Much of the recent debate over the moral permissibility of abortion focuses on the question of whether the foetus is or is not a person, i.e. the only entity endowed with moral rights including the right to life. The article traces this line of thought in several key figures in the debate (Thomson, Tooley, Warren and Brody). However, I consider this way of argumentation as both inappropriate and misleading; in the second half of the article I offer arguments against using the concept of person in this debate., Jakub Jirsa., and Obsahuje poznámky a bibliografii
The principle of double effect plays an important role in deontological ethics which give an emphasis to intentions in the process of moral evaluation of human acts. According to this principle, it is morally permissible to actualize an action with two consequences, one of which is good and the second bad, if and only if some conditions are met: for example, the bad consequence is not a means for attaining the good consequence and the bad consequence is not brought about intentionally, but only foreseen as necessarily and inevitably connected with the actualization of the action itself and its good consequence. The aim of this article is to lay necessary theoretical foundations for a better understanding and employment of the principle of double effect by discussing Hart’s critique of it and Philippa Foot’s different approach to the moral dilemmas to the solution of which the principle of double effects seems to be well applicable. In the course of my argumentation I distinguish between two types of intentions – characterizing and final intentions – and show how this distinction solve some of the difficulties connected with the understanding and application of the principle of double effect. and Princip dvojího účinku hraje důležitou roli v deontologických etikách, které přikládají důležitost intencím v procesu morálního hodnocení lidského jednání. Podle tohoto principu je morálně přijatelné aktualizovat jednání se dvěma důsledky, z nichž první je dobrý a druhý špatný, pouze za předpokladu, že jsou splněny určité podmínky: špatný důsledek například nesmí být prostředkem k dosažení dobrého důsledku a špatný důsledek nesmí být způsobený úmyslně, je pouze předvídaný jako nutně a nevyhnutelně spojený s provedením jednání samotného a s jeho dobrým důsledkem. Cílem tohoto článku je vystavět nezbytné teoretické předpoklady potřebné k lepšímu pochopení a aplikaci principu dvojího účinku. Diskutuji kritiku tohoto principu britským teoretikem práva Hartem a odlišný přístup k řešení morálních dilemat, k jejichž řešení se princip dvojího účinku zdá vhodným, v díle Philippy Footové. V průběhu své argumentace rozlišuji mezi dvěma typy intencí – charakterizující intence a finální intence – a ukazuji, jak tento rozdíl pomáhá řešit některé obtíže spojení s chápáním a aplikací principu dvojího účinku.
The author defends the idea of the ontological founding of environmental ethics. He recognises the need for a new morality that can foreshadow the biophile transformation of culture, but at the same time he knows that this morality may actually develop during the course of the transformation itself. He presents the view that the relation of man to nature is mediated not only by the relevant culture, but also by its hidden spiritual grounding, which determines the character of culture, both spiritual and material. Today’s culture finds itself in crisis because its predatory spiritual grounding is leading it to its own ruin. A biophile change in this grounding is therefore the condition for the emergence of a more sustained biophile culture. However, even if we recognise the ontological grounding of ethics, this does not necessarily mean that we fully understand the superior subjectivity of nature, nor that we recognise the higher moral principle in the relation of culture to the Earth. The Author therefore, albeit schematically, presents his evolutionarily-ontological concept of man, nature and culture., Josef Šmajs., and Obsahuje poznámky a bibliografii
This article deals with the issue of the regulation of biomedical research. The article first discusses the term biomedical research in general, including its subsets and methods of classification. The historical context, which had a fundamental influence on the development of regulation, is also elaborated. Furthermore, the article deals with ways of regulating biomedical research. It deals with non-legal regulation, ie ethical regulation and regulation in the form of technical-organizational standards. Finally, the legal regulation is discussed, at the international, European and national levels. and Tento článek se zabývá problematikou regulace biomedicínského výzkumu. V článku je nejprve pojednáno obecně o termínu biomedicínského výzkumu, včetně jeho podmnožin a způsobů členění. Rozvedeny jsou také historické souvislosti, které měly na vývoj regulace zásadní vliv. Dále se článek věnuje způsobům regulace biomedicínského výzkumu, je zde rozebrána regulace mimoprávní, tedy etická regulace a regulace ve formě odvětvových a profesních standardů. V závěru je pak pojednáno o regulaci právní, a to na úrovni mezinárodní, evropské i národní.
