Vila sochaře György Zala (1858-1937) navržená původně v roce 1895 Ödonem Lechnerem (1845 - 1914) byla postavena až po roce 1900 podle plánů Zoltána Bálinta (1871-1939) a Lajose Jámbora (1869-1955). Původně navržený obdélný reliéf s figurální výzdobou a sochami v zahradě nebyl realizován. Současný reliéf z pirogranitu, nad hlavním vchodem do vily, zachycuje Venuši v bohatém akantovém dekoru, obklopenou po její levici skupinou nymf, po pravici postavami tří dívek v obětí s trsem vegetace (tři Grácie), za nimi se opírá o štít s hlavou Medúzy žena v šupinové zbroji s přilbicí na hlavě (Minerva) a sedící žena drží v klíně květiny (Flora)., Gerle -Lugosi 1999, s. 66-67; Pintér 1998, s. 99., and Skupina ženských postav nad vchodem poučenému kolemjdoucímu připomíná poslání majitele vily, známého sochaře. Athéna zde vystupuje jako ochránkyně umění, Venuše a gácie představují krásu, nymfy a Flora odkazují na přírodu, věčnou inspiraci umění.
Levé nároží pod římsou: muž v přílbě, za ním beraní kůže (Iásón), v levé ruce štít, dívá se na polonahou ženskou postavu, ta v pozdvižené levici drží cíp oděvu (Médeia). Druhá dvojice: žena v pravici má jablko, levou rukou se dotýká rohu hojnosti (Proserpina), který drží vousatý muž s pokrytou hlavou (Plútón). Plastická výzdoba cviklů okna druhého patra: žena s dítětem, u nohou má hada (kouzelnice Médeia); muž s drakem, kterého přemohl, vedle něho přilba (Iásón)., Medvey 1939, s. 59; Déry 1991, s. 40; Gábor 2002, s. 15-17., and Výzdoba v levé části průčelí je inspirovaná mýtem o Médeie, přičemž Proserpina a Plútos patrně narážejí na tragický konec manželství Iásóna a Médeie. Postava Medeie s dítětem ve cviklu okna je zrcadlově převráceným schematem tehdy slavného Feuerbachova obrazu (Anselm Feuerbach, Medeia, dat. 1870, Neue Pinakothek, München). Sochařská výzdoba průčelí je, podle maďarské literatury, alegorickým vyjádřením "zlatého a heroického věku" (Déry 1991), nebo alegorickým zobrazením "měšťanských ctnosti" (bourgeois virtues). Plastiky údajně personifikují zleva nahoře: "oddanost a lásku" (Loyalty and Love), "pohostinnost a blahobyt" (Hospitality and Prosperity), "solidarity a síly" (Felowship and Strength), "míru a práce" (Peace and Labour) (Gábor 2002, s. 15-17). Vzhledem k tomu, že jsou zde zobrazeny konkrétní postavy z řeckých mýtů, můžeme předpokládat, že ideový záměr byl mnohem ambicióznější. Stavebník (jehož zadání patrně plnil sochař) zřejmě v podobě alegorií cituje méně obvyklé antické mýty, aby demonstroval svoje klasické vzdělání. Antičtí hrdinové mohou být připomínkou Zlatého a Heroického věku a Občanské svornosti a Blahobytu pramenícího ze vzdělání a hospodářského pokroku.
1.V přízemí na průčelní straně budovy je na obou nárožích na postranním schodišti sfinga. Sfinga vlevo má mezi předními tlapami vavřínovou snítku, sfinga vpravo divadelní masku. V nikách na obou stranách hlavního vchodu sedící postava - Frenc Erkel a Ferenc Liszt. (autorem všech soch je Alajos Stróbl, 1885).2. Fasáda. V prvním patře jsou v nárožních nikách umístěny 4 sochy múz (nad nikami jsou jejich jména psaná řecky), na terase je umístěno 16 soch významných osobností. Múzy: v nároží do ulice Dalszínház je to Melpomené - stojící, oblečená ženská postava, na hlavě má korunu, v levé ruce drží divadelní masku, na zemi u jejích nohou leží přilbice (Brestyánszky). Na hlavním průčelí je v první nice múza Erató - stojící, oblečená ženská postava v pravé ruce drží loutnu, zleva u jejích nohou putto držící v ruce motýla (Feszler), v druhé nice Terpsichoré - oblečená stojící žena, na hlavě má věnec z růží, v levé ruce drží tamburínu, po její pravé straně putto hrající na dvojitou píšťalu (Brestyánszky). V nice do boční Hájos utca je Thalie - stojící oblečená postava, na hlavě má korunu, v levé ruce drží famfáru, v pravé lyru, u její levé nohy na zemi leží divadelní maska (Donáth). Nad okny průčelní galerie jsou po stranách divadelních masek alegorické figury Triton (vousatý muž s rybím ocasem místo nohou, troubí na mušli) a Psyché (dívka s motýlími křídly a miskou), Fáma (okřídlená žena troubí na dlouhou trumpetu, v pravé ruce drží rozvinutý svitek), dále starý muž, v levé ruce drží věnec, v pravé šíp, za ním toulec se šípy, dále mladík na hlavě vavřínový věnec drží rozvinutý svitek (?), okřídlená žena, levé ruce dřží pochodeň (?), mladík s věncem na hlavě, v pravé ruce drží lyru, naznačená drobná křidélka, Tritónka, žena místo nohou rybí ocas. Na průčelí boční ulice Apollón (?) -muž s lyrou, na hlavě věnec, drží toulec se šípy, vedle mladík na hlavě věnec, v rukách tamburína a svitek. Další dvě postavy Medúza (na hlavě hadi, Satyr, kozí nohy, hraje na dvojitou píšťalu., Medvey 1939, s. 60, 107; Déry 1991, s. 24, 42, 48, 51, 56, 59, 75, 79, 131, 137; Gábor 2002, s. 18-20., and Některé z múz jsou již od anriky spojeny s divadlem: Erató s lyrou (milostné básnictví), Euterpé s flétnou (lyrická poezie), Kalliopé se svitkem nebo knihou (epický zpěv a věda), Kleió s rydlem a svitkem (dějepis), Melpomené s kyjem a maskou (zpěv a tragédie), vážná Polymnia, někdy se svitkem (vážný zpěv), tančící Terpsichoré s lyrou (tanec), Thalie s maskou a poutnickou holí (komedie), Úraniá s globusem (astronomie).
