Vzhledem k množství termínů používaných k popisu svobodného, nezávislého fungování individua a s ohledem na význam této myšlenky pro celoživotní vývoj poskytuje článek přehled aktuálně používaných psychologických pojetí autonomie. Přehled je strukturován podle dvou pohledů: psychologie individuálních rozdílů a vývojové psychologie s důrazem na adolescenci a ranou dospělost. Různá pojetí autonomie lze z obou hledisek roztřídit do dvou skupin: zkušenostně subjektivní autonomii zaměřenou na zkušenost volby a utváření vlastního chování a objektivní autonomii zaměřenou na specifické druhy mezilidské (ne)závislosti a její vývoj. Zvláště v těchto přístupech je obsah všech individuálních konstruktů zřejmý z jejich operacionalizací, které jsou do přehledu také zahrnuty., With respect to the multitude of terms used to describe free, independent functioning of an individual and to the salience of this idea in lifespan development, this study provides a review of the concepts of autonomy currently used in psychology. The review is structured from two perspectives: psychology of individual differences and developmental psychology with emphasis on adolescence and emerging adulthood. From both these perspectives the reviewed concepts of autonomy may be categorised into two groups: experiential-subjective autonomy focused on the experience of choice and authorship of own behaviour and objective concepts focusing on specific kinds of interpersonal (in) dependence and its development. Especially with the latter approaches the content of each individual construct is clear from their operationalizations that are also included in the review., and Stanislav Ježek.
Fyzikalismus jako metafyzická nebo ontologická koncepce si udržuje dominantní postavení od druhé poloviny minulého století až do současnosti. Tvrzení, že vše je fyzikálně konstituováno, je zároveň velmi těsně propojeno s mikrofyzikálním redukcionismem, který předpokládá existenci fundamentálních zákonů, na které je vše redukovatelné. V této souvislosti vzniká otázka statusu a možné autonomie zákonů speciálních věd. Stať se zaměřuje na základní fi losofi cké diskuse mezi silným, slabým a nereduktivním fyzikalismem, které se k autonomii zákonů speciálních věd staví odlišnými způsoby, z nichž však žádný nelze považovat za dostatečně přesvědčivý a úspěšný. Stať se snaží prokázat existenci univerzálního mechanismu emergence, jenž vede jak ke vzniku nových a komplexních entit, tak ke vzniku zákonitostí jejich chování, čímž je zdůvodněn autonomní status speciálních věd a speciálněvědních zákonů. and Physicalism as a metaphysical or ontological concept has maintained a dominant position since the second half of the last century to the present day. Th e claim that everything is physically constituted oft en accompanies microphysical reductionism, which assumes the existence of fundamental laws to which everything is reducible. In this context, a question regarding the status and possible autonomy of the laws of special sciences arises. Th e article focuses on the basic philosophical discussions between the strong, weak, and non-reductive physicalism that treat the laws of special sciences in diff erent ways, but none of which can be considered suffi ciently convincing and successful. Th e article seeks to prove the existence of a universal mechanism that leads to the emergence of new and complex entities and regulations of their behaviour, thus justifying the autonomous status of special sciences and laws.
Informovaný souhlas je fundamentální etická i právní doktrína, která má ochraňovat práva pacienta. Filosofové a právníci vytvořili množství odborné literatury, která se zabývá otázkou autonomie, sebe-určení v kontextu informovaného souhlasu. Primárním cílem tohoto článku je provést historickou analýzu, vycházející z empirických studií, přičemž předmětem zkoumání budou historické prameny popisující vztah mezi pacientem a lékaře. Při tomto historickém zkoumání je třeba mít stále na vědomí, že informovaný souhlas je hybridní koncept – skládá se totiž z prvku lékařovy povinnosti sdělovat informace pacientovi a z pacientovy vůle podstoupit léčbu. V tomto článku se pokusím analyzovat oba tyto koncepty. Historická analýza pak poodkrývá, že vztah lékaře a pacienta byl založen na „paternalistickém“ konceptu, doktoři chtěli činit dobro pro své pacienty, aniž by se jich ptali na názor a přenášeli na ně rozhodovací pravomoc. Historie medicínské etiky se odvíjela od Hippokratovské přísahy. V starověké i středověké medicíně není pacient přizván do procesu rozhodování o jeho léčbě. V moderní éře by tomu mělo být jinak. Má však jít o radikální změnu? V článku jsou zkoumany dvě odlišné interpretace vztahu lékaře a pacienta v historickém kontextu, teze obhajovaná Martinem Pernickem a druhá zastávaná psychiatrem Jay Katzem. Katz mluví o „tichém světu lékaře a pacienta“, který přetrvával minimálně do druhé poloviny 20. století. Pernick nesouhlasí. Podle ně koncepty pravdomluvnosti vůči pacientovi, s čímž souvisí i snaha dosáhnout souhlasu pacienta s navrženou léčbou, jsou přítomny již minimálně v 18. století. Článek srovnává obě teze a vyvozuje etické závěry. and Informed consent is the fundamental ethical and legal doctrine that protects the patient's rights. Philosophers and lawyers have created an enormous literature addressing the themes of personal autonomy, self-determination, and informed consent. Firstly, this article makes a historical research based on some empirical studies, searching for historical sources of doctor – patient relationship. Informed consent is a little bit hybrid concept which speaks both to physicians´ disclosure obligations and patients´ willingness to undergo a particular treatment. Both elements and their historical background shall be analysed in this article. The brief history of doctor-patient communication seems to be based on paternalistic approach. Throughout the ages physicians believed that they should make treatment decisions for their patients. This conviction inheres in the Hippocratic Oath. The patient is not mentioned as a person whose ability and judgment deserve consideration, at least in the antique and medieval ages. We can find slide different opinions on communication between doctor and patient in modern era. Two recently framed and competitive historical analyses illustrate the difficulty of amassing historical evidence about informed consent and its historical justifications. The two theses have been ably defended by historian Martin S. Pernick and psychiatrist Jay Katz. Katz speaks about “the silent world of doctor and patient”, which persists at least till the second half of 20th century. By contrast, Pernick concludes, after a thorough examination of a wide variety of nineteenth-century sources, that "truth-telling” and “consent-seeking” have long been part of an indigenous medical tradition, based on medical theories that taught that knowledge and autonomy had demonstrably beneficial effects on most patients' health.