Budova Galerie umění (Műcsarnok) podle plánů Schickedanze a Herzoga v eklektickém neoklasicistním stylu, s fasádou ovlivněnou pozdní renesancí. Na hlavním průčelí je pod štítem bohatá malířská dekorace, několik figurálních alegorických výjevů. První zleva alegorie vzniku sochy: figurální scéna umístěná do prostoru antického chrámu, zleva dvě sedící polonahé ženy hledí na sedícího sochaře (Polykleitos) a Minervu, ochránkyni umění, která pozvihuje levici k soše mladíka uvazujícího si stužku vítězství kolem hlavy. Za sochou je Amor drží luk, na zádech má toulec se šípy. Další scénu odděluje alegorie Sochařství - chlapec se sochařskými nástroji a malou soškou v ruce. Druhá figurální scéna nad vchodem představuje Apollóna a Múzy na Helikonu. Zleva stojí polonahá žena zobrazená zezadu, v pozadí za ní antická nádoba s figurálním reliéfem, další je žena s mečem a divadelní maskou (Tragedie), další je múza s lyrou (Euterpé), múza tance, múza s palmovou ratolestí. Uprostřed sedí Apollón obklopený atributy - lyra, uk, toulec se šípy, vavřínový věnec, sluneční kotouč, Pegas. Vedle Apollóna sedí múza Historie s tabulkou a rydlem, na zemi u jejích nohou je nádoba na svitky. Za ní múza s dvojitou flétnou, múza s lyrou, Uranie s globem a kružidlem, poslední múza personifikuje Umění - opírá se o sloup s volutovou hlavicí, na něm divadelní maska, keramická nádoba zdobená meandrem. Figurální scénu od posledního výjevu odděluje postava chlapce s paletou a štetcem -alegorie Malířství. Poslední výjev je situován na pozadí antického chrámku s pramenem, u něhož sedí žena a stojí mladík, jehož stín zachycuje na plátno druhý sedící muž. Přihlížejí dvě ženy, jedna s nádobou na vodu a muž, který drží ratolest., Hájos 2001, s. 36 - 42., and První výjev ukazuje na několik antických odkazů. Je to například reliéf v pozadí scény, variace na Dexileovu stélu, také je zde socha Diadúmena, patrně Polykleitovo dílo. Prostřední výjev zobrazuje Apollóna a múzy na pahorku Múz v pohoří Helikónu (Paus. 2, 31, 12; Stat. Theb.4, 60), kde bájný Pégas úderem kopyta odchalil pramen básnictví. Poslední výjev je ilustrací antického mýtu o původu malířství, podle něhož bylo počato tak, že byl obkroužen lidský stín (Plin. hist.nat. 35, 15)
Budova Galerie umění (Műcsarnok) podle plánů Schickedanze a Herzoga v eklektickém neoklasicistním stylu, s fasádou ovlivněnou pozdní renesancí. Na hlavním průčelí je pod štítem bohatá malířská dekorace, několik figurálních alegorických výjevů. První zleva alegorie vzniku sochy: figurální scéna umístěná do prostoru antického chrámu, zleva dvě sedící polonahé ženy hledí na sedícího sochaře (Polykleitos) a Minervu, ochránkyni umění, která pozvihuje levici k soše mladíka uvazujícího si stužku vítězství kolem hlavy. Za sochou je Amor drží luk, na zádech má toulec se šípy. Další scénu odděluje alegorie Sochařství - chlapec se sochařskými nástroji a malou soškou v ruce. Druhá figurální scéna nad vchodem představuje Apollóna a Múzy na Helikonu. Zleva stojí polonahá žena zobrazená zezadu, v pozadí za ní antická nádoba s figurálním reliéfem, další je žena