The evolution of Marxist theory in the course of the 20th century was characterized, among other things, by the opening up of Marxism to other currents of thought. One such confluence occurred between Marxism and existentialism. Thanks to their humanistic interpretations of Marxism, Jean-Paul Sartre and Karel Kosík are usually seen as leading representatives of this interface. Both emphasize the social situation of man in their theoretical approaches, but at the same time also give consideration to the uniqueness of his experience and practical relation to the world. This study will try to show that, though Sartre and Kosík share a number of motifs in their work, they cannot be said to belong to the same line of thought. They might converge, that is to say, but they started from opposite directions. Kosík opens Marxism up to ideas from existentialism while solving them on the soil of practical materialism; Sartre, though accepting Marxist social theory, still holds to existentialist assumptions in which the individual is situated against the world and their social environment. and Vývoj marxistické teorie se v průběhu 20. století vyznačoval mimo jiné otevíráním marxismu vlivu dalších myšlenkových proudů. K jednomu z takových setkání došlo mezi marxismem a existencialismem. Jean-Paul Sartre a Karel Kosík jsou díky jejich humanistickému výkladu marxismu obvykle vnímáni jako přední představitelé této interakce. Oba vycházejí z důrazu na sociální situovanost člověka, současně ale ve svých teoriích dávají prostor také jedinečnosti jeho zkušenosti a praktického vztahování ke světu. Tato studie se pokusí dokázat, že navzdory řadě shodných motivů v jejich díle nemůžeme Jeana-Paula Sartra a Karla Kosíka zařazovat do téže myšlenkové linie. Oba autoři totiž vycházejí k onomu sblížení z opačných pólů. Zatímco Kosík otevírá marxismus podnětům z existencialismu, ale současně je stále řeší na půdě praktického materialismu, Sartre navzdory přijetí marxistické sociální teorie stále drží existencialistické předpoklady, v nichž je jedinec postaven proti světu a svému sociálnímu prostředí.
In the philosophy of Jean-Paul Sartre, three works stand out for their compass: Being and Nothingness (L’être et le néant, 1941), Critique of Dialectical Reason (Critique de la raison dialectique, 1960) and The Idiot of the Family (L’Idiot de la famille, 1971). While the subtitle of the first work states that it is an “essay on phenomenological ontology,” the second work aims to study the “theory of practical wholes,” and the last work presents the method of existential psychoanalysis in practice. Due to their distinct focuses, these volumes can be presented as three entities independent from one another, differing not only in terms of their topics and terminologies, but also in their methodological procedures. The aim of the article, however, is to show that in spite of the different perspectives from which Sartre views human existence in the individual texts, there still remains a certain continuity between the discussed works. This continuity lies in Sartre’s effort to restore an authentic relationship between consciousness and the world. Sartre in fact never repudiated his initial concept of consciousness as intentionality, however much he later came to regard it as being inadequate. As a result of pressure from historical events and also the influence of Simone de Beauvoir, he shifted from the concept of “consciousness in the situation” to “consciousness in society and in history.” Across the range of his philosophy, he is primarily concerned with restoring the spontaneity of consciousness and prioritizing it over inauthentic attitudes. and Ve filosofii Jeana-Paula Sartra svým rozsahem vynikají tři publikace: Bytí a nicota (L‘Être et le Néant, 1941), Kritika dialektického rozumu (Critique de la raison dialectique, 1960) a Rodinný idiot (L’Idiot de la famille, 1971). Zatímco podtitul prvního díla sděluje, že se jedná o „esej o fenomenologické ontologii“, druhé dílo si klade za cíl studovat „teorie praktických celků“ a poslední práce uvádí v praxi metodu existenciální psychoanalýzy. Tyto svazky se tak vzhledem ke svému odlišnému zaměření mohou prezentovat jako tři na sobě nezávislé celky, lišící se nejenom tématem a terminologií, ale i metodologickým postupem. Cílem článku je však ukázat, že navzdory odlišným perspektivám, ze kterých Sartre v jednotlivých textech pohlíží na lidskou existenci, jistá souvislost mezi uvedenými díly přece jen existuje. Tato souvislost spočívá v Sartrově snaze o obnovení autentického vztahu mezi vědomím a světem. Sartre totiž nikdy nepopřel svůj prvotní koncept vědomí jako intencionality, jakkoli ho postupem času začal považovat za nedostačující. Pod tlakem historických událostí a také pod vlivem Simone de Beauvoir se proto přesunul z konceptu „vědomí v situaci“ k „vědomí ve společnosti a v dějinách“. Napříč jeho filosofií mu jde především o navrácení spontaneity vědomí a její upřednostnění před neautentickými postoji.