Studie reaguje na nedávné debaty o odporu vůči státnímu socialismu v Československu a zabývá se metodologickými přístupy ke studiu rezistence ve vztahu k současnému českému bádání o „třetím odboji“. Autor nejdříve nastiňuje vývoj výzkumu rezistence v historiografii a dalších společenských vědách. Zabývá se zejména pracemi britských marxistických historiků z padesátých a šedesátých let minulého století, konceptem „každodenních forem rezistence“ (James C. Scott) či přístupy indické školy „subalterních studií“ (Subaltern Studies) v následujících dvou desetiletích a uvádí některé vlivné typologie rezistence. Zvláštní pozornost věnuje německým výzkumům rezistence vůči nacismu a státnímu socialismu, americkému bádání o odporu v éře stalinismu a souvisejícím odborným kontroverzím. Z perspektivy mezinárodního bádání o rezistenci pak autor kriticky analyzuje český výzkum „třetího odboje“ a v závěru studie nabízí možná východiska ze současného neradostného stavu bádání na tomto poli se záměrem podnítit historiografickou diskusi., This article is a response to a recent debate on resistance to state socialism in Czechoslovakia. It focuses on the methods used in contemporary Czech research on the ‘Third Resistance’. The author begins by outlining developments in historical and other research on resistance. He considers in particular works by British Marxist historians in the 1950s and 1960s, James C. Scott’s concept of ‘everyday forms of resistance’, and the Indian school of ‘Subaltern Studies’ over the next two decades. He also presents some influential typologies of resistance, with special attention paid to German research on resistance to Nazism and state socialism, American research on resistance in the Stalinist era, and controversies that emerged amongst scholars in these areas. From the perspective of this international research, he then analyzes Czech scholarship on the ‘Third Resistance’. In his conclusion, the author offers possible ways out of what he sees as the currently desolate state of research on the topic, hoping thereby to provide an impulse to the historiographical debate., and Vítězslav Sommer.
a1_Východiskem článku je pojem ''národní cesty k socialismu'' ve svých dvou základních významech, tedy politickotaktickém i teoretickém. Jeho cílem je ukázat na českém příkladu komplikovaný a dynamický vývoj ústředních témat ''ideologických vichřic'' dvacátého století kondenzovaných v pojmech ''revoluce'' a ''národní emancipace''. Autor se zaměřuje na dva významné české komunistické politické myslitele a aktivisty - historika, muzikologa a ministra v československých poválečných vládách Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a na filozofa a esejistu Karla Kosíka (1926-2003) - kteří reprezentují dvě odlišné existenční, generační a intelektuální reakce české radikální levice na výzvy své doby. Oba se pokusili svým vlastním, osobitým způsobem formulovat předpoklady a koncepční rámce české či československé "národní cesty" k socialismu, ale též varovat před jejími úskalími. Zatímco Zdeněk Nejedlý svou těsně poválečnou koncepcí československých komunistů jako dědiců pokrokových národních tradic aktualizoval především odkaz husitské revoluce a národního obrození 19. století v kontextu komunistické kulturní politiky, vcelku úspěšně jej propojil se snahami komunistické strany o historickou legitimizaci své vlády a vytvořil tak oficiální osnovu výkladu českých dějin autoritativně platnou po celá padesátá léta minulého století,, a2_Karel Kosík se nejprve pokusil z radikálně levicových pozic o vypracování alternativní, implicitně polemické koncepce národní revoluční kontinuity, která hledala inspiraci u českých radikálních demokratů a v jejich revolučním vystoupení z roku 1848, aby se od konce padesátých let stal jedním z představitelů marxistického revizionismu v Československu, filozofickým kritikem stalinismu a dehumanizace moderního člověka pod tlakem abstraktních ideologií a mocensko-byrokratických aparátů a nakonec si získal pověst filozofa pražského jara 1968. Autor neusiluje o vyčerpávající portrét obou těchto osobností, nýbrž o charakteristiku základních kontur jejich řešení dilematu mezi národně partikulárním a revolučně univerzálním, jemuž čelili a s nímž se museli tak či onak vyrovnávat všichni komunističtí a radikálněsocialističtí myslitelé jejich doby. Myšlenkový a tvůrčí vývoj obou osobností