s mečem a divadelní maskou (Tragedie), další je múza s lyrou (Euterpé), múza tance, múza s palmovou ratolestí. Uprostřed sedí Apollón obklopený atributy - lyra, uk, toulec se šípy, vavřínový věnec, sluneční kotouč, Pegas. Vedle Apollóna sedí múza Historie s tabulkou a rydlem, na zemi u jejích nohou je nádoba na svitky. Za ní múza s dvojitou flétnou, múza s lyrou, Uranie s globem a kružidlem, poslední múza personifikuje Umění - opírá se o sloup s volutovou hlavicí, na něm divadelní maska, keramická nádoba zdobená meandrem. Figurální scénu od posledního výjevu odděluje postava chlapce s paletou a štetcem -alegorie Malířství. Poslední výjev je situován na pozadí antického chrámku s pramenem, u něhož sedí žena a stojí mladík, jehož stín zachycuje na plátno druhý sedící muž. Přihlížejí dvě ženy, jedna s nádobou na vodu a muž, který drží ratolest., Hájos 2001, s. 36 - 42., and První výjev ukazuje na několik antických odkazů. Je to například reliéf v pozadí scény, variace na Dexileovu stélu, také je zde socha Diadúmena, patrně Polykleitovo dílo. Prostřední výjev zobrazuje Apollóna a múzy na pahorku Múz v pohoří Helikónu (Paus. 2, 31, 12; Stat. Theb.4, 60), kde bájný Pégas úderem kopyta odchalil pramen básnictví. Poslední výjev je ilustrací antického mýtu o původu malířství, podle něhož bylo počato tak, že byl obkroužen lidský stín (Plin. hist.nat. 35, 15)
Alegorie pravdy (Wahrheit): postava stojící nahé ženy, na ramenou přehozená drapérie, v pozdvižené pravici drží zrdcadlo., Jacob 2011#, 15-17., and Den Gebäudeeingang am Schlossplatz rahmen bis zum Obergeschoss durchgehende Säulenpaare. Auf ihrer Brüstung zum Obergeschoss befinden sich vier allegorische Figuren: Wahrheit, Gesetz, Gerechtigkeit und Standhaftigkeit. Jede der weiblichen Figuren ist mit einem typischen Attribut versehen, die (nackte) Wahrheit lässt uns in den Spiegel schauen, die Dame des Gesetzes hält eine Gesetzestafel in der Hand, die Gerechtigkeit zeigt ihr Schwert und die Standhaftigkeit wird durch eine kleine Sphinxfigur symbolisiert, deren Dauerhaftigkeit ja bekannt ist. An diesen Tugenden sollte sich ein Parlament ausrichten.
Bronzová socha: nahá Psyche, ve zdvižené ruce flakón (pyxis Proserpinae), pro který ji poslala do podsvětí Venuše. Tři amorkové ji vynášejí do nebes., Prag um 1600#, I, č. 56., and Sousoší odkazuje na Apuleiova Zlatého osla, v němž Jupiter rozhodl, že Psýché má být odnesena na nebesa, aby se stala bohyní. Současně je sousoší alegorií cesty k nesmrtelnosti.
Bronzová plastika: nahá Fama (děvče, krátké vlasy, křídla) stojí a troubí na vysoko zdviženou trumpetu, v levé zdvižené ruce drží korunu a trumpetu. Vedle stojí lev. and Alegorie slávy vladaře.
Pískovcové souséší: nahý Boreás (vousy, křídla) unáší nahou Óreithyii, dole putto s pochodní obrácenou dolů., Poche 1955#, 66-67., Kořán 1999#, 118., and Socha byla určena pro niku zahradního schodiště v zámeckém parku. Přítomnost putta s obrácenou pochodní upozorňuje na alegorický význam sousoší: Čas unáší Krásu. Socha je volnou kopií sousoší v drážďanské Grosser Garten (Pietro Balestra, před 1720).
