České soudy se pravidelně potýkají s otázkou, kdy, v jaké výši a na základě jakých faktorů je třeba poškozenému přiznat tzv. přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění coby forma náhrady škody má primárně roli kompenzační. Přesto se u nás objevují určité indicie, podle kterých může náhrada škody naplňovat i jiné legitimní cíle, a to kupříkladu preventivní či sankční. Tento názor byl ostatně v nedávné době výslovně potvrzen i Ústavním soudem či Nejvyšším soudem ČR. Preventivní a sankční princip náhrady škody je doktrinálně spojován především se specifickým institutem angloamerického práva, tzv. sankční náhradou škody. České soudy ale prozatím přípustnost sankční náhrady škody bez jakéhokoliv hlubšího odůvodnění odmítají. Podle autora pramení tento dogmatický přístup patrně z nesprávného a pouze parciálního chápání tohoto institutu. Autor se ve svém článku snaží čtenáři představit sankční náhradu škody v její skutečné podobě, a to zejména v kontextu současného anglického a českého práva, aby tak ukázal, že odmítavý přístup našich domácích soudů není vždy zcela na místě. Samotný článek nejprve ve světle relevantní judikatury shrnuje platné anglické právo v této oblasti a zároveň jej kriticky srovnává s českou úpravou. Zde se ukazují některé zásadní podobnosti českého i anglického pojetí náhrady škody. Další část zasazuje sankční náhradu škody do širších souvislostí, které jsou nezbytné k jejímu adekvátnímu uchopení, a poukazuje na její obecné aspekty a systematické zakotvení. V neposlední řadě se autor ve svém textu částečně věnuje též příslušné evropské úpravě tohoto soukromoprávního instrumentu. and Czech courts regularly deal with a question of so-called just satisfaction; particularly, when, on what basis, and how much should be awarded. Just satisfaction, as a form of damages, is primarily compensatory.However, there are some indications that it is perfectly legitimate for law of damages
to pursue also another aims than compensation such as prevention or punishment. This view was recently upheld by the Czech Constitutional Court and the Highest Court of the Czech Republic.
According to doctrinal approach, it is the domain of punitive or exemplary damages as a specific Anglo-American instrument that covers these two principles (prevention and punishment). Still, the Czech Civil courts consistently refuse to award exemplary damages albeit they do not provide
us any sound argumentation. The author of this article suggests it is inaccurate and only partial understanding of exemplary damages that causes the current judicial refusal of them.While focusing on current English and Czech law, the author in his article describes exemplary damages in great detail with respect to their theoretical, conceptual and systematic position. Subsequently, he shows that the negative attitude of the Czech courts is not always appropriate.
First, looking at relevant case law, the article characterises what the current English law on exemplary damages is, and it also critically compares this law with the Czech legal system. Here we can see come crucial similarities between the two. In the following part, the author characterizes exemplary
damages in a broader context, which is necessary for adequate understanding, and he reveals some general aspect of exemplary damages alongside with its position in the system of damages. Besides, the author also looks at applicable European law and its current trends.
Diceyho teorie je založena na absolutní suverenitě, kterou pro absolutní vládce vytvořil Bodin. Parlament tak hraje v tomto scénáři roli nejvyššího pistolníka. Tato teorie může být jednoduše odmítnuta jako zastaralá. Když se Dicey snaží vysvětlit, proč rozhodující osoby uznávají nejvyšší moc Parlamentu, argumentuje politickou suverenitou Parlamentu, která znamená jeho skutečnou moc ve fakticitě. Přestože tento přístup směšuje normativní a deskriptivní pohled, považuji ho za poněkud atraktivní popis určité mentální mapy. Článek dále popisuje spory mezi sirem Ivorem Jenningsem, sirem Williamem Wadem a dalšími ohledně možného sebeomezení Parlamentu. Byly vytvořeny tři základní koncepce. Podle Williama Wadea je Parlament omezen pravidlem, že se nemůže omezit. Sir Ivor Jennings tvrdí, že Parlament se může omezit jen z procesního hlediska. Jiní jako Nick Barber zastávají názor, že se může omezit neomezeně. Závěrem ukazuji, že Hart považoval soudní rozhodování ohledně citlivých ústavních otázek za politickou činnost, která se však děje výjimečně.Podle Harta soudy musí získat dostatečnou legitimitu pomocí rozhodování podústavních případů.To znamená, že jsou legitimizovány v podstatě technokratickou procedurou,
což kontrastuje s Diceyho koncepcí politické moci jako zdroje právní suverenity. and The Diceyan theory is based on absolute sovereignty imagined for the sake of absolute rulers by Bodin. In this scenario Parliament plays the role of a supreme gunman. This theory can be easily dismissed as old fashioned.When Dicey is supposed to explain why officials are recognizing the supreme power of Parliament, he claims that Parliament possesses “political sovereignty”, which means it is supreme in reality. Although this attitude confuses the normative and descriptive point of view, I consider it to be somehow appealing as basically psychological description of certain mental structure. Furthermore, the paper describes clashes between Sir Ivor Jennings, Sir William Wade and others regarding the possible limitation by which Parliament could fetter upon itself. Three basic conceptions have been developed.William Wade claims that Parliament is limited by the rule that it cannot limit itself. Sir Ivor Jennings holds that Parliament can issue rules concerning its manner and form. Others, namely Nick Barber, think that any limitation is possible. In conclusion, I point out that Hart considered the judicial decision-making regarding highly sensitive constitutional matters as a political act, but exceptional. According to Hart, courts have to gain sufficient legitimacy through the process of deciding ordinary cases. That means they are legitimized by technocratic procedure, which contrasts with Diceyan conception of political power as a source of legal sovereignty.