Vydání kritické edice Apologie, latinského spisu husitského nonkonformisty Mikuláše z Drážďan z roku 1415, kterým reagoval na zákaz laického kalicha, jednoho z nejvýraznějších symbolů husitského hnutí. Součástí edice s textověkritickým aparátem je dílčí studie o genetických vztazích dochovaných rukopisů, analýza struktury díla a prozkoumání jeho předloh, které zasazují vydávaný text do jeho významových souvislostí. Jakožto výsledek zpřístupnění středověkého rukopisného materiálu je kniha primárně určena pro badatele zabývající se dějinami rané české reformace; díky kritickému aparátu své uživatele najde nejen mezi historiky, ale i mezi filology, lingvisty, právníky a teology. ,This book contains a critical edition of the Apologia, a Latin treatise written by a Hussite nonconformist Nicholas of Dresden in 1415, whereby the author reacted to the prohibition of the lay chalice, one of the most outstanding symbols of the Hussite movement. The edition comprises a critical apparatus, reassessment of the textual tradition of the text based on the surviving manuscript copies as well as an analysis of the structure of the text and its models. Thus the introductory study contextualizes the treatise within the contemporary literary production. The book is primarily aimed at researchers dealing with the Early Bohemian Reformation, nevertheless due to the wider context provided by the critical edition of a medieval manuscript material it will well serve the historians, philologists, lawyers and theologians as well.
Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou. ,This publication deals with satire as a fully-fledged genre of Latin literature. Satire is defined according to the diachronic development of the genre, the genre is put into the context and its peculiarities and problems that frequently occur during the research of satire are presented. Based on the analysis and comparison of the works written by the canonical writers of Roman satire (Lucilius, Horace, Persius and Juvenal), there are determined the features which the work has to contain to be considered satire. The literary forms of the precedent period which are put into context with satire are also mentioned.