Olej na dubovém dřevě (73 x 52 cm). Figurální scéna v krajině ve třech sférách (země a moře, nebe s oblaky). V popředí dole podstavec, na schodech pod ním jsou roztroušeny mušle a květiny, bodláky, na podstavci stojí Amor, v pravé ruce hořící pochodeň. Obklopují ho dvojice v milostném obětí. V oblacích je naznačena láska duchovní., Vacková 1989#, 366-369, 378., and snad inspirace? Amor omnibus idem = láska je pro všechny stejná??, Vergilius Georgika 3, 244???
Kresba (58 x 48 cm): Herkules (lví kůže) se chystá kyjem zabít Neřesti, které srazil na zem: nalevo je Svár (stará žena, místo vlasů hadi), napravo Lakota (bytost s oslíma ušima a pytlem s penězi v ruce, uprostřed Přetvářka (maska v popředí, vedle ní žába). Nad Herkulem sedí na oblaku Minerva (přilba) s věncem a palmovou ratolestí v ruce, vedle leží její štít s Gorgoneiem a kopí. V pozadí antické chrámy a postavy Múz., Kaufmann 1988#, I/16., Fusenig 2010#, č. 90 s. 232., and Stejná kresba: Göttingen, Kunstgeschichtliches Seminar der Universität, Kunstsammlung inv. č. H 510 (31,1 x 21,1 cm). Patrně přípravná kresba k nedochovanému obrazu z Rudolfovy sbírky. Není vyloučeno, že tento ztracený obraz tvořil střed triptychu, jehož další součásti tvořily dvě imperiální alegorie (srov. Stuttgart, Návrat Saturnovy říše 2; Mnichov, Návrat Panny). Herkules byl častým alter ego habsburských císařů včetně Rudolfa II.
"Hermathena" byla v 16. století zobrazována jako dvojice nebo spojení Merkura a Athény., Kaufmann 1982#., McGrath 1987#., Krems 2002#., and Marcus Tullius Cicero v dopisech odesílaných do Athén Titu Pomponiu Attikovi píše od roku 68 př. Kr. o sochách, které mu měl Attikus poslat, aby s nimi mohl vyzdobit "Gymnasium" svojí nejmilejší vily u Tuscula (srov. Constans 1931). V dopise ze začátku roku 66 př. Kr. (Cic. Att. 1, 5, 3) píše nadšeně o zprávě o hermovce (sloupu s hlavou boha, nejčastěji Herma), která zobrazuje Athénu (Hermathena). V 16. století byla pasáž čtena v tom smyslu, že v antice existovaly sochy zobrazující současně Minervu a Merkura. Achille Boschi si proto vybral Hermathenu jako znak pro akademii, kterou založil v Bologni a nazval ji "Accademia Hermatena" (Bocchi 1555, 18 a 210). Cartari se obšírně věnuje údajnému antickému ideovému poselství této sochy (Cartari 1571, 356). Lomazzo ve svém "Traktátu o umění" z roku 1585 v kapitole "Jaké obrazy se hodí do škol a gymnázií" doporučuje vedle filosofů právě "Hermatenu", objímající se Minervu a Merkura. V monumentálním umění se Hermathena, jakožto spojení Minervy a Merkura v jednu bytost, objevuje v na fresce Federica Zuccari (program: Annibale Caro) v Palazzo Farnese v Caprarole (1566-1569), na níž má Hermathena od pasu nahoru dvě těla, ale pouze dvě nohy (srov. Parlato 2000). Hermathena byla velmi oblíbeným námětem rudolfinského umění, najdeme ji v tvorbě Hanse von Aachena (Paris, BN, Hermathena, c. 1590), Bartholomea Sprangera (Praha, Hrad, Merkur a Minerva, c. 1585) a Aegidia Sadelera (Praha, NG, Triumf moudrosti). Již v 16. století ale antikváři toto čtení Cicerona odmítli, zcela správně argumentovali, že "Hermathena" je hermovka Minervy, tedy sloup s hlavou Athény (Orsini 1570, 85), tento výklad se objevuje ve vydání Cartariho z roku 1615, které redigoval Pignoria (Cartari 1615, 318-320). V 17. století tento názor převládl. .