Dům měšťana Matěje Mydláře z let 1573 - 1577, třípatrový s loggií. Na jižním průčelí připojena polygonální věž s věžičkou, tzv. hvězdárnou, kterou dal zbudovat syn stavebníka, Daniel Mydlář. V průčelí do ulice reliéfní výzdoba. Na parapetu prvního patra a na podnožích sloupů - reliéfní medailony s ženskými figurami v dobovém oděvu představujících alegorie a ctnosti. Zleva doprava: sedící žena s palmovou ratolestí a holubicí (?) (Mír) a klečící žena (Víra); žena s přilbou a bubnem (Válka) a žena s mečem a vahami (Spravedlnost); žena se třemi dětmi (Láska) a žena se zrcadlem a hadem (Obezřetnost, Moudrost); žena s pelikánem (Charitas) a žena se sloupem (Síla), žena s korunou a žezlem (Moc)., Muchka 1990#, 290., and Alegorie ctností.
Budova Galerie umění (Műcsarnok) podle plánů Schickedanze a Herzoga v eklektickém neoklasicistním stylu, s fasádou ovlivněnou pozdní renesancí. Na hlavním průčelí je pod štítem bohatá malířská dekorace, několik figurálních alegorických výjevů. První zleva alegorie vzniku sochy: figurální scéna umístěná do prostoru antického chrámu, zleva dvě sedící polonahé ženy hledí na sedícího sochaře (Polykleitos) a Minervu, ochránkyni umění, která pozvihuje levici k soše mladíka uvazujícího si stužku vítězství kolem hlavy. Za sochou je Amor drží luk, na zádech má toulec se šípy. Další scénu odděluje alegorie Sochařství - chlapec se sochařskými nástroji a malou soškou v ruce. Druhá figurální scéna nad vchodem představuje Apollóna a Múzy na Helikonu. Zleva stojí polonahá žena zobrazená zezadu, v pozadí za ní antická nádoba s figurálním reliéfem, další je žena s mečem a divadelní maskou (Tragedie), další je múza s lyrou (Euterpé), múza tance, múza s palmovou ratolestí. Uprostřed sedí Apollón obklopený atributy - lyra, uk, toulec se šípy, vavřínový věnec, sluneční kotouč, Pegas. Vedle Apollóna sedí múza Historie s tabulkou a rydlem, na zemi u jejích nohou je nádoba na svitky. Za ní múza s dvojitou flétnou, múza s lyrou, Uranie s globem a kružidlem, poslední múza personifikuje Umění - opírá se o sloup s volutovou hlavicí, na něm divadelní maska, keramická nádoba zdobená meandrem. Figurální scénu od posledního výjevu odděluje postava chlapce s paletou a štetcem -alegorie Malířství. Poslední výjev je situován na pozadí antického chrámku s pramenem, u něhož sedí žena a stojí mladík, jehož stín zachycuje na plátno druhý sedící muž. Přihlížejí dvě ženy, jedna s nádobou na vodu a muž, který drží ratolest., Hájos 2001, s. 36 - 42., and První výjev ukazuje na několik antických odkazů. Je to například reliéf v pozadí scény, variace na Dexileovu stélu, také je zde socha Diadúmena, patrně Polykleitovo dílo. Prostřední výjev zobrazuje Apollóna a múzy na pahorku Múz v pohoří Helikónu (Paus. 2, 31, 12; Stat. Theb.4, 60), kde bájný Pégas úderem kopyta odchalil pramen básnictví. Poslední výjev je ilustrací antického mýtu o původu malířství, podle něhož bylo počato tak, že byl obkroužen lidský stín (Plin. hist.nat. 35, 15)
Románský kostelík v obci Jakub u Kutné Hory byl, podle autentiky dochované na panské empoře, vysvěcen roku 1165, a to za účasti Vladislava II. a jeho choti královny Judity. Na jižním průčelí jsou dochovány plastiky, které však byly druhotně osazeny až po dokončení kostela. Po stranách vstupního portálu jen fragmenty (patrně sv. Petr a Pavel), v tympanonu nad vchodem žehnající Kristus s knihou a dva andělé s kadidelnicemi po jeho stranách. Ve slepých arkádách patra, nad portálem stojící sv. Jakub (?) s knihou a klečícími donátory (Slavibor a Pavel), po jeho pravé straně sv. Vojtěch (?), po levici postava ve zbroji, sv. Václav (?) a sv. Prokop (?). and Sochy jsou druhotně použité, pro nové osazení musely být upraveny, původně snad pocházely z Prahy nebo severní Itálie (?). Antickou inspirací je kompozice - umístění figur v arkádách, drapérie a tendence osamostatnit sochu od architektury, kontrast v pojednání hlavy a těla téměř do podoby volné plastiky.
