Zatímco o lidových stavbách v saském Krušnohoří máme řadu prací, z nichž současné vynikající studie A. Fiedlera a J. Helbiga tento seznam završují (citace publikací a pramenů je v poznámkách), z oblasti českých Krušných hor jsou k dispozici - s výjimkou tří studií autora tohoto článku - vesměs jen drobné popisy starších německých vlastivědných pracovníků v různých regionálních časopisech; z větších prací je to vedle článků W. Wachsmanna kniha učitele J. Hofmanna, který v ní již ve dvacátých letech zevrubně zobrazil dům Karlovarska, chebský statek a okrajově si všiml i lidového stavitelství v západním Krušnohoří. Uměleckou výzdobou dost chudý dům zapadlých krušnohorských vesnic zdaleka tedy nepřilákal tolik badatelů, jako např. sousední dům chebský, jehož hrázděná konstrukce ve štítě roubených domů nebo v patře velkých usedlostí dosáhla už na počátku 19. století tvarově tak bohatých obrazců barevně harmonicky zladěných, že se pro to obtížně hledají analogie i v západní Evropě, odkud tato konstrukce pronikla na území Čech. Je známo, že lidový dům na české i saské straně Krušných hor podobně jako na území ostatních Čech s výjimkou novodobých překryvů tradičního domu zděného byl převážně dům roubený, jehož poslední doklady se na rozdíl od západní saské oblasti dochovaly v českém Krušnohoří jen velmi vzácně, ba výjimečně. Dřevěný dům v Krušných horách ustupoval domu zděnému a hrázděnému pozvolna již od 16. století. Přechod od jedné domové konstrukce k druhé byl velmi pomalý, takže po celá další stalettí existovalo tam vedle zanikajícího roubení i zdivo a hrázdění, kterého se zpravidla používalo jen v polopatře, patře nebo ve štítě. Dům zděný nebo hrázděný nabyl zřetelné povahy v 18. století, což vedle recentního materiálu potvrzuje i řada grafických listů, které jsou důležitým pramenem ke studiu lidového stavitelství v této oblasti. Dřevěný dům však ani tehdy ještě zcela nezanikl. Vedle několika dokladů např. ve zmíněném díle J. Hofmanna stojí za zmínku zajímavá rytina "Osek - hrad" od K. F. Wolfa a A Pucherny z roku 1797, na níž vedle zřícenin hradu Oseka vidíme na levé straně tři přízemní roubené chalupy s doškovou střechou.
Drahomíra Stránská wurde sich früh dessen bewußt, daß die kartographische Methode und die Festhaltung der Existenz der einzelnen Äußerungen der Volkskultur in Landkarten für das ethnographische Studium der Zusammenhänge und Beziehungen von Erscheinungen neue Möglichkeiten bieten. Sie publizierte zu diesem Thema auch einige Abhandlungen, von denen die erste schon um die Hälfte der 30er Jahre im "Národopisný věstník" (Volkskundlichen Anzeiger) erschien. Zu der Arbeit an dem Ethnographischen Atlas kehrte sie erst nach dem 2. Weltkrieg zurück, besonders in der Zeit, wenn sie als Dozentin an der Prager Philosophischen Fakultät in Ethnographie las. Im "Národopisný věstník" (Volkskundlichen Anzeiger) veroffentlichte sie schon 1956 die bis jetzt nicht überholte Studie Historicko-národopisný atlas československý" (Historisch-ethnographischer Atlas der Tschechoslowakei), in der sie die ethnographische Gemeinde mit den Atlaswerken in Europa, den Methoden ihrer Bearbeitung und den Plänen im Bereich der Ethnokartographie vertraut machte.Sie nahm auch den Standpunkt zur Gestaltung und den Grenzen der ethnographischen Gebieten ein, sie konnte aber - beim damaligen Stand der Erkenntnis - die Lösung dieser Frage in der Gegenwart nicht voraussehen. Auch in diesem Text findet sie sich mit den Problemen der Arbeit an einem Atlas ab, sie betont, daß ein Atlas ein dynamisches Werk ist und daß es bei der Forschung nötig ist, die Intensität der Erscheinung und ihre soziale Bedingtheit zu verfolgen., Dozentin Stránská schlug auch die Themen zur kartographischen Aufnahme vor, sie machte sich Gedanken über den Maßstab der Landkarten und die Dichte des Berichternetzes. Neben theoretischen Betrachtungen begann Drahomíra Stránská auch mit der Organisation der Arbeiten an dem Atlas. Sie initiierte die Tätigkeit auf diesem Gebiet und wurde zur Vorsitzender der Kommision für das Studium des Volksgewandes. Das Programm des Atlasses setzte sie in der Tschechoslawischen Gesellschaf für Volkskunde durch, wo sie sich aufs Aubauen des Netzes von freiwilligen Korrespondenten auf dem Lande konzentrierte; für diese Tätigkeit gewann sie mehr als 400 Mitarbeiter. Auch wenn dieser Netz nicht gleichmäßg ist, denn besonders in den Grenzgebieten gelang es nicht, die nötige Anzahl von Mitarbeitern zu gewinnen, spielt er bis heute in der ethnographischen Forschung eine nicht ersetzbare Rolle. In ihrer Arbeit vertrat Drahomíra Stránská die Methode "des Wortes und des Gegenstands", sie unterließ auch nicht die Aufzeichnung der Terminologie für konkrete Erscheinungen. Seitdem Dozentin Stránská die kartographische Aufnahme von Erscheinungen initiierte, verlief ein halbes Jahrhundert. Heute können wir uns mehr auf museales Material stützen, als auf direktes Erforschen des Landes, ergänzt von Literatur und Quellen., and Článek zahrnuje seznam literatury.