Předkládaná studie interpretuje význam času v díle francouzského filosofa Jacquesa Rancièra Les Temps modernes (2018). Čas zde znamená způsob uspořádávání živého a současně skladbu vyprávění, které formu strukturace živého distribuuje. Takto pojatý čas představuje politikum, což se ozřejmuje na způsobu práce s časem rozdílných vyprávění. Rancière se zaměřuje na marxismus a současnou historiografii. Kořeny obou diskurzivních praxí zasazuje do moderny jakožto období definovaného zrušením hierarchie časů (zrovnoprávněním časových forem) a zkoumá, nakolik se obě svých kořenů drží. Druhá polovina studie se věnuje Rancièrovým analýzám toho, jak se zrovnoprávnění časů odráží v moderním umění. Rekapituluje Rancièrovy rozbory vybraných moderních děl, v nichž umění – vzhledem k užitým formám vyprávění – představuje až jakýsi konkurenční nárok vůči politice. Autorka okrajově reflektuje také jiné Rancièrovy texty., This paper interprets the meaning of time in the French philosopher Jacques Rancière’s 2018 work, Les Temps modernes (2018). Time here means the manner of organizing the living and at the same time the composition of the narrative, whose form is distributed by the structuration of the living. Time conceived in this way constitutes a political matter, which is becomes clear in the manner of working with the time of different narratives. Rancière focuses on Marxism and present-day historiography. He places the roots of both discursive practices in the modern period, which was defined by the abolition of the hierarchy of times (emancipation of time forms), and examines the degree to which their roots have endured. The second half of the study is devoted to Rancière’s analyzes of how the emancipation of time is reflected in modern art. It reviews Rancière’s analyzes of selected modern works, in which art – on account of the forms of narrative used – can even constitute a kind of competitive claim to politics. The author also tangentially addresses other of Rancière’s texts., and Notre étude essaye d’interpréter ce que veut dire l’utilisation de la notion du temps dans l’ouvrage de Jacques Rancière, Les Temps modernes (2018). Le temps signifie ici la manière d’agencement simultané du vivant et du récit qui distribue l’architecture du vivant. Le temps ainsi conçu représente le politique, ce qui se manifeste par les manières du travail avec le temps de récits différents. Rancière se tourne vers le marxisme et vers l’historiographie contemporaine en trouvant les racines de ces deux pratiques discursives dans la modernité comprise comme la période temporelle définie par l’abolition des hiérarchies des temps (par l’émancipation des formes temporelles). Il examine aussi à quel point les deux pratiques arrivent à maintenir leurs racines. Rancière dans la seconde partie examine le reflet de l’émancipation des temps dans l’art moderne en récapitulant ses propres analyses des œuvres modernes choisies dans lesquelles l’art – par rapport aux formes utilisées par des récits – représente presque une concurrence pour la politique. L’auteure reflète partiellement d’autres textes de Rancière aussi.
The article defends the possibility of using evolutionary schemes in historical sciences, as models for interpreting cultural-historical changes. It points out the possibilities for maintaining certain space within master narratives for explaining the theories of partial developmental processes. The demographic data could, then, be used as hypothetical indicators of the processes of cultural-historical change., Jan Horský., and Obsahuje bibliografii
Článek zkoumá výchozí předpoklad narativní psychologie týkající se narativní strukturace lidské zkušenosti společně s předpokladem kognitivní lingvistiky a kognitivní psychologie, podle kterých je lidská zkušenost metaforicky strukturována. Východiskem tohoto zkoumání je jednak hermeneutický přístup Paula Ricoeura, který podřazuje metaforu a vyprávění pod společný pojem „sémantická inovace“, a jednak pojetí Jeroma Brunera, podle kterého by se psychologie měla zaměřit na „procesy utváření významu“. Z hlediska narativní psychologie je pojednáno o mimetickém vztahu mezi zkušenosti (životem) a vyprávěním. Oboustrannost narativní mimése je interpretována z hlediska Ricoeurova pojetí vyprávění. V návaznosti na Ricoeurovu teorii metafory je pojednáno o imaginativním aktu „vidění jako“. Je ukázáno, že z hlediska Ricoeurova pojetí je možné porozumět reflexivní povaze narativní imaginace.
