary studies, more specifically to the definition of fictional and factual autobiography. Searle’s conception of fictional discourse as a pretended assertion influenced Gérard Genette in his definition of the necessary condition of factual autobiography, which he sees in the identity of the author with the narrator, meaning that in autobiography, the author bears full responsibility for what he or she asserts. According to Genette, if the narrator and the author are not identical, the autobiography is fictional. These theoretical arguments are then applied to the interpretation of Bohumil Hrabal’s trilogy In-House Weddings, Vita Nuova and Gaps and the fictional autobiography Boyhood, Youth and Summertime by John Maxwell Coetzee., Studie zvažuje vhodnost Searleovy teorie řeči k literárním studiím, více specificky k definici smyšlené a faktické autobiografie. Searleovo pojetí fiktivního diskurzu jako předstíraného tvrzení ovlivnilo Gérard Genette v jeho definici nezbytné podmínky faktické autobiografie, kterou vidí v identitě autora s vypravěčem, což znamená, že v autobiografii nese plnou odpovědnost za to, co on nebo on tvrdí. Podle Genette, jestliže vypravěč a autor nejsou identičtí, autobiografie je smyšlená. Tyto teoretické argumenty jsou pak aplikovány na výklad trilogie Bohumila Hrabala In-House Weddings , Vita Nuova a Gaps a fiktivní autobiografieBoyhood, mládí a léto John Maxwell Coetzee., and Jan Tlustý
Cílem předložené stati je kriticky zhodnotit Habermasův pojem komunikativní racionality, tedy koncept, který je výrazem dalekosáhlého pokusu o rehabilitaci racionality, jež by umožnila teoreticky ukotvit praktický projekt spravedlivé společnosti. Komunikativní racionalita, která provází Habermasovy úvahy o politice a společnosti přibližně od poloviny sedmdesátých let minulého století až do současnosti, je výsledkem jeho snahy připojit se k pragmatickému obratu v analytické filosofii (a zároveň tento obrat překročit). Formální pragmatika, v jejímž rámci je komunikativní racionalita formulována, těží především z teorie řečových aktů Johna L. Austina a Johna R. Searla a z – primárně Dummettovy – pragmatistické sémantiky. Právě za pomoci konceptů artikulovaných těmito autory se Habermas pokouší odkrýt „platnostní základ řeči“, předvést specifickou jazykovou normativitu, která se vyznačuje podstatným emancipačním rozměrem., The aim of this article is to critically evaluate Habermas’ concept of communicative rationality. This concept is an expression of the far-reaching attempt to rehabilitate rationality, which would then make possible a theoretical grounding for the practical project of a just society. Communicative rationality, which has been a part of Habermas’ considerations of politics and society from roughly the mid-seventies up to today, is the result of his attempt to adopt the pragmatic turn in analytical philosophy (and at the same time to go beyond this turn). Formal pragmatics, in the framework of which communicative rationality is formulated, draws above all from the theory of speech acts of John L. Austin and John R. Searle and from – primarily Dummett’s – pragmatist semantics. It is with the help of the concepts articulated by these authors that Habermas attempts to reveal “the validity basis of language”, presenting a specific linguistic normativity which is characterised by a basic emancipatory dimension., and Michala Lysoňková.
The essay summarizes crucial propositions of John Searle’s approach to fiction and extends the analysis to other genres, specifically to drama, photograph and film. For Searle, novelists pretend to make assertions, because they need to make use the effect inherent in this sort of speech acts - to represent a state of affairs. We believe that all fictions arise as imitations of authentic representation: a fictional photograph imitates a documentary photograph that is the image captured with the help of photographic film or digital media. A fictional film imitates real people and real events recorded on a camera. Fictional film characters only exist, because the film-makers pretend that they have documented them. Fictions are a part of the social universe: we treat fiction according to the rules and habits we have acquired as members of the society. Fictions are also capable of imitating the effect of authentic representations: novels and films achieve to provoke real emotions., Esej shrnuje klíčové výroky přístupu Johna Searla k beletrii a rozšiřuje analýzu na další žánry, konkrétně na drama, fotografii a film. Pro Searle, romanopisci předstírají, že dělají tvrzení, protože oni potřebují používat účinek inherentní tomuto druhu řečových aktů - reprezentovat stav věcí. Věříme, že všechny fikce vznikají jako napodobeniny autentické reprezentace: fiktivní fotografie napodobuje dokumentární fotografii, která je obrazem zachyceným pomocí fotografického filmu nebo digitálních médií. Fikční film napodobuje skutečné lidi a skutečné události zaznamenané na kameře. Fiktivní filmové postavy existují jen proto, že filmoví tvůrci předstírají, že je zdokumentovali. Fikce jsou součástí sociálního vesmíru: s fikcí zacházíme podle pravidel a zvyklostí, které jsme získali jako členové společnosti., and Jiří Koten