Východiskem článku je situace viability. Ta je analyzována jako sémantický a medicínský koncept a jsou charakterizovány důsledky, které má klinický status extrémně nezralého novorozence (dítěte narozeného na hranici viability) pro etické uvažování a pro rozhodování o odpovídající lékařské péči, když není zohledněno pouze přežití extrémně nezralého novorozence ale rovněž různá úroveň poškození způsobeného lékařským zásahem. Článek se dále zabývá medicínskou nejistotou, jež je typická pro rozhodování o zdravotní péči o extrémně nezralé novorozence. Následně se zaměřuje na nejistotu etickou, která vyplývá z nejistoty medicínské. V závěru pojednání jsou navrženy způsoby, jak postupovat, rozhodovat a konat v situaci etických dilemat zachraňování dětí narozených na samé hranici viability. and The paper departs from viability, analysing viability as semantic and medical concept and characterizing consequences that clinical status of an extremely preterm newborn (neonate born at the edge of viability) has for ethical considerations and decisions about the proper medical care – when not only survival of the extremely preterm neonate but also diverse level of medical harm to the infant are at the stake. Coming from medical uncertainty, typical for the extremely premature newborns, the paper focuses on moral uncertainty caused my medical uncertainty. Finally the paper brings some modi procedendi for ethical dilemmas of saving infants born at the edge of viability.
Our article focuses on the late philosophy of Levinas, which can be characterized as an ethics of radical passivity, and on its limits (especially in the relationship between ethics/society). The aim is not, however, to overcome the dichotomy of passiv-ity/activity as other phenomenological authors attempt to do, but to deepen this differentiation to such an abysmal level that any sort of philosophy of action is eliminated from this late project of the ethics of passivity. Such a thorough separation of the ethics of responsibility from the entirety of the philosophy of action, one of the main aspects of Levinas’s late works, also has its limitations in Levinas’s thought itself. These limitations are associated with the entrance of the so-called “third party” into the sphere of the infinite responsibility for the Other. We attempt to interpret this contradiction of infinite ethics and finite Justice with the help of Foucault’s concepts of decisions, division, and exclusion.
The paper is a reflection on the role of practical wisdom in ethics. By explaining and trying to understand the essence of practical wisdom, the author has endeavoured to determine whether it can be treated as a central ethical category, and if so, then why. In these analyses, author has referred to the concept of Aristotle, universally acknowledged as the classical one. Characterizing and describing that concept, she tries to answer three questions: 1) What is practical wisdom? 2) What function does it perform in ethics? 3) What is the relationship between practical wisdom and other ethical categories? The article is divided into four parts. Each of them concerns different aspects of the analysis of practical wisdom. As a result, the author has come to several important conclusions: Practical wisdom 1) enables appropriate action, i.e. success in action; 2) refers not only to the means-to-ends relationship, but refers to the end itself; 3) is imperative, because it tells what to do; 4) referring to the unusual situation, it allows to understand that every general principle is limited; 5) it is the intellectual ability to recognize how to achieve happiness., Příspěvek je úvahou o úloze praktické moudrosti v etice. Vysvětlením a pokusem o pochopení podstaty praktické moudrosti se autor snažil určit, zda může být považován za centrální etickou kategorii, a pokud ano, pak proč. V těchto analýzách se autor zmiňuje o pojetí Aristotela, všeobecně uznávaném jako klasický. Charakterizuje a popisuje tento koncept a snaží se odpovědět na tři otázky: 1) Co je praktická moudrost? 2) Jakou funkci plní v etice? 3) Jaký je vztah mezi praktickou moudrostí a ostatními etickými kategoriemi? Článek je rozdělen do čtyř částí. Každá z nich se týká různých aspektů analýzy praktické moudrosti. V důsledku toho autor dospěl k několika důležitým závěrům: Praktická moudrost 1) umožňuje vhodné kroky, tj úspěch v akci; 2) odkazuje nejen na vztah mezi prostředky, ale odkazuje na samotný konec; 3) je nezbytné, protože říká, co má dělat; 4) s odkazem na neobvyklou situaci umožňuje pochopit, že každý obecný princip je omezen; 5) je to intelektuální schopnost rozpoznat, jak dosáhnout štěstí., and Karolina Rozmarynowska
This article examines the dimension of the tragic experience in Levinas’s ethics. This dimension seems at odds with this ethics’ claim to define justice in a new way – no longer as a relation of reciprocity between members of a community, but newly according to the individual and asymmetrical relation to the Other. On several occa-sions, Levinas expresses the intention to overcome the fatality of being and to break with the totalitarian effects of the State logic by revealing the ethical meaning beyond being. His philosophy has therefore been interpreted as an ethics of transcendence, based upon the reference to the idea of the Good, but which is unable to account for the tragic dimension of conflicting values and for the finitude of the subjectivity’s capabilities for doing good. In this article, however, I argue that Levinas does not ignore a dimension of the tragic in the ethical relation to the other. Reconsidering the notion of the “there is” (the il y a) within the relation to the other, I show in the first part of this paper how Levinas’s ethics of transcendence enables us to consider a new sense of the tragic experience, given with the responsibility for the other. In the second part, I examine how this sense of the tragic experience relates to Levinas’s understanding of justice. Confronting Levinas with Ricœur’s approach to tragic action in One-self as another, I point to a gap between Levinas’s ethical concept of justice and the political realisation of justice, the articulation of which also reveals several major problems in Levinas’s understanding of justice.