This paper aims to move the debate over the status of the conflict between emotion and judgement forward by refuting three implicit claims: that conflict between emotion and judgement is always to be avoided; that any conflict should always be resolved and, moreover, that it should be resolved immediately; that judgement should usually take priority in any resolution. Refutation of these three claims leads to recognition of the wide variety of different cases of conflict between emotion and judgement; examination of these cases is aided by consideration of the social context in which the conflicts occur., Cílem tohoto příspěvku je přesunout diskusi o stavu konfliktu mezi emocemi a úsudkem dopředu vyvrácením tří implicitních tvrzení: že vždy je třeba se vyhnout konfliktu mezi emocemi a úsudkem; že každý konflikt by měl být vždy vyřešen a navíc by měl být vyřešen okamžitě; tento rozsudek by měl mít obvykle přednost v každém usnesení. Odmítnutí těchto tří tvrzení vede k uznání širokého spektra různých případů konfliktu mezi emocemi a úsudkem; zkoumání těchto případů je podporováno zvážením sociálního kontextu, ve kterém se konflikty vyskytují., and Chloë FitzGerald
Mnohorelační teorii soudu Betrand Russell uvedl v roce 1910 jako výsledek kritiky propozičního realismu, který v revoltě proti idealismu přejal od G. E. Moora. Kritizovaná koncepce se zakládá na binární teorii soudu. Binární teorii Russell napadá nepřímo skrze kritiku identitní teorie pravdy, jež jde s tímto pojetím soudu ruku v ruce. V prvním oddílu tuto kritiku vyložím a v tom, který následuje, představím mnohorelační teorii. Ve zbytku práce se budu zamýšlet nad otázkou, k jaké teorii pravdy přijetí mnohorelační teorie vede. Také zodpovím otázku, zda se tato teorie vyhýbá problémům binární teorie soudu. V odpovědi na první z těchto otázek předložím ve třetím oddílu kontextuální teorii pravdy. Tento návrh budu hájit proti tezi, že šlo o korespondenční teorii kongruenčního typu. Jak budu argumentovat ve čtvrtém oddílu, ty pasáže, kde Russell hovoří o korespondenci, je nutno brát s rezervou, ba dokonce je nezbytné tyto pasáže škrtnout. V závěru se vrátím k mnohorelační teorii jako takové a naznačím potíž, která vyvstává tehdy, když máme v této teorii zajistit syntetickou jednotu soudu., The multiple-relation theory of judgement was introduced by Bertrand Russell in 1910 as the upshot of a critique of propositional realism which, in revolt against idealism, he took over from G. E. Moore. The target of the critique is founded on a binary theory of judgement. Russell attacks the binary theory indirectly by a critique of the identity theory of truth which goes hand in hand with this conception of judgement. In the first part I interpret this critique and then, in the part that follows, I present the multiple-relation theory. In the remainder of the piece I will consider the question of which theory of truth adoption of the multiple-relation theory leads us to. I will also address the question of whether this theory avoids the problems of the binary theory of judgement. In answer to the first of these questions I propose, in the third part, the contextual theory of truth. I will defend this proposal against the thesis that it is actually a congruent version of the correspondence theory. As I will argue in the fourth part, those passages where Russell speaks of correspondence should be treated with caution – in fact, these passages should be positively disregarded. In conclusion I return to the multiple-relation theory as such, and I indicate the difficulty which arises when, in the framework of this theory, we seek to make sense of the synthetic unity of judgement., and Milan Soutor.
Interpretations of Kant’s Critique of Judgement often focus on the problematic of beauty and taste which a large part of the first part of his book is devoted to, or on questions of teleology connected with living nature analysed in the context of the second part. This article attempts to show that Kant in the third Critique tries to include the question of the relation of the theoretical and practical sphere in his treatment of this problematic. The crystallisation of Kant’s thought in this respect began to take place from the First Critique onwards. In clarifying this question we put to use the central concept of the Third Critique – purposefulness. The development of this concept in Kant’s thinking is traced. In the concluding part of the study we attempt to show that in employing the newly-formulated conception of purposefulness, Kant tackles the question of how the two spheres are connected by means of a thesis concerning the unity of the super-sensory substrate of nature and freedom.