The evolution of Marxist theory in the course of the 20th century was characterized, among other things, by the opening up of Marxism to other currents of thought. One such confluence occurred between Marxism and existentialism. Thanks to their humanistic interpretations of Marxism, Jean-Paul Sartre and Karel Kosík are usually seen as leading representatives of this interface. Both emphasize the social situation of man in their theoretical approaches, but at the same time also give consideration to the uniqueness of his experience and practical relation to the world. This study will try to show that, though Sartre and Kosík share a number of motifs in their work, they cannot be said to belong to the same line of thought. They might converge, that is to say, but they started from opposite directions. Kosík opens Marxism up to ideas from existentialism while solving them on the soil of practical materialism; Sartre, though accepting Marxist social theory, still holds to existentialist assumptions in which the individual is situated against the world and their social environment. and Vývoj marxistické teorie se v průběhu 20. století vyznačoval mimo jiné otevíráním marxismu vlivu dalších myšlenkových proudů. K jednomu z takových setkání došlo mezi marxismem a existencialismem. Jean-Paul Sartre a Karel Kosík jsou díky jejich humanistickému výkladu marxismu obvykle vnímáni jako přední představitelé této interakce. Oba vycházejí z důrazu na sociální situovanost člověka, současně ale ve svých teoriích dávají prostor také jedinečnosti jeho zkušenosti a praktického vztahování ke světu. Tato studie se pokusí dokázat, že navzdory řadě shodných motivů v jejich díle nemůžeme Jeana-Paula Sartra a Karla Kosíka zařazovat do téže myšlenkové linie. Oba autoři totiž vycházejí k onomu sblížení z opačných pólů. Zatímco Kosík otevírá marxismus podnětům z existencialismu, ale současně je stále řeší na půdě praktického materialismu, Sartre navzdory přijetí marxistické sociální teorie stále drží existencialistické předpoklady, v nichž je jedinec postaven proti světu a svému sociálnímu prostředí.
Cieľom tejto štúdie je uvedenie Antisthenových rečí Aias a Odysseus do širšieho kontextu sókratovskej literatúry. Výklad vychádza z otázky, či je možné čítať tieto reči z hľadiska sókratovskej dialektiky. Prvá časť pripomína diferenciu medzi rétorikou a dialektikou, ktorú naznačuje Platón v Prótagorovi, keď stavia do protikladu dlhú monologickú reč (makros logos) a krátku dialogickú reč (brachylogia). Druhá časť sa venuje výkladu niektorých Antisthenových zlomkov, ktoré naznačujú, že Antisthenés spájal brachylogiu so skúmaním zdatnosti (areté), ale zároveň kritizoval Platónove pokusy o jej esencialistické uchopenie. Proti Platónovi namieril zrejme aj svoj koncept oikeios logos a tézu o nemožnosti sporu, ktorú by sme mohli uchopiť pomocou sókratovského učenia o škodlivosti nevedenia. Posledná časť sa zaoberá viacerými aspektmi Antisthenových rečí, dáva ich do vzťahu s predošlým výkladom a poukazuje na ich dialektický charakter, ako aj na Antisthenovo osobité poňatie vzťahu medzi rétorikou a dialektikou., The aim of this study is to introduce Antisthenes’ declamations Ajax and Odysseus into the wider context of Socratic literature. The interpretation has as its starting point the question of whether it is possible to read these declamations from the viewpoint of Socratic dialectic. The first part reminds us of the difference between rhetoric and dialectic, which Plato adumbrated in the Protagoras, where the long monological declamation (makros logos) is opposed to the short dialogical declamation (brachulogia). The second part is devoted to the interpretation of some of Antisthenes’ fragments which adumbrate how Antisthenes connects brachulogia with the investigation of virtue (aretē), but at the same time criticised Plato’s attempts to find an essentialist understanding of them. It was against Plato that he evidently aimed his concept oikeios logos and the thesis concerning the impossibility of contradiction, which we might understand with the help of the Socratic doctrine of the harmfulness of unknowing. The last part tackles the various aspects of Antisthenes’ declamations, relates them to the foregoing interpretation and shows their dialectical character, as well as Antisthenes’ peculiar understanding of the relation between rhetoric and dialectic., and Vladislav Suvák.