Řadový pětipodlažní nájemní dům. Nad okny ve 3. podlaží figurální reliéf. Figury nahé, v antickém oblečení, s různými atributy - zleva stojící muž, opírá se o křeslo, v němž sedí žena, druhý muž jí nalévá nápoj z amfory, za ním panter kráčející směrem k dvojici postav, žena a muž, který patrně v levé ruce drží helmu, vedle něho patrně dvě ženy, sedící na lehátku, jedna hraje na dvojitou píšťalu, druhá drží lyru, dále dvě tančící ženské postavy, držící feston, dále dvě ženy na lehátku, jedna z nich drží na klíně dítě, k dítěti přistupuje muž s vinným hroznem v ruce. Reliéf je silně poškozený, některé partie jsou špatně čitelné. and Ráday 1998, s. 311, obr. 279.
Mnohofigurová scéna v krajině s antickou architekturou. Vlevo Merkur, který se ukrývá za velkou vázou, nad ním kouhout; před stromem kompozice tvořená postavami Parida, u nohou má psa, v ruce pastýřskou hůl a tří žen s typickými atributy. Nahá Venuše, které Paris dává jablko, k Venušinu klínu se tiskne Amor, Héra s pávem a Athéna ve zbroji., Rusina 1983, s. 90 - 91., and Donner během svého bratislavského pobytu pracoval na antickém tématu Trojské války. Dochovaly se dvě verze reliéfu (Vídeň, 1732, bronz a Budapešť, 1735, olovo).
První sokl: na stromu s osekanými větvemi visí válečné trofeje: bohatě zdobené štíty, za nimi jsou vidět hroty šípů, nahoře je vidět rukojeť šavle. Na obou stranách vysoké pařezy, na levém sedí motýl. Poslední sokl: pod lví hlavou je hromada válečných trofejí (bohatě zdobené štíty, přilby, pancíř visící na stuze omotané uprostřed. Na obou stranách vysoké pařezy, na levém z nich sedí motýl., Bažant 2006#., and Umístění reliéfů s trofejemi ve výšce po stranách východního průčelí Belvedéru mohlo připomínat slavnou římskou památku známou jako "Trofeje Maria" . Od roku 1590 stojí tyto sochy na zábradlí rampy Kapitolu v Římě, ale v první polovině šestnáctého století byly vystaveny (rovněž ve výšce) v postranních obloucích nymfaia na Esquilinu, které bylo považováno za chrám Maria. Četná zobrazení ze šestnáctého století svědčí o významu této památky, která byla chápána jako oslava římského vlastenectví a zejména vítězného boje s barbary, kterým se Mario proslavil. Tento tehdy velice slavný římský pomník porážky Kimbrů, mohl být v Praze citován jako předpověď brzkého Ferdinandova vítězství nad Turky.
Nahá Venuše drží v natažené levici plášť, který si svlékla (jeho záhyb je vidět mezi jejíma nohama), před ní stojí Amor a natahuje k ní levici. Před Venuší kovadlina, u které pracuje nahý Vulkán. Sedí na skále a v levé ruce drží na kovadlině plát kovu, pravá ruka s kladivem je již zdvižena. Kovadlina stojí na kruhové bázi zdobené okřídlenými monstry (lví hlava, ženské poprsí). Před kovadlinou leží na zemi přilba, za ní je zapálené ohniště. Za Vulkánem je cihlová zeď naznačující Vukánovu kovárnu, stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Podle Vergilia si Venuše v ložnici na Vulkánovi vyprosila zbroj a poté, co se s ním milovala, božský kovář ihned odešel do své dílny, aby ji vyrobil. Na pražském reliéfu jsou tyto události shrnuty do jednoho výjevu. Venuše se sice teprve odhaluje, ale Vulkán už pilně pracuje na slíbené zbroji, přilba je již hotová a leží vedle kovadliny. Tato kompozice Paola della Stella připomíná malbu, která je dnes v Národní galerii v Praze, dílo Maartena van Heemskerck z roku 1536, určené pro radnici v Harlemu.