Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
Cieľom tejto štúdie je uvedenie Antisthenových rečí Aias a Odysseus do širšieho kontextu sókratovskej literatúry. Výklad vychádza z otázky, či je možné čítať tieto reči z hľadiska sókratovskej dialektiky. Prvá časť pripomína diferenciu medzi rétorikou a dialektikou, ktorú naznačuje Platón v Prótagorovi, keď stavia do protikladu dlhú monologickú reč (makros logos) a krátku dialogickú reč (brachylogia). Druhá časť sa venuje výkladu niektorých Antisthenových zlomkov, ktoré naznačujú, že Antisthenés spájal brachylogiu so skúmaním zdatnosti (areté), ale zároveň kritizoval Platónove pokusy o jej esencialistické uchopenie. Proti Platónovi namieril zrejme aj svoj koncept oikeios logos a tézu o nemožnosti sporu, ktorú by sme mohli uchopiť pomocou sókratovského učenia o škodlivosti nevedenia. Posledná časť sa zaoberá viacerými aspektmi Antisthenových rečí, dáva ich do vzťahu s predošlým výkladom a poukazuje na ich dialektický charakter, ako aj na Antisthenovo osobité poňatie vzťahu medzi rétorikou a dialektikou., The aim of this study is to introduce Antisthenes’ declamations Ajax and Odysseus into the wider context of Socratic literature. The interpretation has as its starting point the question of whether it is possible to read these declamations from the viewpoint of Socratic dialectic. The first part reminds us of the difference between rhetoric and dialectic, which Plato adumbrated in the Protagoras, where the long monological declamation (makros logos) is opposed to the short dialogical declamation (brachulogia). The second part is devoted to the interpretation of some of Antisthenes’ fragments which adumbrate how Antisthenes connects brachulogia with the investigation of virtue (aretē), but at the same time criticised Plato’s attempts to find an essentialist understanding of them. It was against Plato that he evidently aimed his concept oikeios logos and the thesis concerning the impossibility of contradiction, which we might understand with the help of the Socratic doctrine of the harmfulness of unknowing. The last part tackles the various aspects of Antisthenes’ declamations, relates them to the foregoing interpretation and shows their dialectical character, as well as Antisthenes’ peculiar understanding of the relation between rhetoric and dialectic., and Vladislav Suvák.