Příspěvek pojednává o slovinské recepci Karla Hynka Máchy od druhé poloviny 19. století dodnes. Zvláštní pozornost věnuje těm dimenzím, které souvisejí s kanonizací a kultem českého romantického básníka, rovněž i diskursivním strategiím, které Máchu do slovinského kulturního prostoru začleňují jako "českého Prešerna", slovinskému velikánovi pak dodávaly ekvivalentního národního básníka a kulturního světce bratrského slovanského národa. and This article treats the Slovenian reception of Karel Hynek Mácha from the second half of the nineteenth century till the present day. It places special focus on the dimensions connected to the canonization of the Czech Romantic poet (especially the so-called "Mácha cult"), and the discursive strategies that import Mácha to the Slovenian cultural field as the national poet and cultural saint of the brotherly Slavic nation – the "Czech Prešeren".
Kořeny a proměny kultu svatých Cyrila a Metoděje v 19. století dokumentují texty tří kněží různých generací zasazené do dobového kontextu. Je zdůrazněno rostoucí úsilí církve o zvěstování Ježíše Krista v češtině a vlastenecká výchova v brněnském kněžském semináři. Je postihnuta cesta od jednoty národního hnutí přes boj církve proti liberalismu až k postupnému zpolitizování křesťanství. and In the article the roots and changes of the cult of Saints Cyril and Methodius are documented in texts of tree priests coming from different generations, the texts are set in the historical context. The growing effort of the church in the field of proclaiming Christ in the national language and patriotic education in the Brno priest seminary is pointed out. The way from unity of the national movement to the fight of the church against liberalism and to the politicisation of Christian religion is outlined.
Na sklonku 19. století se na Univerzitu Karlovu v Praze přihlásilo několik slovinských studentů, a to zejména díky významu profesora T. G. Masaryka. První doktorské disertační práce předložené slovinskými kandidáty patřily společenským vědám, např. disertační práce věnovaná slovinskému školskému systému v reformačním období vznikla v roce 1910, pod vedením filozofa Františka Drtiny ji připravil publicista Ivan Lah. Volba tématu byla částečně ovlivněna Masarykovým pozitivním pohledem na husitství. Na počátku 20. století byli slovinští studenti druhou největší etnickou komunitou na pražské Právnické fakultě, kterou převyšovali pouze domácí Češi. K význačným právníkům se zařazují dále Anton Leskovec a Anton Novačan (ten získal doktorát v roce 1915). Slovinci pokračovali ve studiu až do dvacátých let v Praze, zejména jako studenti jejich krajana Matiji Murka. Pod Murkovým vedením Ferdo Kozak, další významný autor, vytvořil svou disertační práci Illyrismus a Slovinci (Ilirizem in Slovenci) v roce 1922. and The close of the 19th century saw the enrolment of several Slovene students at the Charles-Ferdinand University in Prague, mostly owing to the fame of Professor Tomáš Masaryk. The earliest doctoral dissertations submitted by Slovene candidates belonged to social Sciences, but a dissertation on the Slovene school system during the Reformation was produced in 1910, prepared by Ivan Lah, a budding man of letters, and supervised by František Drtina. The choice of the theme was partly influenced by Masaryk's positive views of Hussitism. In early 20th century, Slovene students were the second largest ethnic community at the Prague Faculty of Law, outnumbered only by the Czech. Two outstanding lawyer-writers were Anton Leskovec and Anton Novačan (the latter obtained his PhD in 1915). Slovenes continued to study in Prague well into the 1920s, particularly as students of their fellow countryman Matija Murko. It was under Murko's supervision that Ferdo Kozak, another eminent author, produced his dissertation on Illyrism and Slovenes (Ilirizem in Slovenci) in 1922.
Milan Kundera náleží ke spisovatelům střední generace současné české literatury; několik jeho děl významnou měrou zasáhlo do poválečného vývoje české poezie, prózy a dramatu. Vydáním sbírky Monology (1957) uzavřela se první, básnická etapa Kunderova díla (vedle prvotiny Člověk zahrada širá, 1953, přinesla poému Poslední máj, 1955). Výsledkem úsilí několika dalších let byl esej Umění románu (1960). Vzápětí nato ponořil se autor do intenzívní práce na dramatu Majitelé klíčů (časopisecky 1961); v něm přes námět z období nacistické okupace a přes demytizující líčení osudu maloměšťácké rodiny promlouvá aktuální filosofické podobenství o lidské malosti, která nutně hyne pro svou nevědomost a neschopnost podílet se na vytváření dějin. Ani divadelní hrou však Kunderovo hledání neskončilo. V září 1963 vydal M. Kundera povídkový triptych Směšné lásky. Osudy Směšných lásek se podobaly osudům Kunderových básnických sbírek; i v tomto případě jde o knížku trochu opožděnou. Všechny tři "melancholické anekdoty" (jak zní podtitul) - Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát - vycházely totiž během čtyř let v časopise Plamen. Již tehdy se objevily u čtenářů protichůdné názory na tyto prózy; zejména se týkaly novely Já truchlivý bůh. V pravidelné čtenářské anketě Plamene o nejvýraznějších příspěvcích minulého ročníku byly v kategorii prózy odměněny Kunderovy povídky Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. Pro knižní vydání byly pak povídky v nepodstatných detailech upraveny. Ke třem prózám Směšných lásek patří svým charakterem také další Kunderova povídka - Zlaté jablko věčné touhy; budeme k ní tedy v našich výkladech rovněž přihlížet.