Příspěvek se věnuje otázce prostoru pro uvážení v mezinárodním právu soukromém. Obecně vychází z toho, že prostor pro uvážení rozhodujícího orgánu by neměl jít přes určité hranice, které jsou vymezeny požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti právních řešení a rozhodnutí. Je třeba přiznat, že možnost flexibilních řešení klade zcela nepochybně vyšší nároky na rozhodování, přitom však umožňuje přihlížet ke specifikům jednotlivého případu. Předmětem příspěvku jsou tři aspekty naznačené otázky: formulace hraničních určovatelů, únikové doložky a řešení mezer zejména v českém mezinárodním právu soukromém, surčitými přesahy do evropského mezinárodního práva soukromého a některých národních právních úprav.
Nejedná se zde o striktní, vzájemně logicky propojené členění, neboť tyto tři aspekty se částečně překrývají. and The paper focuses on judicial discretion in private international law. In general, judicial discretion should not exceed certain limits which are defined by the requirement of legal certainty and predictability. At the same time the possibility of flexible solutions allows for considering specific circumstances of each individual case on the one hand, but imposes higher demands on the decisionmaking on the other. The paper wants to focus on three aspects of the outlined issue: formulation of connecting factors, escape clauses and the filling of gaps in Czech private international law, in the context of European private international law and relevant national legislation of selected countries. This structural classification is neither strict, nor entirely logically interconnected as these three aspects are partially overlapping.