je přitom zasazen do širších politických souvislostí doby od konce druhé světové války do pražského jara 1968., a1_In this article the author starts from the notion of ''national road to Socialism'' in its two fundamental meanings - the political-tactical and the theoretical. He seeks to demonstrate, usig the Czech example, the complicated dynamic development of the central themes of the ''ideological whirlwinds'' of the twentieth century which are concentrated in the terms ''revolution'' and ''national emancipation''. To this end he focuses on two important Czech Communist political thinkers and activists - the historian, musicologist, and minister in post-war Czechoslovak governments, Zdeněk Nejedlý (1878-1962), and the philosopher and essayist KIarel Kosík (1926-2003) - each of whom, with regard to their generation and their lives in general, represents a different Czech radical left-wing intellectual approach to the challenges of his times. Each man, in his own distinctive way, sought to formulate the prerequisites and conceptual framework of the Czechoslovak, or Czech "national road" to Socialism, but also to warn about pirfalls. With his early post-Second World War conception of Czechoslovak Communists as the heirs of progressive national traditions, Nejedlý sought to show how the legacy of the Hussite revolution of the fifteenth century and the National Awakening of the nineteenth century was currently relevant to Communist policy. Indeed, on the whole he succeeded in linking it with Communist Party efforts to achieve the historical legitimation of their government and thus create the official framework of the interpretation of Czech history which remained authoritatively valid throughout the 1950s., a2_Kosík, by contrast, first attempted, from radically left-wing positions, to work out alternative, implicitly polemical conceptions of national revolutionary continuity, which sought inspiration amongst Czech radical democrats and their revolutionary expression in 1848, and he thus became, from the late 1950s, one of the chief representatives of Marxist revisionism in Czechoslovakia, a philosopher-critic of Stalinism and the dehumanization of modern man and woman under the pressure of abstract ideologies and the apparatus of power and the bureaucracy, eventually earning the reputation of the philosopher of the Prague Spring of 1968. The author does not seek to portray these two figures exhaustively, instead, his aim is to provide the basic contours of how each tried to solve the dilemma between tne nationally particular and the revolutionarily universal, which all Communist and radical Socialist thinkers of their time faced and somehow had to come to terms with. The author sets the intellectual and creative development of these two figures into the wider political context from the end of the Second World War to the Prague Spring., Michal Kopeček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Studie se zabývá černým trhem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století v Československé socialistické republice a Německé demokratické republice v komparativní perspektivě. Nejprve stručně charakterizuje společenské podmínky socialistických diktatur, které existenci černého trhu podmiňovaly a v nichž se mohl úspěšně reprodukovat. Poté se snaží identifikovat, jaké společné znaky v rámci podloudného obchodování se v obou zemích vyskytovaly a jaká lokální specifika určovala jejich odlišnost. Autor svou pozornost zaměřuje hlavně na dva segmenty tehdejšího černého trhu - podloudné obchodování se zahraničním spotřebním zbožím a devizovou trestnou činnost. Přibližuje, kteří historičtí aktéři byli hybateli černého trhu a s jakým zbožím se přednostně obchodovalo. V Československu se narozdíl od východního Německa vyvinula specifická společenská vrstva takzvaných veksláků, která měla na lokálním černém trhu silné postavení a těžila z prodeje valut, tuzexových poukázek či spotřebního zboží. V Německé demokratické republice jako zprostředkovatelé při opatřování nedostatkového zboží sloužily především rodinné kontakty a známosti v sousední Spolkové republice. Přesto se i zde vytvořily organizované sítě podloudných obchodníků, mezi nimiž zaujímali výsadní postavení občané Polské lidové republiky, především díky svým možnostem poměrně volného cestování do zahraničí, a spoluutvářeli tak ráz černého trhu v NDR., This article compares and contrasts the black markets in the Czechoslovak Socialist Republic and the German Democratic Republic in the 1970s and 1980s. It first briefly discusses the social conditions of the Communist dictatorships, which determined the existence, and successful reproduction, of the black market. It then seeks to identify the common features in illegal trade in the two countries and also those specific to only one country or the other. The author focuses mainly on two sectors of the black market at that time - namely, the illegal trade in foreign consumer goods and the criminal exchange of hard currency. He discusses the figures who were the driving forces in the black market, and the commodities which they preferred to deal in. In Czechoslovakia, unlike East Germany, a special social stratum of underhand moneychangers, called veksláci, had a strong position on the local black market, and profited from the sale of hard (Western) currency, coupons to the exclusive Tuzex shops (that had scarce Western goods), and consumer goods. In East Germany, it was mainly family members, friends, and acquaintances from West Germany who served as the middlemen in obtaining scarce goods. Nevertheless, there, too, organized networks of black-marketeers were formed, in which citizens of the People’s Republic of Poland occupied a privileged position, thanks mainly to the relative ease with which Poles could travel abroad; and they too influenced the nature of the East German black market., Adam Havlík., and Obsahuje bibliografii
Michal Kopeček a Pavel Kolář představují mezinárodní badatelský projekt „Socialistická diktatura jako myšlenkový svět: Reprezentace společenského řádu a proměny panství ve středovýchodní Evropě druhé poloviny 20. století“, který v letech 2007 až 2010 realizovaly společně postupimské Centrum pro výzkum soudobých dějin (Pavel Kolář, Thomas Lindenberger, Martin Sabrow) a pražský Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (Michal Kopeček) za finanční podpory německé Nadace Volkswagen. Úvodní text k tematickému bloku článků tohoto čísla Soudobých dějin, který vzešel z uvedeného projektu, objasňuje jeho smysl, myšlenková východiska a společensko-historiografický kontext „historizace diktatur“ a přibližuje konkrétní náplň projektu. Ve srovnávací perspektivě, která obsáhla celou střední a východní Evropu, se účastníci projektu z pohledu kulturních dějin a dějin všedního dne snažili osvětlit způsoby, jak se ustavovaly, reprodukovaly a nakonec hroutily komunistické diktatury. Klíčový konceptuální nástroj pro ně představoval pojem „myšlenkového světa“ (Sinnwelt), který lze chápat jako prostor „předpolitického akceptování“ socialismu, jako zónu, v níž historičtí aktéři každodenně konstruovali smysl stávajícího sociálního pořádku a v níž byla každodenním jednáním stále znovu obnovována jeho legitimita. Úvodní text rešeršuje jednotlivé individuální projekty, které tvořily hlavní náplň celého komplexního projektu, a informuje o přednáškových cyklech a konferencích, které byly v jeho rámci uspořádány. and Michal Kopeček, Pavel Kolář.
Autor vede obšírnou polemiku s některými teoretickými východisky, publikačními výsledky a tezemi mezinárodního výzkumného projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), tak jak byl představen v několika statích ve stejnojmenném tematickém čísle časopisu Soudobé dějiny (roč. 19, č. 2, 2012) a jak se promítl i do některých dalších publikací. Projekt byl společně koordinován Centrem pro bádání o soudobých dějinách v Postupimi (Zentrum für Zeithistorische Forschung Potsdam) a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v.v.i., v Praze, jeho českými účastníky byli Pavel Kolář, Michal Kopeček, Michal Pullmann a Matěj Spurný a zapojili se do něj i badatelé z dalších zemí. Karel Hrubý stručně rekapituluje základní myšlenky, s nimiž autoři hlásící se k projektu přistupují k výkladu komunistické diktatury, připomíná dosavadní kritické a polemické hlasy k této záležitosti v českých odborných časopisech i publicistice a zasazuje tento nový pohled na nedávné dějiny do vývoje české historiografie po listopadu 1989., Konstatuje, že tento pokus o alternativní interpretaci komunistické minulosti je reakcí na „tradiční“ výklady ve starších pracích českých historiků, jež kladly důraz především na analýzy mocenských struktur, represivních aparátů a násilných praktik komunistického vládnutí, respektive odporu proti nim. Uvedený projekt, čerpající inspiraci zejména z německých sociálněvědních koncepcí výzkumu každodennosti, oproti tomu odmítá pojímat komunistickou diktaturu jako protiklad mezi údajně všemocným režimem a bezmocnou společností, za podstatné pro porozumění jejímu charakteru považuje širokou škálu vztahů mezi vládnoucími a ovládanými v jejich spletitosti a dvojznačnosti a v jejich každodenní dimenzi a hledá vysvětlení, jak mohly komunistické diktatury trvat a relativně stabilně fungovat tak dlouhou dobu, v jistých formách společenského konsenzu, praktikách participace společnosti na diktatuře a způsobech její obnovované legitimizace., Historiky uplatňující tyto přístupy označuje Karel Hrubý za revizionisty, protože chtějí nejen doplnit a rozšířit, ale přímo nahradit dřívější výklady, jež jsou podle nich zatíženy dědictvím překonaných teorií totalitarismu. Autor přiznává těmto revizionistům, že otevírají novou a potřebnou kapitolu historického výzkumu, dopouštějí se však podle něj také jednostranností a zkreslování skutečnosti, jež vytýkají starším historikům. Kritice autor podrobuje revizionistický koncept každodennosti, který podle něj zachycuje každodennost jen v její objektivizované, jevové podobě, například jako veřejnou společenskou konformitu, zatímco mu uniká její subjektivní stránka, tedy vnitřní smýšlení lidí; to je pro vztah k moci nedůležité jen zdánlivě, protože poukazuje i k jiným kulturním či mentálním horizontům, než nabízí svět socialistické diktatury, udržuje násilně potlačené hodnotové tradice a vytváří společenskou diferenciaci, kterou koncept participující společnosti jako celku zastírá., Ve vztahu mezi vládnoucími a ovládanými pak revizionisté přehlížejí trvale přítomnou a výraznou asymetrii ve prospěch vládnoucích, kterým náleží iniciativa a dominance ve všech zásadních záležitostech, a prostředkům, jimiž je tato asymetrie udržována, věnují jen omezenou pozornost. Revizionistický obraz komunistické diktatury je také ovlivněn tím, že tito historici se zaměřují na její pozdější období, kdy masové represe jako nástroj politického boje a disciplinace společnosti byly nahrazeny selektivním násilím a působením veřejného diskurzu, a neintegrují do tohoto obrazu zakladatelské období stalinismu a jeho dlouhodobý vliv na vědomí společnosti. Obraz diktatury lze analýzou každodenního života doplnit a prohloubit, ale nikoli z něj vysvětlit její vznik a skutečnou podstatu. Ta tkví v přehlíženém političnu a jeho cílech, v podmaňovacích a potlačovacích procedurách a v metodách usilujících o vytvoření nové mentality ovládaných, uzavírá autor svou polemiku., Karel Hrubý., and Obsahuje bibliografii
a1_Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů., a2_Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku)., Martin Sabrow ; přeložil Pavel Kovář., and přeloženo z němčiny
V obsáhlé recenzi autorka přibližuje hlavní zjištění, k nimž dospěl Jakub Rákosník ve své monografii, a přisuzuje jí celkově vysokou úroveň a výrazný přínos k odbornému zpracování tématu. Oceňuje na ní zejména komplexní přístup, promyšlenou konceptualizaci, vyloženou v rozsáhlém teoretickém úvodu a důsledně verifikovanou ve vlastním výkladu, výrazné propojení historické a právnické erudice, permanentní snahu o mezinárodní komparaci československé problematiky, smysl pro postižení kontinuity historických jevů, efektivní využití statistických údajů a celkově přehledný a srozumitelný způsob výkladu., In this long review of a work whose title translates as ‘The Sovietization of the Welfare State: People’s Democracy and Social Rights in Czechoslovakia, 1945–60’, the reviewer discusses the main points of this new monograph. On the whole she assesses it highly as a considerable contribution to our understanding of the subject. She praises in particular the comprehensive approach, the thoughtful conceptualization laid out in a long theoretical introduction and thoroughly tested in the author’s own interpretation, as well as his considerable linking of historical and legal knowledge, his continuous efforts to see the Czechoslovak question in an internationally comparative perspective, a keen sense of the continuity of historical phenomena, the effective use of statistics, and an overall clear, comprehensible method of interpretation., and [autor recenze] Lenka Kalinová.