Pozornost je věnována dvěma v současné době nejvýznamnějším hraničním určovatelům evropského mezinárodního práva soukromého – obvyklému pobytu a bydlišti. Pro účely unijních nařízení z oblasti mezinárodního práva soukromého je jak u obvyklého pobytu, tak u bydliště třeba rozlišovat, zda se jejich určování týká fyzických nebo právnických osob. Článek krátce shrnuje pojetí obvyklého pobytu abydliště fyzických osob a soustředí se na pojmy obvyklého pobytu a bydliště osob právnických.Oba pojmy jsou pro účely mezinárodního práva soukromého ve vztahu k právnickým osobám definovány, jejich definice však vyšší míru právní jistoty účastníků poměrů s mezinárodním prvkem nezajišťují. Obvyklý
pobyt je primárně definován jako místo ústřední správy právnické osoby, bydliště jako místo ústřední správy nebo sídlo nebo hlavní provozovna. Definiční pojmy však v rámci příslušných unijních nařízení již dále vymezeny nejsou. Článek poukazuje na skutečnost, že při současné komplikované struktuře nadnárodních skupin společností, může být velmi obtížné v případě koncernů s jistotou předvídat zejména místo ústřední správy, což se odráží ve větší míře nejistoty ohledně rozhodného práva a mezinárodně příslušného soudu. and The article deals with the two connecting factors currently of most importance in European private international law – habitual residence and domicile. When determining either habitual residence or domicile for the purpose of any of the European Regulations adopted within the framework
of private international law, a distinction must be made between natural and legal persons. The article summarises briefly the concept of habitual residence and domicile of natural persons and concentrates on the notions of habitual residence and domicile as applied to legal persons. It shows that despite the fact that both are defined in Regulations for the purposes of private international law, their definitions do not necessarily mean a higher degree of legal certainty in crossborder relations.Habitual residence is primarily defined as place of central administration of a legal person, domicile as either place of central administration or statutory seat or principal place of business. However, these autonomous terms are not defined or specified any further in the respective EU Regulations. The article further draws attention to difficulties that might appear when determining a place of central administration of a holding company that is part of a complicated supranational corporate structure, leading to a higher degree of legal uncertainty with respect to the law that applies and the court that has jurisdiction.
Příspěvek se věnuje otázce prostoru pro uvážení v mezinárodním právu soukromém. Obecně vychází z toho, že prostor pro uvážení rozhodujícího orgánu by neměl jít přes určité hranice, které jsou vymezeny požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právních řešení a rozhodnutí. Je třeba přiznat, že možnost flexibilních řešení klade zcela nepochybně vyšší nároky na rozhodování, přitom však umožňuje přihlížet ke specifikům jednotlivého případu. Předmětem příspěvku jsou tři aspekty naznačené otázky: formulace hraničních určovatelů, únikové doložky a řešení mezer zejména v českém mezinárodním právu soukromém, surčitými přesahy do evropského mezinárodního práva soukromého a některých národních právních úprav.
Nejedná se zde o striktní, vzájemně logicky propojené členění, neboť tyto tři aspekty se částečně překrývají. and The paper focuses on judicial discretion in private international law. In general, judicial discretion should not exceed certain limits which are defined by the requirement of legal certainty and predictability. At the same time the possibility of flexible solutions allows for considering specific circumstances of each individual case on the one hand, but imposes higher demands on the decisionmaking on the other. The paper wants to focus on three aspects of the outlined issue: formulation of connecting factors, escape clauses and the filling of gaps in Czech private international law, in the context of European private international law and relevant national legislation of selected countries. This structural classification is neither strict, nor entirely logically interconnected as these three aspects are partially overlapping.