Cílem této práce je přispět k debatě o existenci otroctví v minulosti a představit možnosti jeho archeologického poznání. Základní aplikovanou metodou je mezikulturní výzkum neboli srovnávací analýza etnografických dat, pro niž byl vybrán vzorek 186 světových kultur, tzv. Standard Cross-Cultural Sample. V principu jde o hledání korelací mezi otroctvím a specifickou skupinou kulturních indikátorů. Výsledky ukázaly jednak vazbu otroctví na očekávané a známé domény (např. válčení, polygynie, společenská a politická integrace), jednak jeho vztah k metalurgii, což je možné považovat za inovativní zjištění. V textu je učiněn pokus o validaci této souvislosti. Konečná interpretace pak vychází z prokázané skutečnosti využívání otroků v průběhu různých etap operačního řetězce výroby kovů, z nichž na prvním místě byla těžba surovin. and This article aims to contribute towards the discussion of the existence of slavery in the past and present possibilities of its archaeological recognition. The principal method applied is the cross-cultural research – comparative analysis of ethnographic data, for which a sample of 186 world cultures was selected (the so-called Standard Cross-Cultural Sample). Essentially, this method involves search for correlations between slavery and a specific group of cultural indicators. Results showed connection between slavery and anticipated and known domains (such as warfare, polygyny, social and political integration), but also its relationship with metallurgy, which may be considered an innovative discovery. The text attempts to validate this relationship. The final interpretation is based on the proven fact of slaves’ exploitation during different phases of metal production operational chain, above all raw material extraction.
Within discussions of the history of the Balkan nations, their Ottoman past is a period whose interpretation is characterized by a strong ethnocentric enthusiasm. The terminology that each national community traditionally uses to identify this epoch, also attests to their highly emotional evaluations. The natural linking of a particular concept with a nation's ideology is most evident in Bulgaria, where the traditional terms "Turkish slavery" and "Turkish yoke" persist in the social discourse. This terminology comes into opposition with the neutral concepts of Ottoman dominion or administration, which are used in serious historiography. Discussions of the essence of the Ottoman period in Bulgarian history thus confirm that it is still a living component of the national narrative. The confrontation between the above-mentioned interpretative models, which also appear in school curricula and textbooks, likewise provides evidence of this effect. This study specifically analyzes the spectrum of socio-cultural reflections of the Ottoman past in the context of the latest national curriculum. Within this framework, the Bulgarian Ministry of Education proposed in early 2016 the politically correct term "coexistence" of Bulgarians with Ottoman Turks. It can be said that these discussions have reopened the question of what to actually call the Ottoman period of Bulgarian history. and Osmanská minulost představuje v dějinách balkánských národů období, jehož interpretace jsou charakterizovány silným etnocentrickým zaujetím. Svědectvím emocionálních hodnocení je i terminologie, s níž dané národní společenství tuto epochu tradičně označuje. Přirozené sepětí příslušného pojmu s národní ideologií se přitom nejvýrazněji projevuje zejména v Bulharsku, kde v nejširším diskurzu přetrvává zažitý termín tureckého otroctví či jha. Tato terminologie vstupuje do opozice k neutrálním pojmům osmanská nadvláda či správa, které užívá i seriózní historiografie. Diskuze o podstatě osmanského období bulharských dějin tak potvrzují, že se jedná o dodnes živou součást národního narativu. Dokladem tohoto působení jsou konfrontace uvedených interpretačních modelů, které se dostávají i do školních osnov a učebnic. Stať proto v kontextu nových učebních plánů, v jejichž rámci navrhlo počátkem roku 2016 bulharské ministerstvo školství politicky korektní termín "společné soužití" Bulharů s osmanskými Turky, analyzuje spektrum sociokulturních reflexí osmanské minulosti.
Hrob F II na dánském pohřebišti Stengade II (Langeland) pochází z doby vikinské. Po odkrytí kamenného závalu byly ve zbytcích pohřební komory nalezeny dvě kostry, jedna z nich s useknutou hlavou a svázanýma nohama. Tradičně bývá hrob vykládán jako doklad společného pohřbu pána s otrokem, který byl před nuceným spolupohřbením zabit. Tento výklad nově zpochybnil Zdeněk Smetánka, který interpretoval kameny, jimiž byl hrob zakryt, a stopy násilí na jednom z pohřbených jako doklady tzv. ‚bázně z mrtvých‘ (crainte des mortes). Autor předkládaného článku tento názor odmítá a s přihlédnutím k dochovaným literárním pramenům přiznává jistou pravděpodobnost tradiční interpretaci. Na závěr zvažuje, nakolik je možno poznat mentální svět společnosti doby vikinské pouze na základě archeologického svědectví. and Inhumation grave F II at the Viking Age burial site of Stengade II (Langeland, Denmark) is usually interpreted as an example of the burial of a man together with his slave. The decapitation and fetters on the body of the slave are taken to indicate the execution of the slave during the burial of the master. This view has recently been challenged by Zdeněk Smetánka, who argues (mostly on the basis of comparative evidence) that the traces of violence on the body are an expression of “crainte des mortes”, i.e. that the mutilated man was not a slave but rather a person suspected of becoming a revenant after his death. The author of the present article, relying mainly on surviving literary evidence, dismisses this theory, and pleads rather for the standard interpretation. The conclusion questions the possibility of understanding the mental world of Viking Age society solely on the basis of archaeological evidence.