Zpochybnění či popření „klasických“ pojmů politické teorie a ústavního práva, jako je (národní) stát či suverenita, jejíž koncept se stal těžištěm debaty o postvestfálské státnosti, se staly běžným topos akademické diskuse posledních dvou desetiletí. Zatímco David Held si v roce 1996 postěžoval, že teoretici demokracie se takřka nevěnují otázce, nakolik může stát zůstat v centru myšlení o demokracii, stal se od té doby vztah mezi státem, demokracií a suverenitou předmětem řady zásadních prací. Poststrukturalističtí kritici suverenity, její redefinice v „metodologickém kosmopolitismu“, stejně jako radikálně-pluralistická transformace suverenity do podoby plurálních „nároků na suverenitu“ jsou výzvou pro klasická chápání tohoto pojmu.Přesto nemohou ani současné přístupy k „pozdní“ suverenitě postvestfálské epochy uniknout zásadním logickým obtížím při popisu kritických situací, v nichž se politické entity buď rekonstituují, nebo
zachraňují před vlastním zánikem prostřednictvím mimořádných opatření porušujících jejich vlastní pravidla.V tomto článku se pokouším obhájit relevanci pojmu suverenity, nikoli však jako konceptu popisujícího materiální povahu mocenských vztahů, nýbrž jako normativního pojmu, jehož smysl spočívá v imaginaci sociální a politické reality. Suverenita jako prostředek této imaginace umožňuje legitimizaci politických systémů, v níž lze uchovat paralelní vztah mezi principem demokracie a principem právního státu, který je v alternativních konceptech legitimity zásadně zpochybněn. and It became a topos of academic debate of last two decades to question or even contest “traditional” concepts of the political theory and constitutional law like the (nation-)state and the sovereignty, whose notion became the focal point of the debate about post-Westphalian statehood. While David Held stated yet in 1996, that the scholars on democracy “have not seriously questioned whether the nation-state itself can remain at the centre of democratic thought,“ the relation between nation-state, democracy and sovereignty had been elaborated in several major works since then.
The poststructuralist critic of sovereignty, the redefinition of its term in “methodological cosmopolitism” as well as radical-pluralist transformation of sovereignty into multiple “sovereignty claims” are challenging classical understandings of sovereignty. However, the new approaches to the “late”
sovereignty of post-Westphalian period cannot escape major logical difficulties in dealing with critical situations, in which political units are either re-constituting themselves or are saving themselves before a destruction with the means of emergency measures breaching their own rules. In this article, I try to defend the relevance of the concept of sovereignty, not as a description of the material quality of power relations but as a normative concept whose sense consists in the imagination of social and political reality as a unity. This form of imagination is a precondition for any conception of legitimacy of a constituted order with a balance between the rule of law and democracy. It is precisely this balance, that is endangered by current alternative conceptions of legitimacy without sovereignty.
Diceyho teorie je založena na absolutní suverenitě, kterou pro absolutní vládce vytvořil Bodin. Parlament tak hraje v tomto scénáři roli nejvyššího pistolníka. Tato teorie může být jednoduše odmítnuta jako zastaralá. Když se Dicey snaží vysvětlit, proč rozhodující osoby uznávají nejvyšší moc Parlamentu, argumentuje politickou suverenitou Parlamentu, která znamená jeho skutečnou moc ve fakticitě. Přestože tento přístup směšuje normativní a deskriptivní pohled, považuji ho za poněkud atraktivní popis určité mentální mapy. Článek dále popisuje spory mezi sirem Ivorem Jenningsem, sirem Williamem Wadem a dalšími ohledně možného sebeomezení Parlamentu. Byly vytvořeny tři základní koncepce. Podle Williama Wadea je Parlament omezen pravidlem, že se nemůže omezit. Sir Ivor Jennings tvrdí, že Parlament se může omezit jen z procesního hlediska. Jiní jako Nick Barber zastávají názor, že se může omezit neomezeně. Závěrem ukazuji, že Hart považoval soudní rozhodování ohledně citlivých ústavních otázek za politickou činnost, která se však děje výjimečně.Podle Harta soudy musí získat dostatečnou legitimitu pomocí rozhodování podústavních případů.To znamená, že jsou legitimizovány v podstatě technokratickou procedurou,
což kontrastuje s Diceyho koncepcí politické moci jako zdroje právní suverenity. and The Diceyan theory is based on absolute sovereignty imagined for the sake of absolute rulers by Bodin. In this scenario Parliament plays the role of a supreme gunman. This theory can be easily dismissed as old fashioned.When Dicey is supposed to explain why officials are recognizing the supreme power of Parliament, he claims that Parliament possesses “political sovereignty”, which means it is supreme in reality. Although this attitude confuses the normative and descriptive point of view, I consider it to be somehow appealing as basically psychological description of certain mental structure. Furthermore, the paper describes clashes between Sir Ivor Jennings, Sir William Wade and others regarding the possible limitation by which Parliament could fetter upon itself. Three basic conceptions have been developed.William Wade claims that Parliament is limited by the rule that it cannot limit itself. Sir Ivor Jennings holds that Parliament can issue rules concerning its manner and form. Others, namely Nick Barber, think that any limitation is possible. In conclusion, I point out that Hart considered the judicial decision-making regarding highly sensitive constitutional matters as a political act, but exceptional. According to Hart, courts have to gain sufficient legitimacy through the process of deciding ordinary cases. That means they are legitimized by technocratic procedure, which contrasts with Diceyan conception of political power as a source of legal sovereignty.