Článek ukazuje pohled na utváření novověké koncepce pokroku v dílech Bernarda Le Boviera de Fontenelle. Idea pokroku byla poprvé přesně zformulována právě ve Fontenellových pracích. Podnětem pro Fontenellovy úvahy byla intelektuální debata querelle des anciens et des modernes. Tato diskuze měla rozhodnout o nadřazenosti novověku nad antikou nebo naopak. Fontenelle se debaty účastnil a závěry, k nimž došel, dovršily jeho teorii pokroku, jíž se věnoval nejen téměř ve všech pracích, ale též ve chvalořečích., This paper presents a view of the constitution of the early modern idea of progress in works of Bernard Le Bovier de Fontenelle. The idea of progress was for the first time framed in Fontenelle’s works. The intellectual discussion Querelle des anciens et des modernes was the cue of Fontenelle’s considerations. This dispute had to decide the predominance of moderns under the anciens, or the anciens under the moderns. Fontenelle participated on this debate, and his conclusions had been an important part of his theory of progress proposed in his works and panegyrics., and Dagmar Zajíčková.
The article provides a language analysis of the idea of progress. It briefly outlines the method of search for mimimal vocabulary as has been proposed by Bertrand Russell in Human Knowledge, Its Scope and Limits. Then it coniders the application of this method to a social theory, namely to the language used in a theory of progress. As and expample theory it uses the well known essay L´anciene regime et la revolution (1856) by Alexis de Tocqueville. The language of the theory is analyzed, abstracted expressions are pointed out and the minimal vocabulary is presented: it consists of verb-expressions "to see", "to be wrong", "to dobut", "to think", "to feel", "to be surprised", " to choose", "to express" and To rely"; of noun-expressions "demise", "cause", "change", "nature" and "banality" together with pronouns and logical expressions. The rules for construction of composed expressions and propositions are set up and a reconstruction of the object language is suggested. The abstract character of the method is reflected., Tomáš Holeček., and Obsahuje seznam literatury
Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla "štěstí“ poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně náboženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později (někdy jen dočasně) u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology "omezoval“ vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, "sociologie vedoucí ke štěstí“ nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projektech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu., The engagement of contemporary social sciences in happiness studies blurs the fact that, originally, it was sociology that offered to provide “happiness” with the intention of replacing religious approaches. The implicitly religious nature of the “happiness” movement was characteristic of early Czech sociology (e.g. Emanuel Makovička) and it was adopted by certain followers and epigones of T. G. Masaryk as late as during the interwar years (Ladislav Kunte, R. I. Malý, Alexandr Sommer-Batěk, Jindřich Fleischner and Jan Dušek). Whereas Masaryk himself and academic sociologists as a whole were “restricted” by the rules of scholarly work, or they made a clear distinction between their academic and social-reformist engagement, the afore-mentioned, predominantly amateur, sociologists fully employed “sociology as a way to happiness” in their ambitious visions and reformist projects. Th eir largely stillborn eff orts had (fortunately) a minimal impact on both society and the study thereof, but their efforts should not be forgotten entirely since they represent an important element of early Czech sociology., and Zdeněk R. Nešpor.