The revival of the UN Security Council’s regulatory powers after the end of the Cold War as well as new challenges to international peace and security have led to the development and diversification of UN operational tools. In the absence of United Nations’ own material capacities to undertake necessary military action, due to the non-conclusion of agreements provided for in Article 43 of the UN Charter by which UN Member States would commit to provide the necessary force and other assistance to the Security Council upon its call, the latter developed other means. Today, there co-exist two mandated operations by the Security Council vested with the power to use force, each however within a different scope, limits and objective: UN-led “Blue Helmets” and UN-authorized military operations. This functional rapprochement causes nevertheless a great confusion, both in practice and recently in the judicial sphere. Hence, the clarification of the legal regime of each is essential. While the UN-led Blue Helmets vested with the limited power to use force represent the new generation of peacekeeping operations, the UN-authorized operations constitute a decentralized execution of the Council’s enforcement measure. In the latter case the Security Council turns to UN Member States or regional organizations and delegates them its exclusive power to use force under Article 42 of the UN Charter to execute it under set conditions. The limitation of the use of force by the UN-led operation to the strict defence of its civilian mandate does not exempt it from the regime of coercion established under Chapter VII of the UN Charter either. This raises a question of the legal status of this UN-led operation and whether possibly such tool approaches the original concept of UN enforcement forces laid down in Article 43. Analysis of the converging and diverging elements of both operations shows the complexity of this operational domain, the clarification of which is proposed in this article via a legal perspective.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech má od 10. ledna 2015 nahradit stávající Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které je v praxi známé pod zkratkou nařízení Brusel I.Nařízení Brusel I kromě pravidel pro určování pravomocného orgánu upravuje též proces uznávání a výkonu cizích rozhodnutí. Ačkoliv nařízení Brusel I představuje jeden z nejvýznamnějších právních nástrojů Evropské unie v oblasti justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech, a tedy
i v oblasti uznávání a výkonu cizích rozhodnutí, má oproti němu nové nařízení ve větší míře umožňovat jednodušší, méně nákladný a více automatizovaný systému pohybu (nejen) soudních rozhodnutí. Takto stanoveného cíle má být dosaženo zejména zrušením kontroverzního prohlášení vykonatelnosti (tzv. exequatur). Tento článek analyzuje proces uznání a výkonu rozhodnutí v novém nařízení, pro tyto účely označovaného jako nařízení Brusel I bis, a poukazuje na nejdůležitější změny oproti procesu uznání a výkonu rozhodnutí ve stávajícím nařízení Brusel I. Důraz je přitom kladen na ověření předpokladu Evropské komise, dle kterého nové nařízení Brusel I bis oproti stávajícímu nařízení Brusel I v budoucnu umožní jednodušší, méně nákladný a více automatizovaný systém pohybu (nejen) soudních rozhodnutí. and The Regulation (EU) No 1215/2012 of the European Parliament and of the Council of 12 December 2012 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters shall since 10 January 2015 replace the existing Council Regulation (EC) No 44/2001 of 22 December 2000 on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgments in civil and commercial matters, known as the Brussels I regulation. Except the well-known rules for determining jurisdiction the Brussels I regulation also contains rules regulating the process of recognition and enforcement of foreign judgments. The Brussels I regulation is one of the most important legal instrument of the European Union in the area of judicial cooperation in civil and commercial matters, and therefore also in the field of recognition and enforcement of foreign judgments. However, the new regulation shall to even a greater extent enable simpler, cheaper and more
automated movement of (but not only) judgments. This objective shall be in particular achieved by the abolishment of the controversial need for the declaration of enforceability (exequatur). This paper analyses the process of recognition and enforcement of judgments in the new regulation, for this purpose referred to as the Brussels I bis regulation, and highlights the most important changes compared to the process of recognition and enforcement of judgments in the existing Brussels I regulation. The emphasis is placed on the verification of the European Commission assumption, according to which the new Brussels I bis regulation shall in the future enable, in comparison to the existing Brussels I regulation, even simpler, cheaper and more automated movement of (but not only) judgments.