V době vikinské platilo za obvyklý pohřební ritus uložení těla do mohyly spolu s pohřebními dary. Ve staroseverské literatuře nacházíme jako výrazný a poměrně častý motiv vyprávění o vykrádání mohyl (haugbrot), při němž dochází obvykle k zápasu s pohřbeným „nemrtvým“ (draugr, haugbúi). Nicméně zdaleka ne všechny příběhy o revenantech prezentují tento nepřátelský rozměr. Na základě pokrevních či přátelských svazků mohou revenanti být živým prospěšní zcela dobrovolně. Ani jedno z obou pojetí vztahu mezi živými a mrtvými není archeologicky prokazatelné, nicméně na základě rozboru literárních pramenů (především islandských rodových ság a ság o dávnověku) lze částečně rekonstruovat staroseverskou představu o tom, co mrtví mohou živým nabídnout a co lze od nich získat. V závěru autoři shrnují různé typy přínosu mrtvých a navrhují religionistickou koncepci mohyly jako hranice mezi světem živých a světem mrtvých. and The usual burial rite of the Viking Age was inhumation in a burial mound accompanied by valuable gravegoods. The Old Norse literature strikingly often makes reference to robbing grave mounds (haugbrot) and fighting the buried „undead“ (draugr, haugbúi). Some other tales of revenants present a more friendly attitude towards the living visitor. When they have a cognate or sworn relationship, the revenants can be voluntarily beneficent to the living. Neither of these notions of relations between the living and the dead can be proven archeologically, but the analysis of the family sagas and the legendary sagas (íslendingaso˛ gur and fornaldarso˛ gur) provides partial reconstruction of the Old Norse concept of what the dead can offer to the living and what can be gained from them. The conclusion sums up the types of contributions from the tombs and the authors suggest an understanding of the burial mound as a boundary between the realm of the living and the realm of the dead.
Hrob F II na dánském pohřebišti Stengade II (Langeland) pochází z doby vikinské. Po odkrytí kamenného závalu byly ve zbytcích pohřební komory nalezeny dvě kostry, jedna z nich s useknutou hlavou a svázanýma nohama. Tradičně bývá hrob vykládán jako doklad společného pohřbu pána s otrokem, který byl před nuceným spolupohřbením zabit. Tento výklad nově zpochybnil Zdeněk Smetánka, který interpretoval kameny, jimiž byl hrob zakryt, a stopy násilí na jednom z pohřbených jako doklady tzv. ‚bázně z mrtvých‘ (crainte des mortes). Autor předkládaného článku tento názor odmítá a s přihlédnutím k dochovaným literárním pramenům přiznává jistou pravděpodobnost tradiční interpretaci. Na závěr zvažuje, nakolik je možno poznat mentální svět společnosti doby vikinské pouze na základě archeologického svědectví. and Inhumation grave F II at the Viking Age burial site of Stengade II (Langeland, Denmark) is usually interpreted as an example of the burial of a man together with his slave. The decapitation and fetters on the body of the slave are taken to indicate the execution of the slave during the burial of the master. This view has recently been challenged by Zdeněk Smetánka, who argues (mostly on the basis of comparative evidence) that the traces of violence on the body are an expression of “crainte des mortes”, i.e. that the mutilated man was not a slave but rather a person suspected of becoming a revenant after his death. The author of the present article, relying mainly on surviving literary evidence, dismisses this theory, and pleads rather for the standard interpretation. The conclusion questions the possibility of understanding the mental world of Viking Age society solely on the basis of archaeological evidence.