Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“., The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”, and Der Zynismus von Hegels Philosophie ist ein Thema, das schon seit langem, ganz bestimmt seit Poppers Werk Die offene Gesellschaft und ihre Feinde, die engen Grenzen der Fachdiskussion überschreitet. Die Verherrlichung des Krieges als Mittel zur Festigung des Staates bzw. die Bewunderung „weltgeschichtlicher“ Persönlichkeiten wie Cäsar oder Napoleon, dies alles zusammengefasst in der schockierenden Behauptung: was wirklich ist, ist vernünftig, werden als Erhebung des Status quo, d.h. des preußischen Staates, aufgefasst, in dem die Geschichte ihren Höhepunkt fand und Hegel seine ersehnte Machtposition. Das Zitat „Umso schlimmer für die Wirklichkeit“, das angeblich Hegels Antwort auf eine Kritik seiner Dissertation über Planetenbahnen wiedergibt, erweitert dieses zynische Moment auch auf Hegels theoretische Philosophie. Im Artikel wird zunächst dargelegt, warum diese Vorstellung schon von der Sache her falsch ist. Schwerpunkt des folgenden Teils ist der begriffliche Aspekt des Problems. Laut meiner These ist Hegels Zynismus zwar real, seine Funktion besteht jedoch primär in der Didaktik. Sie manifestiert die komplizierte logische Struktur unseres Redens darüber, was „ist“.
In this article I deal with the general question of logical truth or, rather, with the question of what it means when we say that a sentence or a judgement is true for logical reasons. I tackle this question against the background of the most important milestones in the development of logic understood in the broadest sense that is, the projects (1) of Eleatic and Platonic dialectic; (2) Aristotle’s syllogistic approach; (3) Kant’s transcendental logic; and (4) the modern logic of Frege. In relation to the latter I indicate two kinds of influence which formed it, namely (a) the mathematical influence stemming from the problems surrounding the reformed calculus, and (b) the philosophical influence consisting in the rejection of Kant’s definition of mathematics as sciences depending on constructions in space and time. The overall result of the paper will be a critical view of the very idea of formal logic, i.e. of the canon of judgement which is applied quite generally, regardless of the given field, so influentially articulated by, for example, Descartes and Brouwer.
The article deals with Cantor’s diagonal argument and its alleged philosophical consequences such as that (1) there are more reals than integers and, hence, (2) that some of the reals must be independent of language because the totality of words and sentences is always count-able. My claim is that the main flaw of the argument for the existence of non-nameable (hence unrecognizable) objects or truths lies in a very superficial understanding of what a name or representation actually is., Abstraktní
Článek pojednává o Cantorově diagonálním argumentu a jeho údajných filosofických důsledcích, jako je to, že (1) existuje více reálných než celých čísel, a proto (2) že některé z reals musí být nezávislé na jazyce, protože souhrn slov a vět je vždy počitatelný. Moje tvrzení je, že hlavní chybou argumentu pro existenci nemazatelných (tedy nerozpoznatelných) objektů nebo pravd leží velmi povrchní chápání toho, co vlastně je jméno nebo reprezentace., and Vojtěch Kolman
Autor diskutuje Kulkovu estetickou studii zejména ve vztahu k předkládanému schématu kvantifikace hodnoty uměleckého díla a zabývá se podrobně také jistými „pozitivistickými“ rysy Kulkova přístupu k tématu umění. Tyto pak na vybraných příkladech podrobně kritizuje. Současně však oceňuje zejména čtivou a myšlenkově stimulující povahu Kulkovy knihy a jeho textů obecně., The author discusses Kulka’s study on aesthetics, especially in regards to the system he presents for the quantification of the value of a work of art; the article also deals in detail with certain “positivist” features of Kulka’s approach to art. From these the author then provides a detailed critique of selected examples. At the same time, however, he appreciates the readable and intellectually stimulating nature of Kulka’s book and of his texts in general., and Im vorliegenden Artikel diskutiert der Autor Kulkas Studie zur Ästhetik insbesondere in Bezug auf das dort präsentierte Schema der Quantifizierung des Werts eines Kunstwerks. Gleichfalls befasst er sich eingehend mit bestimmten „positivistischen“ Grundzügen von Kulkas Ansatz zum Thema Kunst, die er anhand ausgewählter Beispiele einer gründlichen Kritik unterzieht. Gleichzeitig hebt er jedoch auch hervor, dass Kulkas Buch und seine Texte im Allgemeinen sehr gut lesbar und gedanklich stimulierend sind.
This article deals with the proposal, by the early-Wittgenstein, that we avoid antinomies by excluding talk about talk. Given that such a policy is in its very character controversial, we consider whether antimonies might not be better dealt with by a shift from the sphere of epistemology to that of aesthetics. To this end we develop some of the principles of Wittgensteinian aesthetics, taking in the whole of Wittgenstein’s work, both early and late, and its roots in German idealism. Key themes are an analogy between Hegel’s and Wittgenstein’s (later) approach to contradiction, and an analysis of Hegel’s thesis according to which beauty is the sensuous manifestation of truth. and Der Artikel befasst sich mit dem Vorschlag des frühen Wittgenstein, Antinomien durch ein Verbot des Sprechens über die Sprache zu vermeiden. In Anbetracht dessen, dass ein solches Verbot von seinem Wesen her ebenfalls strittig ist, wird die Möglichkeit in Erwägung gezogen, ob Antinomien nicht adäquater durch einen Übergang vom epistemischen in den ästhetischen Bereich angegangen werden konnten. Zu diesem Zweck werden im Kontext des Gesamtwerks Wittgensteins, d. h. sowohl des
Früh- als auch des Spätwerks, sowie hinsichtlich von Wittgensteins Wurzeln im deutschen Idealismus, bestimmte Grundsatze der Ästhetik Wittgensteins entwickelt. Dabei zeigt sich die entscheidende Bedeutung der Analogie der Ansätze Hegels und des (späteren) Wittgensteins hinsichtlich dieser Streitfrage sowie die Analyse der These Hegels, der gemäß die Schönheit die Sinnesmanifestation der Wahrheit ist.