Příspěvek je celkovým zhodnocením pětiletého projektu „KSČ a radikální socialismus 1918–1989“, realizovaného pod vedením Zdeňka Kárníka, a zároveň recenzí tří z pěti svazků sborníkové řady Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, která je jeho hlavním publikačním efektem (první dva svazky recenzoval Jan Křen pod názvem „Silný projekt – slabší začátek – jaký konec?“ v Soudobých dějinách, roč. 11, č. 3 (2004), s. 127–132). Autor hodnotí sborníkové příspěvky podle tematických okruhů a nachází několik kladů: podařilo se vcelku naplnit ambici česko-slovenského charakteru projektu, v příspěvcích se projevila generační pluralita (s výrazným zastoupením nejmladší generace historiků) a ve svém úhrnu poskytují obraz značné tematické pestrosti. Na druhé straně vyvolává jisté rozpaky, že sborníky nepředstavují ani náběh ke kýženému syntetickému zpracování dějin československého komunismu a že grantový projekt nebyl spojen s původním systematickým výzkumem. Vývoj projektu věrně ilustruje dvanáct grantových věstníků v deseti sešitech, které přinášejí i několik velmi kvalitních referátů a studií. Závěrem recenzent označuje projekt za mimořádný počin, nad perspektivou jeho pokračování se ovšem vznášejí otazníky. and This article is an overall assessment of “The Czechoslovak Communist Party and Radical Socialism, 1918–89,” a five-year project run by Zdeněk Kárník, and is also a review of three volumes of the five-volume series Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, considering the main publications to come out of the project. The first two volumes were reviewed by Jan Křen in “Silný projekt – slabší začátek – jaký konec?” (A Feeble Start to a Project with Potential: How Will It Be End?), Soudobé dějiny, vol. 11 (2004) no. 3, pp. 127–32. The reviewer judges the contributions to the volumes by theme, and finds several praiseworthy points. They succeed on the whole, he argues, in achieving the project aim of being Czecho-Slovak; the contributions are written by historians of several generations (though mostly younger); and they provide on the whole a considerably diverse range of themes. On the other hand, he is disappointed that the volumes under review do not represent even the start of the desired comprehensive history of Czechoslovak Communism and that the grant-funded project did not entail original systematic research. The development of the project is faithfully illustrated by the twelve grant-funded reports in ten booklets, which also include some high-quality articles. In conclusion, the reviewer calls the project an extraordinary achievement, but has doubts about its future.
Autor se pokouší postihnout místo historika Karla Kaplana v kontextu české historiografie posledního půlstoletí, zachytit proměny základních tendencí charakterizujících jeho tvorbu a kriticky zvážit jeho roli při formování oboru soudobých dějin v České republice. Kaplan je snad nejplodnějším a nejpřekládanějším českým historikem současnosti a jeho životní dráha symbolizuje cestu, kterou prošlo české dějepisectví nejnovějších dějin. Jako historik začal publikovat v padesátých letech, kdy zároveň působil v aparátu Komunistické strany Československa. Věnoval se tehdy regionálním tématům s tendencí stranického propagandisty, jeho interpretace byly poplatné době, s pozdějším Kaplanovým dílem však tyto rané práce spojuje respekt k pramenům. V šedesátých letech se Kaplan ocitl v popředí reformního proudu československé historiografie, odhaloval a kritizoval přípravu politických procesů z předcházejícího desetiletí (také díky členství v rehabilitačních komisích, zřízených komunistickým vedením) a svou historickou práci chápal jako cestu k nápravě selhání politiky. V roce 1976 odešel Kaplan do západoněmeckého exilu a ve svých četných titulech seznamoval západní veřejnost s fungováním komunistické moci a politickými represemi v Československu. Vycházel přitom z unikátních archivních materiálů, které se mu podařilo vyvézt za hranice, zcela opustil politické intence a přiklonil se k jednoznačně empirickému způsobu práce. V Československu, respektive České republice od roku 1990 rozvíjí svůj empirický, na faktografii založený a o objektivitu usilující přístup v řadě dalších, často velmi rozsáhlých prací, systematicky mapujících dějiny Československa od roku 1945 do počátku sedmdesátých let. Svůj badatelský důraz přitom v poslední době přesouvá od analýzy moci ke společnosti. V závěru článku se autor zamýšlí nad slabinami a přednostmi Kaplanova díla a jeho metody. Vzhledem ke změnám, jimiž prošla moderní historická věda, pokládá za problematické Kaplanovo lpění na objektivitě historického poznání, pozitivistické tlumočení archivních pramenů bez výraznějšího interpretačního rámce a suše věcný literární styl. Na druhé straně jeho přínos k poznání dějin komunistického Československa je průkopnický a zcela zásadní a žádný historik tohoto zaměření se bez výsledků jeho práce nemůže obejít., The author here attempts to pinpoint the place of the historian Karel Kaplan (b. 1928) in the context of Czech historiography of the last half century, to show the changes in the basic tendencies characterizing his work, and to consider his role in the formation of the fi eld of contemporary history in the Czech Republic. Kaplan is perhaps the most prolifi c and most translated Czech historian living today. His career is emblematic of the path taken by Czech research on contemporary history and its writing. As an historian he began to publish in the 1950s when he worked in the apparat of the Czechoslovak Communist Party. At that time he devoted himself to regional topics with a tendency to be a Party propagandist, offering interpretations that conformed to the times. His earlier works, however, share the same respect for the sources as his later works do. In the 1960s Kaplan found himself at the forefront of reform in Czechoslovak historiography. He exposed and criticized the preparation of the show trials of the previous decade (partly because he was on “rehabilitation commissions” set up by the Communist régime), and he saw his work on history as a way to redress failed policy. Kaplan defected to West Germany in 1976, and in numerous publications he then acquainted readers in the West with the operation of the Communist régime and political repression in Czechoslovakia. He used as his sources many unique archive records, which he had managed to get out of the country, and he completely abandoned his political ambitions, tending instead to be utterly empirical in his work. Back in Czechoslovakia and then the Czech Republic since 1990, he has developed his empirical, fact-based, approach, seeking objectivity, in a number of other, often very large, works systematically charting out the history of Czechoslovakia from 1945 to the early 1970s. The focus of Kaplan’s research has, however, shifted in recent years from analysis of the régime to analysis of society. In the conclusion of his article the author discusses the weaknesses and strengths of Kaplan’s works and methods. Considering the changes that the historical sciences have gone through in recent times, he considers problematic Kaplan’s clinging to the objectivity of historical knowledge, his positivistic interpretation of archive records without a real interpretational framework, and his dry, matter-of-fact style of writing. On the other hand his contribution to our knowledge of the history of Communist Czechoslovakia is pioneering and absolutely fundamental. No historian in the fi eld can get by, and without the results of Kaplan’s research.