Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
The article focuses on the conception of absolute idealism elaborated by Czech Hegelian František Sedlák. First, Max Stirner’s position of egoism is presented, as Sedlák was influenced by his critique of the conceptual vertical, i.e. of the subsumption of the individual under abstractions. Second, it examines how Sedlák employed such critique in resolving the so-called “paradox of authority.” Third, it sketches both Sedlák’s reception and critique of Tolstoyanism, at whose conceptual core he encountered a problem associated with conception of abstract morality, which he criticized at first from the standpoint of Stirnerian egoism, later from the standpoint of Hegelian absolute idealism. Finally, Sedlák’s conception of absolute idealism as a philosophy of existence is reconstructed. and Článek se zabývá koncepcí absolutního idealismu českého hegeliána Františka Sedláka. Nejprve je představeno stanovisko egoismu Maxe Stirnera, neboť Sedláka ovlivnila jeho kritika konceptuální vertikály, tj. podřízenosti individua abstrakcím. Ve druhém kroku autor sleduje, jak Sedlák tuto kritiku využívá při řešení tzv. „paradoxu autority“. Následně je přiblížen Sedlákův příklon k tolstojovství, v jehož jádru však Sedlák záhy naráží na obtíže související s tolstojovským pojetím abstraktní morality. Sedlák s ním polemizuje nejprve ze stanoviska stirnerovského egoismu, později absolutního idealismu a hegeliánství. V závěrečném kroku je nakonec představena Sedlákova koncepce absolutního idealismu jako filosofie existence.
This article deals with the proposal, by the early-Wittgenstein, that we avoid antinomies by excluding talk about talk. Given that such a policy is in its very character controversial, we consider whether antimonies might not be better dealt with by a shift from the sphere of epistemology to that of aesthetics. To this end we develop some of the principles of Wittgensteinian aesthetics, taking in the whole of Wittgenstein’s work, both early and late, and its roots in German idealism. Key themes are an analogy between Hegel’s and Wittgenstein’s (later) approach to contradiction, and an analysis of Hegel’s thesis according to which beauty is the sensuous manifestation of truth. and Der Artikel befasst sich mit dem Vorschlag des frühen Wittgenstein, Antinomien durch ein Verbot des Sprechens über die Sprache zu vermeiden. In Anbetracht dessen, dass ein solches Verbot von seinem Wesen her ebenfalls strittig ist, wird die Möglichkeit in Erwägung gezogen, ob Antinomien nicht adäquater durch einen Übergang vom epistemischen in den ästhetischen Bereich angegangen werden konnten. Zu diesem Zweck werden im Kontext des Gesamtwerks Wittgensteins, d. h. sowohl des
Früh- als auch des Spätwerks, sowie hinsichtlich von Wittgensteins Wurzeln im deutschen Idealismus, bestimmte Grundsatze der Ästhetik Wittgensteins entwickelt. Dabei zeigt sich die entscheidende Bedeutung der Analogie der Ansätze Hegels und des (späteren) Wittgensteins hinsichtlich dieser Streitfrage sowie die Analyse der These Hegels, der gemäß die Schönheit die Sinnesmanifestation der Wahrheit ist.