Článek je pojmovou a teoretickou syntézou založenou na zkoumání metaforičnosti, narativity a dialogičnosti, které bylo autorem realizováno v průběhu posledních 15 let. V těchto výzkumech se postupně objevila potřeba jednotícího teoretického rámce, který byl nalezen v konceptu aktivní imaginace. Je pojednáno o klíčových konceptech navrženého konceptuálního systému, k němuž vedle aktivní imaginace patří také transcendentní funkce a sémantická inovace. S využitím těchto pojmů je navrženo několik dimenzí pomyslného prostoru, v němž lze uvažovat o rozmanitosti různých forem aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) rovina ztvárnění, 2) orientace přesahu, 3) prostředkující relace, 4) režim věrohodnosti, 5) modus identifikace. V kontextu přijatých východisek a navržených dimenzí je vymezena řada pojmů označujících různé formy aktivní imaginace, jimiž jsou: 1) metafora a symbol, 2) vyprávění a mýtus, 3) dialog a dramatická hra, 4) žánr a styl. and Shapes and forms of active imagination: proposal of conceptual framework
The article deals with conceptual and theoretical synthesis based on research on metaphor, narrative, and dialogue realized by author in last 15 years. In these researches, a need for unifying theoretical framework appeared. This framework was found in concept of active imagination. The article deals with key concepts of proposed conceptual system which include active imagination, transcendent function and semantic innovation. There were proposed five dimensions of conceptual space, in which it is possible to consider about varieties of different forms of active imagination: 1) level of enactment, 2) orientation of transcendence, 3) mediating relation, 4) regime of veracity, 5) mode of identification. In the context of accepted assumptions and proposed dimensions, a set of concepts denoting various forms of active imagination is defined: 1) metaphor and symbol, 2) narrative and myth, 3) dialog and dramatic play, 4) genre and style.
Světlana (Svjatlana) Alexijevičová (narozena 1948), spisovatelka s bělorusko-ukrajinskými kořeny, která píše rusky a pokládá své dílo za součást především ruské literatury, obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. Kniha Doba z druhé ruky je poslední částí volné pentalogie o pozdní sovětské a postsovětské (hlavně ruské a ukrajinské) společnosti „Hlasy Utopie“ (Golosy Utopii) a poprvé vyšla v českém překladu v roce 2015 (původní ruské vydání: Vremja sekond chend. Moskva, Vremja 2013). Recenzentka přibližuje způsob tvorby autorky na pomezí dokumentu a beletrie a její přijetí v Rusku a na Západě. Doba z druhé ruky je založena na řadě rozhovorů, které Alexijevičová vedla s lidmi různého sociálního postavení (většinou „obyčejných lidí“) v Rusku v letech 1991 až 2012 a jež poté zpracovala do působivého celku. Recenzentka dává nahlédnout do výpovědí dotazovaných, v nichž se prostřednictvím svých životních příběhů i osudů blízkých osob vracejí hluboko do sovětské minulosti, a konstatuje, že kniha je pronikavou sondou do podob postsovětské mentality., Svetlana Alexievich (/born in 1948), a writer with Byelorussian-Ukrainian roots who writes in Russian and sees her work mainly as a part of Russian literature, was awarded the Nobel Prize for literature in 2015. The book Secondhand time. The last of the Soviets is the last part of the loose pentalogy "Voices of Utopia" (Golosy Utopii) on the late Soviet and post-Soviet (mainly Russian and Ukrainian) society, which was whose Czech translation was first published in 2015 (original Russian edition: Vremya sekond chend. Moscow, Vremya, 2013). The reviewer describes her writing style bordering on both fiction and non-fiction and, Alexievich´s acceptance in Russia and in the West. The Secondhand Time is based on a number of interviews that Alexievich had with people with a diverse social status (mostly "ordinary people") in Russia between 1991 and 2012, which the authoress amalgamated into an impressive work. The reviewer provides an insight into life stories of the interviewees and their close relatives and friends, in which they return deep into the Soviet past, concluding that the book is a penetrating probe into forms of post-Soviet mentality., [autor recenze] Dagmar Petišková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy