According to possibilism, or non-actualism, fictional characters are possible individuals. Possibilist accounts of fiction do not only assign the intuitively correct truth-conditions to sentences in a fiction, but has the potential to provide powerful explanatory models for a wide range of phenomena associated with fiction (though these two aspects of possibilism are, I argue, crucially distinct). Apart from the classic defense by David Lewis the idea of modeling fiction in terms of possible worlds have been widely criticized. In this article, I provide a defense of a possibilist account against some lines of criticism. To do so, I assume that names for fictional characters are directly referential and a possible-worlds model that accommodates transworld identity. On this background, I argue, it is possible to construct an elegant model of fictional discourse using familiar models of information exchange in ordinary discourse, and I sketch how this model can be used to i) make a natural distinction between fictional and counterfactual discourse, ii) account for creativity, and iii) sustain a natural definition of truth-in-fiction that avoids certain familiar objections to possibilism. Though I set aside questions about the metaphysical commitments of a possible-world interpretation here, there is accordingly reason to think that the battle over possibilist treatments of fiction will have to be fought over metaphysical foundations rather than technical shortcomings., Podle možnosti, nebo non-realismus, smyšlené znaky jsou možné jednotlivci. Potenciální účty beletrie nejenže přiřazují intuitivně správné pravdivostní podmínky věcem ve fikci, ale mají potenciál poskytovat silné vysvětlující modely pro širokou škálu jevů spojených s fikcí (ačkoli tyto dva aspekty possibilismu jsou, jak tvrdí, zásadně odlišné). Kromě klasické obrany Davida Lewise byla myšlenka modelování beletrie z hlediska možných světů široce kritizována. V tomto článku poskytuji obhajobu možného účtu proti některým kritikám. Abych tak učinil, předpokládám, že jména pro smyšlené postavy jsou přímo referenční a možný světový model, který přizpůsobuje transworld identitu. Na tomto pozadí argumentuji, je možné vytvořit elegantní model fiktivního diskursu za použití známých modelů výměny informací v běžném diskursu a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a protikladným diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržovat přirozenou definici fikce pravdy, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti., Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích. a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a kontrafaktuálním diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržoval přirozenou definici pravdy-fiction, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti. Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích. a načrtám, jak lze tento model využít k tomu, aby i) rozlišoval mezi fiktivním a kontrafaktuálním diskurzem, ii) odpovídal za kreativitu a iii) udržoval přirozenou definici pravdy-fiction, která se vyhýbá některým známým námitkám proti možnosti. Ačkoli jsem odložil otázky týkající se metafyzických závazků interpretace možného světa, je proto důvod domnívat se, že bitva o možnostech léčby beletrie se bude muset bojovat spíše na metafyzických základech než na technických nedostatcích., and Fredrik Haraldsen
My aim is to assess an argument against final causation being an irreducible metaphysical category. The argument in question is based upon the supposition that for anything to count as a cause, it must exist at the very moment of executing its causal action, which requirement can supposedly never be met by anything rightly pretending to be called a final cause. I argue that this argument is far from conclusive as there seem to be ways of blocking it - namely through adopting either a version of the eternalist ontology of temporal dimensions, or else a version of the possibilist ontology, each combined with either a version of the "Humean" approach to analysis of causal relations, or else with a version of the realist approach to causation., Jan Palkoska., and Obsahuje poznámky a bibliografii